Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. PhDr. Jiří Růžička Ph.D. (* 1943)

• narozen 2. prosince 1943 v Hustopečích

• po maturitě na průmyslové škole začal studovat lékařskou fakultu, kterou nedokončil

• v roce 1965 nastoupil ke studiu na Filozofické fakultě UK, obor psychologie

• v letech 1968–1970 pokračoval ve studiu psychologie na Birmingham City University

• po ukončení studia v Praze krátce působil v Psychologickém ústavu Akademie věd a v Kriminologického ústavu Generální prokuratury

• v roce 1971 nastoupil na psychiatrické oddělení nemocnice v Sadské, později v psychiatrické léčebně Kosmonosy

• v roce 1978 založil spolu s doc. MUDr. Jaroslavem Skálou Kabinet pro psychoterapii při katedře psychiatrie Lékařské fakulty UK

• v roce 1984 stál za vznikem stacionáře Nad Ondřejovem v Hodkovičkách, kde 10 let pracoval

• v roce 1991 byl spoluzakladatelem Pražské psychoterapeutické fakulty

• v roce 1994 spoluzaložil Psychoterapeutickou a psychosomatickou kliniku ESET, s.r.o. jejímž je ředitelem

• v roce 1990 byl zakladatelem a prvním prezidentem Asociace klinických psychologů Čech, Moravy a Slezska

• v letech 1991–1996 byl poradcem ministra zdravotnictví a v letech 1991–1993 poradcem federálního ministra vnitra

• v letech 1992–1997 pracoval jako člen Rady České televize

• v roce 2001 založil Pražskou vysokou školu psychosociálních studií, kde učí a je jejím rektorem

• v roce 2009 získal docenturu v oboru psychologie

• v současnosti (2022) je místopředsedou České psychoterapeutické společnosti České lékařské společnosti J. E. Purkyně a viceprezidentem Asociace klinických psychologů ČR

• člen několika mezinárodních odborných společností

„Může slovo léčit?“ ptal se kdysi na počátku své životní dráhy psycholog, psychoterapeut a rektor Pražské vysoké školy psychosociálních studií Jiří Růžička. A velmi záhy si odpověděl jednoznačným ano. To dalo jeho životu směr a vedlo jeho kroky jak přímo k pacientům, tak i ke snaze dát oboru psychoterapie vážnost, která jí náleží. Připravit její studium, aby vychovávalo nejen úzce zaměřené odborníky, ale široce vzdělané lidi, kteří dokáží vnímat v souvislostech a nechají se vést rozumem i srdcem. Kteří pomáhají člověku na jeho cestě ke svobodě v jakékoliv době.

Multikulturnost mě bavila, ze všeho jsem čerpal

Jiří Růžička se narodil 2. prosince 1943 v Hustopečích, kde prožil své dětství v širokém rodinném společenství. Maminka Františka, rozená Vaničková, pocházela z Vysočiny z pěti dětí. Otec Karel měl podle matriky nejméně devatenáct sourozenců a s mnoha z nich byl malý Jiří v úzkém kontaktu: „Tety z otcovy strany byly nezvykle svobodomyslné, ale také výborně vařily. Strýcové uměli řemesla, ti vzdělaní dělali práci dobře. Bylo tam hodně dobrých vztahů, chovali se k sobě pěkně. Bohužel nešlo navštěvovat příbuzné v zahraničí.“ Tatínek se vyučil řemeslu malíř – natěrač. Byl výtvarně nadaný stejně jako maminka a společně restaurovali interiéry zámků a kostelů na jižní Moravě: „Když jsem se na ně díval, měl jsem pocit, že takhle má vypadat služebník boží. Dělali to pomaličku, trpělivě, s pokorou.“ Jiří vyrůstal se čtyřmi sourozenci a až v dospělosti se dozvěděl, že se před ním narodil ještě jeden bratr, který zemřel; tehdy si uvědomil, že v rodině byla i řada tabu. Nemluvilo se ani o době, kterou otec strávil v koncentračním táboře v Mauthausenu. Gestapo ho odvedlo za roznášení tiskovin a hrozil mu trest smrti. Díky tetě, která tehdy pracovala na gestapu, dostal deset let a byl odvezen do koncentračního tábora.

Mnoho příbuzných odešlo ještě před válkou do blízké Vídně. I otec se tam vyučil a znalost němčiny byla v této generaci běžná. Mluvilo se i hanácky a slovácky, maminka ale preferovala spisovnou češtinu.  Jiří už tehdy vnímal odlišnou atmosféru v různých společenstvích. Vzpomíná také, že v Hustopečích byla synagoga, katolický i evangelický kostel: „Z toho všeho jsem čerpal, ta multikulturnost mě bavila.“ Sám byl vychováván v katolické víře: „Katolictví mi v dětství vyplnilo velkou část života, ale ne proto, že bych se pořád modlil.“ Vzpomíná na silný zážitek z první návštěvy gotického kostela; od té doby tam chodil každý den, stal se ministrantem a později zvoníkem. Tento niterný vztah se bohužel později spojil s traumatickým zážitkem: „Kostel měl vysokou věž 73 metrů, která byla prasklá. A bolševici záměrně věž nespravili, i když měli jasné pokyny, že by mohlo dojít k nějaké velké újmě, a také že došlo. Věž se rozpadla nad ránem o jedné neděli a spadla tak nešťastně, že dopadla na starší část kostela, zbořila ji. A bolševici odstřelili i ten zbytek, což byla hlavní loď s věžištěm. A ještě odstřelili takovou vedlejší, kde byla přidaná kaple. Tak ten kostel takhle zařval. To byla taková událost, že ke mně přiběhla máma a řekla: ,Jiříku, spadla ti věž‘, protože oni mě s tím spojovali. Bylo vidět, jak je vyděšená, jaké je to neštěstí. Tak jsem vyběhl z domu a to, co tam vždycky bývalo na horizontu, to tam nebylo. To bylo takové trauma, že se mi úplně změnil pohled na svět. A byl to začátek přesvědčení, že komunisti jsou pěkní hajzlové.“ Po této události začal Jiří pochybovat i o víře samotné. Jeho přání být knězem v dospívání vybledlo a nakonec na nějaký čas na církev úplně zanevřel. Nosil v sobě otázky, které mu kněží nedokázali odpovědět a přišlo i období, kdy víru zcela ztratil. Až vlastní niterné zážitky ho k ní časem navrátily zpátky.

Jako dítě měl malý Jiřík rád atmosféru tvořivosti, do všeho se hrnul a díky tomu, že byl dobře vychovaný, byl i oblíbený. Ale již se začátkem školní docházky narazil na tvrdou realitu: „Bylo to druhý den po nástupu do školy, kam jsem se strašně těšil. Vůbec jsem se nemohl dočkat. A potkal mě na chodbě takový malý chlapík s černými vlasy s patkou, rázem mi připomněl Hitlera. Měl ruce za zády a ptal se mě, jak se jmenuji a co tam dělám a že je po zvonění. Já jsem to dole neslyšel. A když jsem řekl, že nevím, kde mám třídu, dal mi takovou facku na ucho, že jsem ztratil rovnováhu, upadl jsem a byl jsem naprosto zmatený, protože to bylo něco, co jsem vůbec nepředpokládal. Netušil jsem, že tohle se může stát žáčkovi, protože jsem měl představu o škole spojenou s něčím úplně jiným.“ Takový zážitek byl šok i v době, kdy tělesné tresty patřily k běžné realitě. Tatínek byl přísný, ale rodiče měli hezký vztah, maminka i starší sestra byly hodně duchovní a obecně se v rodině kladl velký důraz na vzdělání. Doba ale nebyla takovým hodnotám nakloněná a padesátá léta si začala vybírat svoji daň. Otec přišel o živnost. Měli i malé hospodářství a Jiří žil v obavách, že budou prohlášeni za kulaky jako jejich sousedé: „Ti nejméně kvalitní lidé, opilci se stávali předsedy. Vše upadalo.“ Ve škole měl Jiří  problémy kvůli ministrování i svým názorům a někteří učitelé proti němu spolužáky poštvávali: „Někteří učitelé byli moc fajn a někteří stáli za starou belu.“

Vyhlídky na studium nebyly příliš nadějné a nakonec Jiří nastoupil na průmyslovku, kam se dostal díky strýci pracujícímu na školském úřadu. Studium mu šlo dobře a neměl problémy ani s technickými předměty, i když věděl, že strojařem být nechce. Od dětství ho ale bavila řemesla; uvažoval o studiu architektury, později o medicíně a sestra mu radila i psychologii, obor, který v té době ani neznal. Nakonec se rozhodl pro obor zubař na lékařské fakultě, ale naplnění zde nenašel. Nastoupil tedy na vojnu a tam se začal připravovat na zkoušky z psychologie. V rámci přípravy vypracoval i práci o vnímání vojny. Vzpomíná, jak ho sužovaly obavy, že by mohla nastat situace, kdy bude nucený střílet do lidí. Vysvobozením pro něj byla myšlenka, že může zastřelit sám sebe, že si sám o sobě nakonec rozhodne.

Angličané byli bezvadní, velkorysí, nabídli nám možnost studia

V roce 1965 nastoupil Jiří Růžička ke studiu psychologie na filozofické fakultě v Praze. Studiem byl nadšený, i když i tady narazil na problémy. Založil Akademickou psychologickou obec studentů, což někteří vyučující nepřijímali dobře. Chodil také do fakultního výboru SSM, ač nebyl jeho členem, a vyjadřoval se k věcem, se kterými nesouhlasil. Atmosféra ve společnosti se ale v té době uvolňovala. Hned na začátku studia se Jiří dostal poprvé za příbuznými do Rakouska, a pak i následující roky. V létě 1968 odjel s přítelkyní Darjou, spolužačkou z psychologie, pracovat na květinovou farmu do Holandska, kde si chtěli vydělat na cestu do Anglie. Tam je zastihla zpráva o okupaci vojsky Varšavské smlouvy: „Šli jsme do Anglie s tím, že budeme cestovat, což jsme také dělali. Pár dnů po našem příjezdu, bylo to v Exeteru, jsme šli ráno nakoupit. A zastavil nějaký člověk, měl auto značky Hillman, na to si vzpomínám. A vystoupil chlápek a řekl: ,Tak máte po svobodě,‘ Česky to řekl, práskl dveřmi a odjel. My jsme samozřejmě věděli, že se schyluje k možnosti, že by Rusové obsadili Česko, ale naivně jsme tomu nevěřili. Tak jsme si koupili noviny a na první stránce byl Václavák a tam byly tanky. Koupili jsme si Times a Guardian a na obou dvou stranách byla podobná fotka téhož motivu. Nevěděli jsme, co dál a napadlo nás, že musíme do Londýna a že musíme na českou ambasádu, protože to se nám zdálo, že to je jediná rozumná věc, co můžeme udělat. Angličané byli bezvadní, velkorysí. Nabídli nám ubytování a když zjistili, že jsme vysokoškoláci, tak nám nabídli možnost studia.“

Mohli si dokonce vybrat z několika možností a rozhodli se pro Birmingham City University, kde dostali velkorysé stipendium na dva roky. Studium psychologie tam ale bylo pozitivisticky orientované, opírající se o zkoumání v laboratoři; Jiřímu v tomto přístupu chybělo niterné prožívání člověka. Když se pak dozvěděl o upálení Jana Palacha, ptal se anglických profesorů na vysvětlení a s jejich přístupem, že šlo o statistickou chybu, se nedokázal ztotožnit. Začal se také zabývat otázkou duševních nemocí a setkal se existencialisty Peter Langem a David Cooperemen, který ho náhodně oslovil v metru, protože ho upoutala Jiřího československá vlaječka na bundě. Tito muži spolu žili, což samo o sobě bylo tehdy pro mladé Čechy překvapivé. Především mu ale otevřeli nový fascinující pohled na pacienty a nemoci. Další zásadní setkání bylo s Annou Freudovou, ve které Jiří spatřoval podobu s moravskými tetami. Rozhovor vedla jako psychoanalýzu a toto setkání paradoxně přineslo i sblížení s českými psychoanalytiky. To vše znamenalo další studium zaměřené zcela jiným směrem než anglická akademická psychologie.

A právě to bylo důvodem, proč se mladý pár rozhodl po vypršení výjezdní doložky pro návrat do Československa: „Nedopustili jsme se trestného činu, ale byli jsme zapsaní na černé listině. Mohli jsme ale dokončit studium psychologie.“ Nakonec ale ani psychoanalýza nabyla směr, se kterým by se Jiří zcela ztotožnil. A tak již v diplomová práci popsal věci, ve kterých se rozcházel s přístupem Sigmunda Freuda: „Nechápal jsem, že něco objevit v Československu a mít svůj vlastní názor, je větší hřích, než nebýt v komunistické straně. Vedoucí mojí práce ji odmítl.“ Tehdy mu pomohl profesor Vladimír Tardy, který mu také po ukončení studia nabídl práci v psychologickém ústavu Akademie věd. Brzy byl ale propuštěn: „Bylo jasné, že je to čistka. Bylo vidět, jak se katedra díky strachu začíná drolit, jak se lidé uzavírají do sebe, stydí se za sebe. Dospělo to až do toho, že se z toho stal paskvil.“ V roce 1971 nastoupil na psychiatrické oddělení nemocnice v Sadské a práce tam ho nadchla. Vlastní psychoanalýza mu přinesla poznání, že naslouchání je hojivé a začal se zabývat tím, jak lépe vést rozhovory s lidmi. Po roce se ale vrátil kolega, kterého zastupoval, a tak začal pracovat jako dokumentátor Kriminologického ústavu Generální prokuratury. V té době se také oženil s přítelkyní Darjou, manželství se ale poměrně brzy rozpadlo.

Lidem jsme pomáhali tak, že jsme je nechali zavřít

Z Kriminologický ústavu se Jiřímu Růžičkovi podařilo vrátit se na psychiatrické oddělení do Sadské: „Bylo to víc než můj sen.“ Bylo to v době, kdy se v psychiatrické praxi zkoušelo i LSD: „Jednoho krásného dne přišli do Sadské papaláši a demonstrativně rozbili ampule s LSD a zakázali to. Primáře Milana Hausnera, jehož to bylo celoživotní dílo, to zničilo. Já jsem byl pro nepřizpůsobivost odvelen do psychiatrické léčebny Kosmonosy s pověstí člověka, který si dělá, co chce.“ I tady ho ale práce těšila. Pracoval v oddělení návykových látek, kde založil víkendovou Linku důvěry a také tam potkal svoji druhou ženu, lékařku Evu.

Klíčové bylo na počátku 70. let  setkání s psychiatrem Jaroslavem Skálou, se kterým přes odlišný přístup našli zásadní společná témata a nakonec jejich úzká spolupráce pokračovala až do Skálovy smrti. Přitom na počátku o toto setkání Jiří vůbec nestál: „Nedovedl jsem si představit mluvit se Skálou, jeho přístup se mi zdál pro psychoterapii naprosto nepřijatelný. Na schůzku jsem kývnul a překvapivě vznikl Kabinet psychologie při psychiatrické klinice fakultní nemocnice UK.“ Na Kabinet, který fungoval již od roku 1978, později navázal Psychoterapeutický institut a nakonec bezprostředně po sametové revoluci společně zakládali vysokou škola: „Jaroslav byl člověk, který se nebál. Nebyl kaskadér, znal své limity, a když za něčím šel, šel za tím tak dlouho, dokud nenarazil. Šel, dokud to šlo. Většinou se lidé zaleknou svých představ o zdech, i když těch mezí ještě ani nedosáhli. Taková předpodělanost. To Skála rozhodně nebyl.“ A tak již v 80. letech začali společně snít o psychoterapeutické fakultě: „Nečekali jsme, že by nastala doba, která by to umožnila, bylo jasné, že jsme snílci. Uvažovali jsme, jak alespoň dostat psychoterapii do vysokých škol jako samostatnou antropologickou větev myšlení, tak aby měla filozofické pozadí.“  Zároveň Jiří Růžička nepřetržitě usiloval o praktické využití psychoterapie a v roce 1984 stál  za vznikem  psychoterapeutického stacionáře Nad Ondřejovem v Praze Hodkovičkách, kde také deset let působil.

Byla to doba, kdy v 70. a 80. letech minulého století byla psychoterapie trpěna jako součást psychiatrie. Ta měla specifické postavení v tom, že byla na jedné straně státní mocí zneužívána, na straně druhé bylo mezi jejími představiteli mnoho těch, kteří tehdejším třídním nepřátelům vydatně pomáhali: „Samozřejmě, že byli lidé, kteří dostali diagnózu vybranými specialisty a ti je nechali zavřít na psychiatrii, až zčernali. Ale jak už to tak bývá, tak zase my, a to jsme dělali s velkou chutí a bylo to potřebné, jsme lidem pomáhali tak, že jsme je nechali zavřít, přijali jsme je do psychiatrické péče a tím pádem jsme je uchránili před tajnou policií, před fízly. Umožnili jsme jim získat modrou knížku, pracovní neschopnost, ale také invalidní důchod. Jedni byli postiženi a byli vydáni na pospas, ale druzí, a já si troufám tvrdit, že jich bylo víc, vlastně z tohoto systému mnoho získali.“

Propojování těchto komunit se dělo i na dalších úrovních. I v bytě Jiřího Růžičky probíhaly psychoanalytické, politické a filozofické semináře a on naopak podobné navštěvoval u přátel. Mladí psychoanalytici vnímali psychoterapii jako cestu ke svobodě, mnozí byli žáky fenomenologa Jana Patočky: „Na seminářích mi začalo docházet, že fenomenologie, tím že kritizuje přírodní vědy, tak umožňuje, aby se věci nazývaly pravými jmény, tak jak je člověk má ve zkušenosti, jak je zakouší sám ze sebe, na svém vlastním těle, na své vlastní duši. Je potřeba vše, co jsme se ve škole naučili, dát stranou a začít od nuly. Najednou se potkávali lidé se svobodomyslností, se zájmem o jinakost a vědomím, že člověk zůstává člověkem jen tehdy, jestliže je svobodný, i když žije v nesvobodě.“

Nechtěl jsem být aktivním disidentem, ale reformovat psychoterapii i práci s dětmi

S narozením dětí objevil Jiří Růžička další, tedy dětský svět, který ho okouzlil a kterému se také snažil věnovat: „Dítě přijde do vašeho života jako hvězda, je to vzácný host. Tím poznáním jsem byl ohromený. A začal jsem pracovat s dětmi. Zjistil jsem, že dětem rozumím, cítím jejich nastavení, ladění.“ Pracoval potom jako psycholog - metodik v jeslích a částečně i pro dětské domovy. Dalším pracovištěm, kde působil, bylo psychiatrické oddělení OUNZ Prahy 4 a i zde se setkávat s disidenty: „Ti lidé cítili, že psychoterapie je zápas o svobodu, kterou nemají. A proto jsou duševně nemocní, nemohou být sami sebou, nevědí, jak na to, bloudí v životě.“ Vztah mezi psychoterapeuty a disentem byl velmi úzký; na základě přátelství i partnerských vztahů vznikala společenství, která otevírala nová témata a možnosti. K Jiřího blízkým přátelům patřila i Jitka Vodňanská a později díky ní Václav Havel. Jiří Růžička se účastnil řady protirežimních aktivit, na straně druhé ne vše mu bylo blízké a svůj cíl viděl jinde: „Na demonstrace nebylo možné nechodit, utíkali jsme před vodními děli, občas jsme byli zatčeni a pak puštěni, klasika. Nechtěl jsem se ale nechat zavřít, neměl jsem za úkol pro sebe a také pro společnost být aktivním disidentem, ale reformovat psychoterapii i práci s dětmi. V disentu byla i velká míra arogance a nafoukanosti, chtěl jsem jít svoji cestou, i když mi to bylo vyčítáno. Vždy je problém, co zvolit a jak unést následky volby. Byli hrdiny, ale mělo to i odvrácenou stranu.“

Když přišla sametová revoluce, byl Jiří Růžička připravený naplňovat své sny. Shodou okolností byl 16. listopadu 1989 na setkání u Václava Havla na Hrádečku. V Praze byli tehdy také jeho bratři, jeden z Moravy, druhý přijel z USA, kde v té době žil a pracoval jako novinář; ten jel na Hrádeček s ním: „Já už se znal s Havlem od vidění, brácha ne. Přijeli jsme na Hrádeček a kecali jsme s Havlem až do rána. Brácha jím byl nadšený, říkal: ,Člověče, to je formát, to mi vůbec v Americe nemáme.‘ A ptá se mě: ,Myslíš že bude prezident?‘ ,No, říká se to, že by mohl být prezident.‘ ,To bych vám přál, takového prezidenta.‘ Ráno 17. listopadu Havel říká: ,Když pojedete brzo, tak vezměte nějaké tiskoviny, protože na Albertově má být demonstrace.‘ To jsme všichni věděli, že bude demonstrace na Albertově, demonstrací byla spousta. To už bylo jasné, že to nějak praskne. Nikdo nevěděl jak, nikdo nevěděl kdy. Různí lidé z disentu byli zavření. Havel nám dal s sebou štos papírů, my jsme vyjeli a nikdo nás nezastavil. To bylo takové zvláštní, protože vždycky to bylo tak, že tam byla lustrace, protože tam stála taková ta boudička před vjezdem na jeho pozemek. Nikdo nás ale nezastavil, jenom jsem viděl, že nás zaregistrovali, tak jsme projeli.“

Odpoledne šel Jiří Růžička na Albertov s bratry a malou dcerou. Na Národní třídě ho přepadly obavy, že přijedou tanky; nakonec se mu díky tomu, že měl dítětem, podařilo dostat z davu: „Byl by to ohromný masakr, kdyby tam najeli s tím, že to převálcují. Nikdo už nevěřil, že se to udrží, ale bylo to pořád nejasný.“

Devadesátky byla vysněná, vytoužená doba

Se sametovou revolucí se otevřela řada možností a přišly i nabídky na vstup do politiky: „Bylo to lákavé, bylo to zajímavé, mohl bych něco prosadit a věděl jsem plus mínus co, ale představa, že bych opustil své drahé pacienty a oni by ztratili mě… říkal jsem si, že se musím držet svého kopyta.“ A tak se s maximálním nasazením začal angažovat ve svém oboru. Hned v roce1990 založili s Jaroslavem Skálou Psychoterapeutickou společnost, jíž se stal místopředsedou a zároveň se stal zakladatelem a prvním prezidentem Asociace klinických psychologů: „Vstoupil jsem tak do oborové politiky, měl jsem o tom krásné představy, které ale vzaly za své jakmile došlo na peníze a mocenské věci.“ Největším snem ale zůstávalo založit nové vzdělávání v psychoterapii se širokým záběrem a již v roce 1991se podařilo otevřít Pražskou psychoterapeutickou fakultu. Na počátku ještě neměla status vysoké školy a byla dostupná všem. První přednášku měl Alfréd Kocáb v Městské knihovně, kam přišlo kolem 550 lidí. Záběr studia byl veliký, přijížděli i přednášející ze zahraničí: „Chápali jsme to jako péči o duši, kam patří i další obory - kulturní antropologie, teologie, politologie, umění, vše, co do společnosti patří.“ Až po devíti letech, kdy již bylo možné založit soukromou vysokou školu, mohli zažádat o akreditaci. Dalším krokem bylo v roce 1994 založení Psychoterapeutické a psychosomatické kliniky ESET, protože Jiří Růžička se dál chtěl věnovat i praxi, realizovat své pojetí psychoterapie s pacienty. Bez nich si svůj život ani dnes, kdy s úsměvem říká, že jsou to jeho miláčkové, nedokáže představit.

Na počátku ale bylo třeba hodně právní, administrativní práce, obhájit platy apod., navíc nebylo na co navázat. Z té doby vzpomíná na výbornou spoluprácu s ministrem Martinem Bojarem. Přišel i boj o klinickou psychologii: „I někteří psychologové zastávali názor, že psycholog musí být podřízen lékaři, že je to jasné. Mně to jasné nebylo.“ Díky tomuto úsilí se nakonec podařilo, aby byla psychologie zařazena mezi placené zdravotní služby, což otevíralo i možnost studovat psychoterapii jako samostatný obor založený na širokých mezioborových znalostech i bohaté praxi. Když se dívá na toto období zpětně, vyzdvihuje, jak je důležité umět reflektovat svůj život a zachovat mezigenerační kontinuitu; předávat obecnou lidskou zkušenost, kterou nenahradí technologický pokrok: „V 90. letech nebyl pohyb ve společnosti tak hladký, jak by si člověk přál. Byli lidé, kterým duch totáče vyhovoval, byli jeho nositeli a dál ho vytvářeli na mnoha dalších úrovních. Posléze mi bylo jasné, že se to nedá zvládnout. Měl jsem spor i s Václavem Havlem, který říkal, že až se vymění generace… Ale podle mě musí stávající generace předat zkušenosti mladým. Na tom strašně záleželo. Psychoterapie umožnuje nahlídnout život novými pohledy. Život je strastiplný i když je nádherný, a to je třeba předat mladým. Můžu mluvit s mladými o dětství a rozdíl je pryč. Došlo mi, že duše nestárne. Dnes je bohužel vzdělání zaměřeno pouze technicistně, na soubory dat. Covid ale ukázal, jak důležité je bezprostřední setkání.“

Touha měnit věci k lepšímu byla po sametové revoluci přes všechny obtíže obrovská: „Devadesátky byla vysněná, vytoužená doba. Měl jsem štěstí, že už jsem měl něco za sebou a mnoho dalšího se otevíralo a mohl jsem něco dohnat.“ To ho také přivedlo do první Rady České televize, která byla zcela nezávislá. Tehdy tam byl jedním z nejmladších a měl na starost oblast vysílání pro děti a mládež. Snažil se pozitivně ovlivnit obsahovou skladbu, což začalo narážet na finanční zájmy a komerci; viděl, že i celosvětově jde pouze o sledovanost. Tehdy se proti tomu ohradil na konferenci v Melbourne a paradoxně dostal nabídku pracovat na Chartě dětských práv. V 90. letech také působil jako poradce ministra zdravotnictví a federálního ministra vnitra. Díky těmto mnoha svým aktivitám se potkával s lidmi, kteří vstoupili do politiky a pozoroval, jak se odhalovaly charaktery: „Těch lidí, kteří to myslí dobře, je docela dost, ale je zajímavé, co s nimi pobyt v politice udělá.“ Jednoznačně pozitivně z té doby hodnotí pouze Jána Langoše a Václava Havla: „Nebyli nafoukaní, nevyvyšovali se, byli skromní a sebekritičtí, i když Havel v tom také trochu uvíznul. Ale jinak... to jsem koukal, co to dělalo s egy, s postavením. A pak tam byli opravdoví grázlové. Nevyhnuli jsme se problémům západních zemí. Člověk může změnit názory, ale nezmění návyky.“ Sám je rád, že do politiky nevstoupil a své úsilí namířil ke vzdělávání.

Můžeme se připudrovat, ale nesmí to být lež

Otevřít soukromou vysokou školu tehdy znamenalo vyvinout mimořádné úsilí. V roce 1998 vznikl nový školský zákon a teprve o tři roky později se podařilo otevřít Pražskou vysokou školu psychosociálních studií, kde stále učí a je jejím rektorem. To vše znamená neustále řešit i otázky financování včetně adekvátního ohodnocení kvalitních pedagogů, stipendií: „Mínění veřejnosti o soukromých školách nebylo a stále není dobré. Mnoha podnikatelům bohužel nešlo primárně o to, aby sloužili nějaké myšlence, ale v tom jsme měli s Jaroslavem jasno. Škola musí být budovaná na základě důvěry a blízkosti, což je podstata pomáhajících profesí.“ Po vstupu do Evropské unie přibyl i problém evropských úředních norem, podle kterých se paradoxně hodnotí kvalita školy: „V počátcích se opravdu chodili podívat, dnes se zabývají jen papíry.“ Fakulta nabízí ke studiu obor psychologie a obor sociální práce. Své studenty se od počátku snaží vést k setkání se sebou samým i s vnějším světem prostřednictvím sebezkušenosti a široké praxe, tedy cestou empatického vnímání. Jiří Růžička o tom všem promlouvá slovy, která nejsme zvyklí běžně slyšet a používat, ale právě proto je důležité je nechat zaznít: „Vnímání není jen věcí očí, ale je to něco většího. Vnímání je schopnost otevřít se světu a tomu, co promlouvá, co se člověka dotýká a oslovuje ho i beze slov. Svět promlouvá svým bytím, svými vlastnostmi. Velkým význam má řeč, byť ne všemu vždy rozumíme, ‚vidíme‘ oč běží. My a svět jsme neodmyslitelně spjatí, ve světě bdělém i snovém. Mám radost že Pražská psychoterapeutická fakulta takto žije. Začali k nám chodit i lidé, kteří byli pacienty kliniky, ale člověk nepozná, kdo je kdo. Jejich dotazy bývaly zajímavější než dotazy odborníků. Potřebujeme lidi znát vlastním srdcem, vlastní otevřeností a to může každý, není to jen pro odborníky, naopak je odbornost často zavádějící. A toto jsme chtěli pro lidi a to se podařilo.“

Život každého z nás je neodmyslitelně spojený s životy těch druhých. Postavit se k němu tak, abychom mohli říci, že to byl život dobrý, není jednoduché a pro ty, kteří mají vliv a moc je to často ještě obtížnější: „Dobrý život je život v pravdě svého bytí, člověk je tím, kým je. Bytí v pravdě je podstatou psychoterapie. Je-li člověk ochoten a schopen vystavit se vnitřnímu i vnějšímu světu, slyšet, co ten svět říká. Když to křivíme, upravujeme, musí to mít hranice. Pro bytí v pravdě si člověk musí troufnout vystavit se pohledu druhých. Je dobré se ptát, jak nás vnímají druzí. Můžeme se připudrovat, ale nesmí to být lež. Lidé se musí v politice hodně pudrovat, problém je, když už to nejsou oni, kdy už jsou jen šašci a pravda se těžko hledá. Politik by měl mít velkou odvahu, velký charakter, musí být poctivý v duši, aby to unesl, že je pořád na jevišti. Zároveň nesmí zapomenout na život v soukromí, který by neměl být v rozporu. Viděl jsem mnoho disidentů, kteří zapomněli, k čemu byli povoláni, a stali se z nich strašní panáci. Zradili sami sebe. Tahle zkouška stojí před každým politikem, měl by se snažit být přijatelný pro sebe i pro druhé. A to je těžké, většinou začne mít pocit nadřazenosti.“

Jiří Růžička přes všechny problémy současného světa věří v to dobré, co v člověku je, a tam stále směřuje své kroky. Dál se věnuje svým pacientům, svým studentů i své rodině. Cení si času s manželkou Evou, čtyřmi dětmi i vnoučaty, s přáteli. Rozmlouvá i s těmi, se kterými školu zakládal a kteří už opustili tento pozemský svět, protože stále vnímá jejich přítomnost. Pořád má plány do budoucnosti a nevzdává snu na vznik univerzity, protože jak říká: „Lidé si to zaslouží.“