Doc. PhDr. Jiří Růžička Ph.D.

„Samozřejmě, že byli lidé, kteří dostali diagnózu vybranými specialisty a ti je nechali zavřít na psychiatrii, až zčernali. Ale jak už to tak bývá, tak zase druzí, a to jsme dělali s velkou chutí a bylo to potřebné… jsme lidem pomáhali tak, že jsme je nechali zavřít, přijali jsme je do psychiatrické péče a tím pádem jsme je uchránili před tajnou policií, před fízly a umožnili jsme jim získat modrou knížku, pracovní neschopnost, ale také invalidní důchod. Takže ti lidé vlastně byli chráněni tím, co je mělo… Jedni byli postiženi a byli vydáni na pospas, ale druzí, a já si troufám tvrdit, že jich bylo víc, vlastně z tohoto systému mnoho věcí získali. Já si myslím, že za mé působnosti jsem pomohl možná několika desítkám lidí k modré knížce. Že jsem pomohl mnohým lidem se schovat.“

„Šli jsme do Anglie s tím, že budeme cestovat, což jsme také dělali. Pár dnů po našem příjezdu jsme šli ráno, to bylo v Exeteru, jsme šli ráno nakoupit. Ještě tam nikdo nebyl na ulici, Angličané vstávají později, než my tehdy jsme vstávali, byli zvyklí. A zastavil nějaký člověk, měl auto značky Hillman, na to si vzpomínám. A vystoupil chlápek a řekl: ,Tak máte po svobodě.‘ Česky to řekl, práskl dveřmi a odjel. My jsme samozřejmě věděli, že se tam schyluje k možnosti, že by Rusové obsadili Česko, ale tak jsme tomu nevěřili naivně, to jsme pořád… to teď už jsme chytřejší. Tak jsme si koupili noviny a na první stránce byl Václavák a tam byly tanky. Koupili jsme si Times a Guardian a na obou dvou stranách byla podobná fotka téhož motivu. Nevěděli jsme, co dál a napadlo nás, že musíme do Londýna a že musíme na českou ambasádu, protože to se nám zdálo, že to je jediná rozumná věc, co můžeme udělat. A tam se potom odvíjí doba, kdy jsme v Anglii pobývali. Angličani byli bezvadní, velkorysí. Nabídli nám ubytování, existovala taky kancelář, která se tím zabývala, uprchlíky československými. A když zjistili, že jsme vysokoškoláci, tak nám nabídli možnost studia.“

„Byl to starý gotický kostel, jak jsem říkal, který měl ale vysokou věž 73 metrů, a ta věž byla prasklá. Nějakým sedáním půdy. Byla kousek od silnice, která spojovala Bratislavu, respektive Břeclav s Brnem, byla to brněnská silnice, jezdilo tam relativně dost aut. A bolševici záměrně věž nespravili, i když měli. I když měli jasné pokyny, že by mohlo dojít k nějaké velké újmě, a také že došlo. Věž se rozpadla nad ránem o jedné neděli a spadla tak nešťastně, že dopadla na starší část kostela, zbořila ji, a bolševici udělali tu věc, že odstřelili i ten zbytek, což byla hlavní loď s věžištěm. A ještě odstřelili takovou vedlejší, která byla přidaná kaple, která byla součástí kostela. Tak ten kostel takhle zařval. A mě tehdy… To byla taková událost, že ke mně přiběhla máma a řekla: ,Jiříku, spadla ti věž‘, protože oni mě s tím spojovali. Bylo vidět, jak je vyděšená, jaké je to neštěstí. Tak jsem vyběhl z domu a to, co tam vždycky bývalo na horizontu, to tam nebylo. To bylo takové trauma, že se mi úplně změnil pohled na svět. A byl to začátek přesvědčení, že komunisti jsou pěkní hajzlové.“