„Pět nás bylo ve třídě takových, který měli kádrový škraloupy. Inspektor řekl: ‚Já ti podepíšu okamžitě přijetí na vysokou školu, ale zřekni se táty.‘ Pro mě to bylo něco neslýchanýho, něco takovýho říct. Tenkrát jsem mu s velkým dojetím řekl i nepěkná slova, která se možná na studenta nehodila. Protože to bylo trestání za to, že se otec zkrátka nenarodil tam, kde měl podle té doby.“
„Jinak ale těch čtyři pět lágrů bylo zaplocených a v rozích byly střílny, tam byly takový věže, jako když jdete na čekanou. Tam byly tyhle střílny a tam byli civilní vojáci, normálně jako ozbrojený. My jsme celou vojnu neměli v ruce zbraň. Co jsem byl já, tak jsme měli akorát sbíječku nebo lopatu nebo majzlík a podobně. My, tamta naše skupina, jsme zbraň ani nedrželi nikdy. Nikdy jsem v ruce neměl zbraň, nikdy. Taky mám šílenej odpor ke zbraním.“
„A když chcete něco veselýho, tak my jsme se na vojně chytali, kde čeho jsme mohli. A tahle naše skupina vytvořila takzvanej aranžérskej kroužek. Nikdo jsme o tom neměli ani ánunk, ale zdobili jsme. Byli jsme pověřený vyzdobit PTS, to byla politicko-vzdělávací (nebo jak se tomu říkalo) místnost, takovej menší sálek to byl, abychom ho připravili pro volby. Dostali jsme takový štosy, balíčky, tuby různých hesel. No, a byli jsme požádáni nebo dostali jsme příkazem, že musíme připravit tu místnost k volbám. Tak jsme připravili místnost k volbám, samozřejmě jsme ji vyzdobili. A kamarád Olda měl spásnej nápad. Měli jsme samozřejmě při tom zdobení, to se tenkrát hodně pilo, vodku a rum (nic jinýho moc nebylo). Měli jsme tam teda pár lahví, nás bylo osm, devět, deset a zdobili jsme a zdobili jsme. Pak přišel velitel na kontrolu, kontroloval a říkal: ‚Vy tady máte něco k pití ne?‘ ‚Ne, nemáme nic.‘ On hledal, hledal, opravdu prošmátral, co mohl. Když odešel a my jsme měli jistotu, že už je pryč, tak jak jsme tam měli busty Stalina a Gottwalda, tak ony jsou dutý a my jsme v nich měli ty lahve uložený a nepřišel na to vůbec.“
Pane, dej mi sílu, abych mohl změnit věci. Dej mi trpělivost, abych jiné snášel. Dej mi moudrost, abych je od sebe uměl odlišit
Jaroslav Ryba se narodil 7. dubna 1932 v Senomatech na Rakovnicku. V roce 1952 byl jeho otec odsouzen jako kulak k 5 letům vězení a byl zbaven veškerého majetku. Po studiích pracoval pamětník u Československých státních statků Žatecko. Tato práce však byla přerušena povinností nastoupit vojenskou službu. Kvůli kulackému původu byl považován za politicky nespolehlivou osobu, dostal kádrové ohodnocení E a byl převelen k 13. pomocnému technickému praporu (PTP). Zde strávil dva roky jako havíř na Dole Pokrok v Ostravě-Radvanicích. Po tomto období nastoupil do Ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni, odkud byl z kádrových důvodů v roce 1958 vyloučen. Musel se tak vzdát vysněného zaměstnání šlechtitele a genetika a přijmout místo u ČSAD jako závozník. Odtud se však díky pracovnímu úsilí a pomoci přátel dostal na ministerstvo dopravy, kde pracoval až do důchodu. Jaroslav Ryba napsal několik knih o PTP. Zemřel 16. února roku 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!