Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Šárka Růžková (* 1926)

• narozena 18. dubna 1926 v Ostravě-Mariánských Horách

• dva roky studovala v Ústavu Milosrdných sester svatého Kříže

• absolvovala kurz v kojeneckém ústavu v Zábřehu

• umístěna v kojeneckém ústavu v Křenovicích

• zažila bombardování Ostravy za války

• tajně nosila do vězení jídlo bratrovi zavřenému za sabotáž

• po válce nastoupila na dětské oddělení nemocnice ve Vítkovicích

• v 60. letech se rodina přestěhovala do Poruby

• pracovala v místních jeslích

• v roce 2019 žila v Ostravě-Porubě u své dcery

Šárka Růžková, rozená Golombková, se narodila 18. dubna 1926 v Ostravě-Mariánských Horách. Její otec Emil Golombek pracoval jako horník na Dole Ignát, matka Alžběta byla v domácnosti. Měli ještě o pět let staršího syna Jaroslava. Žili v domě se zahradou a malým hospodářstvím. „U každého bytu byl i chlívek. My jsme tam chovali prase a kozu. Tam, jak jsme bydleli, byly kdysi jenom louky a pole. Jak jsem přišla ze školy, tak jsem chodila tu kozu pást.“ Maminka vařila a šila pro celou rodinu. Šárka vychodila obecnou a měšťanskou školu v Ostravě. Po maminčině vzoru chtěla jít na učební obor švadlena, na ten se však nedostala.

Místo toho šla na dva roky do Ústavu Milosrdných sester svatého Kříže, kde se učila šít, vařit a další domácí práce. Poté si udělala půlroční kurz na ošetřování dětí v kojeneckém ústavu v Zábřehu. Na umístěnku byla poslána do kojeneckého ústavu v Křenovicích, kde pracovala až do konce války. Seznámila se tam i se svým budoucím manželem, který ji po válce kontaktoval a už spolu zůstali.

Pomoc bratrovi za války

Její bratr pracoval za války ve Vítkovických železárnách a spolu s několika kolegy ho Němci zatkli a obvinili ze sabotáže. Zavřeli ho do vazební věznice v budově krajského soudu, v takzvaném Krajzáku. „On byl úplně na samém vrchu, taková okénka tam byla…Když tam pobýval čtrnáct dní nebo měsíc, přišla za námi jedna paní a řekla, jak bychom se s ním mohli spojit. Dala nám dopis, kde to bylo všechno napsané.“ Zašla tedy za bratrovým nejlepším kamarádem Slávkem a večer kolem sedmé hodiny vyrazili k budově soudu. Doufali, že ve dvojici nebudou budit takové podezření. „Chodili jsme po nábřeží, až už tam byl klid, jenom hlídka tam byla. Oni obcházeli celou tu budovu.“ Kamarád zapískal domluvený signál a za chvíli se z okna pod střechou spustil provaz s dopisem. „My jsme ho honem odebrali a přivázali jsme tam takový pytlíček, moc velký jsme nemohli, a tam bylo nějaké jídlo. On měl strašně rád buchty, tak maminka vždycky upekla čerstvou buchtu, no a ještě nějaké dobroty k tomu. Pak ten kamarád zase zapískal a bratr to začal vytahovat nahoru.“ Doma na ně zatím čekala maminka. „Moje maminka, když jsme odešli, tak si sedla na židli a na té židli seděla tak dlouho, až jsme se vrátili.“

Jednou se stalo, že se balíček cestou nahoru zadrhl a bratr ho nemohl vytáhnout. Šárka s kamarádem museli odejít, aby na ně nepřišla německá hlídka. „Tak jsme se vrátili a řekli jsme mamince, co se stalo. A maminka ráno, ještě jsme všichni spali, šla do té Ostravy se podívat, jestli to tam je. Ale naštěstí se jim to nějak podařilo dostat do toho okýnka.“ Takto chodili bratrovi pomáhat asi tři měsíce. Ten byl odsouzen nejprve k trestu smrti, později mu byl trest snížen na dva roky. Po soudu ho odvezli do Hamburku. Vrátil se až po válce. „Ani jsme ho poznat nemohli, tak byl oteklý.“

Zpátky k malým dětem

Po válce nastoupila na dětské oddělení nemocnice ve Vítkovicích, kde strávila dvacet let. V roce 1949 se provdala za Jaroslava Růžka a o rok později se jim narodila dcera Jaroslava. V šedesátých letech se manželé přestěhovali do Poruby a pamětnice nastoupila do místních jeslí. „A pracovala jsem zase u těch malých, u kojenců.“ Práce v jeslích nebyla příliš dobře placená, a aby si trochu vylepšila důchod, poslední dva roky před nástupem do penze strávila Šárka v místním kovošrotu, kde musela zastat i těžkou fyzickou práci. „Tam třebas i letadla přivezli a my jsme je museli rozpálit a ten šrot se musel roztřídit. Dělala jsem tam střihačku i paličku. Ty velké kusy, co nešly postříhat, se rozpalovaly.“ Dnes žije se svojí dcerou v Porubě a její největší radostí je půlroční pravnučka Valentýnka. Celý život zasvětila dětem. „Nejradši jsem měla ty nejmenší,“ ohlíží se Šárka Růžková za svou kariérou.