Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Růžička (* 1956)

• narodil se 11. prosince 1956

• od roku 1968 do roku 1970 docházel do Skauta

• v roce 1971 nastoupil do Brna na učební obor elektromontér

• od roku 1974 studoval Střední elektrotechnickou průmyslovou školu v Chomutově

• od roku 1976 začal pořádat na Teplicku koncerty nezávislých kapel

• v roce 1977 se začal stýkat se členy Charty 77, pracoval jako montér v podniku Elektromontáže v Teplicích

• v roce 1977 jej vedla Státní bezpečnost jako prověřovanou osobu s krycím jménem Klub

• v roce 1978 nastoupil na základní vojenskou službu na Zelenou horu do Nepomuku

• v polovině roku 1979 byl odsouzen na jeden rok vězení na Borech za pobuřování

• v únoru 1980 ho Státní bezpečnost vedla jako kandidáta tajné spolupráce s krycím jménem Jiří

• v létě 1980 založil kapelu FPB a stal se jejím manažerem

• v únoru 1981 se stal agentem Státní bezpečnosti s krycím jménem Jiří

• v roce 1984 pomohl s emigrací bratrovi Pavlovi

• od roku 1988 pracoval na Správě školských zařízení v Teplicích

• v roce 1989 pomáhal organizovat ekologické demonstrace v Teplicích

• od roku 1990 pracoval jako manažer kapely Šanov a dalších kapel

• v roce 2023 pracoval stále jako manažer punkových a rockových kapel, vlastnil menší stavební firmu

Petr Růžička spolupracoval se Státní bezpečností jako její agent. Nikdy ale nebyl komunistou a komunistický režim nenáviděl. Od mládí inklinoval k nezávislé kultuře, stýkal se s členy Charty 77, pořádal koncerty kapel a zpěváků, kteří oficiálně nesměli vystupovat na veřejnosti. Agentem se Petr Růžička stal ve vězení na plzeňských Borech, kam ho zavřeli  během základní vojenské služby za protisocialistické názory a promluvy o Janu Palachovi.

Petr Růžička v roce 2023 řekl ve studiu Paměti národa, že svého souhlasu ke spolupráci se Státní bezpečností (StB) lituje a stydí se za něj. „Stalo se něco úplně strašného, nedovedu si odpustit, že jsem byl tak slabý,“ komentuje Petr Růžička své počínání. Příslušníci Státní bezpečnosti mu dva týdny před ukončením ročního trestu vyhrožovali, že skončí ve vězení na dalších šest let. Když byl pamětník zcela vyčerpaný, pod nátlakem spolupráci podepsal.   

Pamětník vztah s komunistickou tajnou policií vzal po svém. „Pojal jsem to tak, že když jsem od nich krytý, tak budu dělat takové věci, za který by mě normálně museli zavřít, a fakt jsem to dělal.“ Pořádal proto dál koncerty umělců, kteří měli zákaz vystupování, svému bratrovi pomohl emigrovat, demonstroval v Praze v lednu 1989 proti režimu v rámci Palachova týdne a podílel se na organizaci ekologických demonstrací v roce 1989 v Teplicích.

Komunisté zničili rodinu mé matky

Petr Růžička se narodil 11. prosince 1956 u Dubí na Teplicku. Jeho otec Václav Růžička pracoval v teplických Elektrozávodech a byl přesvědčený komunista. Maminka Jaroslava Růžičková, rozená Šperlová, pocházela ze Šumavy. Matčiny rodiče  pronásledoval komunistický režim za to, že po roce 1948 pomáhali lidem přejít hranice do Rakouska. Podle Petra Růžičky spáchal dědeček Karel Šperl sebevraždu, když ho pronásledovaly komunistické bezpečnostní složky. Babička Julie Šperlová si od soudce vyslechla rozsudek trestu smrti, změněný později na doživotí. Její jméno se objevuje s rokem narození 1909 ve vyšetřovacích spisech Státní bezpečnosti Krajské správy SNB České Budějovice založených v letech 1948–1989.

Matka pamětníka Jaroslava Růžičková se vyučila kadeřnicí. Otec pamětníka Václav Růžička vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) v roce 1948 na popud svého otce, který byl legionářem na ruské frontě. Z KSČ vystoupil v polovině šedesátých let. Nesouhlasil s popravami politických vězňů nařízenými komunistickými soudy. „Otec říkal, že v padesátých letech byla propaganda tak silná, že všemu věřil,“ vysvětluje Petr Růžička, proč odešel jeho otec z KSČ až v roce 1966. Pamětník i jeho o dva roky mladší bratr Pavel žili s rodiči v Dubí u Teplic.

Rodinu vedl komunistický režim jako nepřátelskou socialistickému zřízení, což Petr Růžička přičítá pronásledování dědečka a babičky z matčiny strany i vystoupení otce z komunistické strany.

Pod okny nám projížděly desítky tanků 

V Dubí bydlela rodina u hlavní silnice. Petr Růžička si pamatuje, jak jeho i bratra rodiče vzbudili při invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. „Dům se celý otřásal, pod okny nám projíždělo asi šedesát tanků. Když jsme vyšli ven, viděl jsem auto, jak projelo a nabouralo do garáží, vylezli z něj dva opilí vojáci,“ vzpomíná pamětník.

Cítil už v dětství ze slov rodičů nevraživost proti Rusům. „Táta vždycky říkal, že kam Rus šlápne, tam tráva sto let neroste,“ dodává Petr Růžička. S otcem šli druhý den, tedy 22. srpna, do kina na snímek Perný den.

Od roku 1968 do roku 1970 docházel Petr Růžička do Skauta. Šlo o vodácký oddíl. „Bylo to krásné. Je škoda, že Skaut zanikl, myslím si, že se tam dala vychovat generace velmi dobrých lidí. Všechno dobré, co ve mně je, a schopnost se něčemu postavit, která je ve mně dodneška, tak za to vděčím Skautu,“ myslí si pamětník. Skautský oddíl v září 1970 v Dubí zrušili a převedli ho na sportovní oddíl kanoistiky.

StB ho špiclovala, dala mu krycí jméno Klub   

„Po základní škole jsem chtěl nastoupit na jednu ze tří středních škol, které jsem si vybral. Jedna byla i vojenská, tak jsem dneska rád, že mě na ni nevzali. Otec se ptal, jestli je to kvůli kádrovým důvodům. Tehdy tvrdili, že není. Později jsme se ale dozvěděli, že jsme zkrátka problémová rodina,“ líčí pamětník. Otec mu doporučil vyučit se v nějakém řemesle. Petr Růžička proto nastoupil na podzim 1971 do Brna, kde se vyučil elektromontérem.

V roce 1974 se rozhodl, že si prodlouží studium a udělá si maturitu. Nastoupil na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Chomutově. Nedokončil ji však, protože se stále častěji věnoval pořádání koncertů a kulturních akcí. V Chomutově dokonce kulturní pořady později nesměl organizovat. Soustředil se totiž na nezávislou scénu. V té době se o pamětníka začala zajímat Státní bezpečnost. Založila na něj spis jako na prověřovanou osobu s krycím jménem Klub.

Potkával jsem se s Danou Němcovou a Petrem Uhlem

V Teplicích se Petr Růžička kamarádil s Jaroslavem Kabelkou a Františkem „Čuňasem“ Stárkem, který se později stal disidentem a šéfredaktorem časopisu Vokno. S nimi vyjížděl do Prahy. „Oni se neměli rádi, vedli mezi sebou takové žabomyší spory, kdo je větší mánička, kdo je větší frajer,“ vzpomíná pamětník. Spali v Ječné ulici u jedné z prvních signatářek Charty 77 a disidentky Dany Němcové. Potkával tam například signatáře Charty 77 Petra Uhla nebo disidenta a spoluzakladatele skupiny The Plastic People of the Universe, Milana „Mejlu“ Hlavsu. 

„Vůbec jsem si neuvědomoval, jaké mi hrozí nebezpečí. Podle mě byla chyba těch lidí, že mi nikdy neřekli, že balancují na hraně žiletky. Nikdo mě nikdy na nic nepřipravil, nikdo mi neřekl, na co si mám dávat pozor. Velký byt Dany Němcové a lidé, které jsem tam potkával, pro mě byli přirozenou součástí života. Líbila se mi hudba, která tam hrála. Nikdo nám ale nikdy nevysvětlil, jak se chovat u výslechu, třeba křížového,“ konstatuje Petr Růžička.

Do klubu Radar v Novosedlicích u Teplic si pamětník zval například Vladimíra Mertu, Jaroslava Hutku nebo Vlastu Třešňáka a kapely Extempore a Zikkurat, které měly oficiální zákaz veřejně vystupovat. „Zájem o Extempore a Zikkurat byl velký ne díky jejich kvalitě, ale proto, že tu hrály třeba jen jednou za rok,“ podotýká Petr Růžička. Ke kontaktům se dostal na Jazzových dnech, které pořádala pražská Jazzová sekce. Do Prahy dojížděl i na tajné burzy gramofonových desek.

Na vojně v Nepomuku byl elektrikářem

Na vojenskou základní službu nastoupil Petr Růžička na jaře 1978 ihned poté, co v Dubí uspořádal koncert nezávislých kapel. Většina jeho návštěvníků stihla díky varování ředitele kulturního domu odejít před příjezdem Veřejné bezpečnosti. „Přišel ředitel, ať to hned ukončíme, že sem jede zásahová jednotka. Naštěstí už koncert končil, a tak až na tři opilé jedince nesebrali nikoho,“ vzpomíná pamětník.

Krátce nato musel nastoupit do Nepomuku na Zelenou horu na základní vojenskou službu. Stal se tam plukovním elektrikářem. Měl svou dílnu a zázemí, a tak si přinesl gramofonové desky a magnetofonové pásky. Strávil tam rok vojny. Když ho pasovali na mazáka, přišel příkaz, ať jede do Plzně.

Prohlásil jsem Palacha za hrdinu, a šel jsem do vězení

Opravoval světlo na garáži u zdi věznice na Borech a říkal si, že by se tam nechtěl nikdy dostat. Druhý den ráno ho namísto zpátky do Nepomuku odvezli na Krajskou správu vojenské kontrarozvědky. „Tam byl kapitán Ladislav Tichý. Řekl mi, že jsem u výslechu z důvodu podvracení zřízení, hanobení a urážek socialistického režimu, vyzdvihování kapitalistického zřízení,“ popisuje pamětník, s čím na něj vyrukovali.

Petr Růžička přemýšlel, jak všechna ta obvinění vyvrátit. „Řekl mi, ať si říkám, co chci, že mají asi deset svědků. Šlo o to, že bylo v lednu desáté výročí sebeupálení Jana Palacha. Já měl na magnetofonovém pásku záznam pohřbu. Mě vytočilo, že vůbec nikdo na světnici nevěděl, kdo byl Jan Palach. U kluků z Popradu jsem to bral, ale tam byli kluci z Prahy, Mostu, Písku. Tak jsem jim tam udělal školení, že je Palach národním hrdinou,“ hodnotí zpětně pamětník.

Petru Růžičkovi hrozilo šestileté vězení. Díky jeho tetě Boženě, která měla přímý kontakt na tehdejšího člena Ústředního výboru KSČ a ideologického tajemníka Vasila Biľaka, se podařilo trest snížit na jeden rok. Státní bezpečnost vedla Petra Růžičku jako kandidáta tajné spolupráce. Po odsouzení za pobuřování nastoupil k výkonu trestu v plzeňské věznici na Borech. Spolu s ním si tam trest odpykával i Václav Havel, Jiří Dienstbier nebo František Pitor. Pamětník musel při výkonu trestu tvrdě pracovat.

„Tam na Borech se dělaly šatony, falešné skleněné drahokamy. Šílená práce. Nebyl jsem zručný a mám lehkou tělesnou vadu, nezvládal jsem to,“ líčí pamětník. Místo toho, aby Petra Růžičku přesunuli na jinou práci, nařídili mu směny navíc. „Posílali mě na dvanáctihodinové šichty od pondělí do soboty. A když to nefungovalo a výsledek nebyl, dali mi ještě v neděli osm hodin. Byl jsem na hraně zhroucení,“ vzpomíná.

Václav Havel se podle Petra Růžičky dělil s vězni o věci ze zásilek, které mu posílala organizace Amnesty International. Šlo o cigarety, klobásy nebo čokoládu. To ale utrpení ze šatonů nezmírnilo. „Se mnou tam seděl František Pitor, který se později stal předsedou Svazu politických vězňů. Řekl mi, že doktor je sice hovado, ale že když mu dám karton cigaret, tvrdých spart, tak mi napíše neschopenku a pak mě převedou někam jinam. Tak se i stalo,“ popisuje vzpomínku na Bory Petr Růžička.

Spolupráci s StB podepsal zcela vyčerpaný

I ve vězení byli podle pamětníka provokatéři, kteří donášeli. Petr Růžička netušil, že i tam by si měl dávat pozor na to, co řekne. „Chodili tam za mnou divní lidi, tvrdili, že mají také paragraf sto, a tahali ze mě rozumy. Jeden přišel, že utečeme. A já mu řekl, že bychom utekli z vězení ještě do většího vězení. On, že to má připravené, já mu řekl, že s ním nikam nejdu. Pěkně si to na mě zase nachystali,“ líčí pamětník lsti Státní bezpečnosti.

Dva týdny před vypršením trestu, tedy v době, kdy byl rád, že vyjde zase na svobodu, si ho ve věznici nechali zavolat dva příslušníci Státní bezpečnosti. Jeden hodný tlustý a druhý hubený hnusný. „Vybalili na mě fascikl a řekli, že mě zavřou znova, že dostanu šest let v Minkovicích, což byla horší věznice než Plzeň Bory. V Minkovicích seděli vrazi. Řekli, že tam mi to tak znepříjemní, že možná odtud ani nevylezu,“ vrací se k vyčerpávajícímu několikahodinovému setkání pamětník.

Když byl Petr Růžička na konci svých psychických sil, stal se pro Státní bezpečnost snadnou kořistí.  „Vyndali vázací akt, dali mi ho na stůl a řekli, abych podepsal, že to není žádná špatná věc. Jak jsem byl vyčerpaný a v hajzlu, tak jsem  podepsal. Stalo se něco úplně strašného, nedovedu si odpustit, že jsem byl tak slabý. Řekl jsem si: Tak co, za měsíc jim řeknu, že na ně seru, že to dělat nebudu,“ vysvětlil svou strategii pamětník.  

Koncerty zakázaných kapel organizoval dál

Agent s krycím jménem Jiří už nemusel dosloužit rok vojny, který strávil ve vězení. Dál organizoval koncerty zakázaných zpěváků a kapel. Bratrovi Pavlovi v roce 1984 pomohl emigrovat do západního Německa, kamaráda zase ukrýval před zatčením Státní bezpečností. Petr Růžička prohlašuje, že se snažil nikomu neublížit. V StB byl jeho řídícím důstojníkem Zdeněk Hlavsa z Chlumce, vyučený truhlář. Pamětník rychle poznal, jak s ním jednat. Hlavsa byl podle něj ovlivnitelný a ne příliš bystrý.

Petr Růžička se brzy naučil propojovat své zájmy se zájmy Státní bezpečnosti. „Například, když jsme jeli do Polska s Jazzovou sekcí, tak mi ještě dali peníze na cestu a na pobyt. Samozřejmě jsem pak musel napsat elaborát, kdo tam hrál. Psal jsem ale jen věci nepodstatné, důležité jsem zamlčel,“ líčí pamětník. Podle spisu z Archivu bezpečnostních složek Státní bezpečnost agentovi Jiřímu často proplácela jízdní náklady, inkasoval ale také odměny za svou práci  v rozmezí od dvou set do patnácti set korun.

Byl manažerem nezávislých kapel

Petr Růžička se vrátil do práce do teplických Elektrozávodů. V roce 1981 založil a řídil punkovou kapelu FPB, později se staral o teplickou kapelu Šanov. Organizoval koncerty doma i v zahraničí. O všech samozřejmě Státní bezpečnost věděla. O průběhu koncertů psal zprávy. Jezdil na koncerty do polské Wroclawi. Docházel také za Petrem Uhlem, od kterého přebíral tiskoviny, a posílal jiné materiály do agentury Palach Press Jana Kavana ve Velké Británii.

V polovině osmdesátých let si pamětník pronajal parník, aby uspořádal koncert nezávislých kapel. Kriminální policie ho obvinila z nedovoleného podnikání, Státní bezpečnost ale vyšetřování zastavila. „Byli úplně šílení, chtěli to dotáhnout do konce, a pak za nimi někdo přišel a řekl, ať to odloží a nechají být,“ popisuje s úsměvem na rtech Petr Růžička. „Radši bych byl hrdina, ale neudělal bych ani desetinu toho, co jsem udělal. Dávno bych byl zavřený. Dopadl bych jako Magor Jirous, vylezl bych z vězení jako troska,“ ospravedlňuje spolupráci se Státní bezpečností pamětník.

Chodil na demonstrace proti totalitě

Na počátku roku 1989 se Petr Růžička účastnil v Praze protikomunistických demonstrací v rámci Palachova týdne. Překvapivě na straně demonstrantů. „Státní bezpečnost mě tam vnímala nelibě, samozřejmě mě tam viděli. Jediné, co jsem nedělal, že jsem na ně nepořvával, že jsou to estébáci,“ popisuje pamětník absurdní historiku.  

Na podzim 1989 se pamětník účastnil ekologických demonstrací v Teplicích. Při jedné z demonstrací, kdy se na teplickém Benešově náměstí sešly tisíce lidí, aby upozornili na katastrofální stav ovzduší, stál pamětník dokonce v první řadě. „Byl jsem ve štábu těch, kteří to organizovali, pomáhal jsem jim tisknout letáky. Šli jsme, oni nás zastavili a já navrhl, že půjdeme na Okresní výbor Komunistické strany Československa, ať nám tajemník Váňa situaci vysvětlí. Policista vedle mě napadl paní pendrekem do hlavy. Tak jsem si ho vytáhl a klepal jsem s ním,“ popsal Petr Růžička.

Sedmnáctého listopadu 1989 byl Petr Růžička s kapelou Šanov na koncertě ve Strakonicích. Cestou zpět v sobotu pozdě odpoledne projížděl přes horní část Václavského náměstí. Viděl davy lidí, a i když předtím slyšel o páteční demonstraci, nepřikládal jí, vzhledem ke zkušenostem z Palachova týdne, velkou pozornost. „Viděli jsme z horní části Václaváku, z magistrály, cizí televizní štáby, kamery, nedalo se tam zastavit, vypadalo to, že je opravdu plný Václavák. Došlo mi, že se něco děje,“ vzpomíná pamětník.

Dubček mě zklamal, otci jsem dal za pravdu

Když se během sametové revoluce zhroutil komunistický režim, poznal Petr Růžička Alexandra Dubčeka. „Otec mi vždy říkal, že Dubček je slaboch. V roce 1990 jsem za ním šel do budovy Federálního shromáždění. Chtěl jsem, aby zažaloval všechny ze Státní bezpečnosti, kteří mě poslali do vězení v Plzni. Odmítl, že oni tehdy jen dělali svou práci,“ líčí pamětník své zklamání z politika, který byl v socialistickém Československu v roce 1968 hlavní tváří obrodného a demokratizačního procesu.

Do Občanského fóra Petr Růžička nevstoupil. Ty, kteří ho zakládali v Teplicích, znal jako aktivní svazáky a komunisty. Věnoval se proto tomu, co měl rád, dělal manažera hudebním kapelám, zařizoval jim turné doma i v zahraničí a přivážel i známé kapely do Čech.

O tom, že byl agentem Státní bezpečnosti, nikdy svým rodičům neřekl. V roce 2023, kdy Petr Růžička poskytl rozhovor Paměti národa, byl již jeho otec po smrti, matka stále žila. Se svou minulostí agenta tajné komunistické policie se svěřil  jen bratrovi a nejbližším kamarádům. Tvrdí, že jestli někomu, byť nevědomě, ublížil, ať za ním dotyčný přijde a on se mu omluví. Míra jeho spolupráce s StB se nedá nezávisle ověřit. Spis, z něhož by šlo zjistit, co všechno komunistické tajné policii oznamoval, se totiž nedochoval. Zůstaly pouze evidenční listy výdajů s výkazem částek, které StB Petru Růžičkovi proplácela v souvislosti s jeho spoluprací.

V roce 2023 Petr Růžička stále dělal manažera českým i zahraničním kapelám a vlastnil malou stavební firmu. Žil v Teplicích.