Vladimír Rudajev , DrSc.

„Já jsem tehdy bydlel na Žižkově. Jako mladý člověk jsem tvrdě spal. A najednou se mi v noci zdálo, že přese mě létají letadla a že práškují pole. Já jsem si říkal, proč zrovna nade mnou musí práškovat pole, a neprobudil jsem se. Ráno jsem vstal, šel jsem do práce, šel jsem na autobus a tam byl hlouček lidí, všichni mlčeli. Krátce předtím totiž zdražili jízdenku městské dopravy ze šedesáti halířů na korunu. A já jsem si říkal: 'Ještě teď budou stávkovat ti autobusáci.' Tak jsem si řekl, že půjdu pěšky. Přišel jsem k novinovému kiosku a tam jsem si koupil Mladou frontu a čtu tam: ‘Bez vědomí prezidenta republiky, bez vědomí předsedy vlády, bez vědomí tajemníka KSČ přestoupilo pět vojsk v noci z dvacátého na jednadvacátého [srpna 1968] hranice.’ Čili okupace. Já jsem šel dolů, teď se to myslím jmenuje Seifertova, Seifertovou ulicí a dostal jsem se na Štvanici a teď už jsem viděl tanky, jak tam jezdí. Říkal jsem si: 'Vždyť já nic nemám k jídlu,' tak jsem běžel do velké samoobsluhy a tam jsem našel tři rybí konzervy, už všechno bylo vyprodané, abych vůbec měl co jíst. Nevěděl jsem, jak to bude dál vypadat. Když jsem se vracel nazpátek přes Štvanický most, tak už tam tanky stály napříč, už se těžko dalo projít. Skutečně z toho šel veliký strach. Tak jsem sedl na autobus a jel jsem do Poděbrad, kde jsem asi pět dní byl a po pěti dnech, když už se to ustálilo, tak jsem začal zase chodit do práce.“

„To jsme byli na dovolené v padesátém sedmém roce u Piešťan. Ta vesnice se jmenuje Brunovce. Měli jsme tam známé. Moje maminka měla revmatismus, takže v Piešťanech navštěvovala lázně. Tehdy tam ještě nebylo JZD, na Slovensku se říkalo JRD, jednotné rolnické družstvo. A právě v tu dobu je zakládali. My jsme tam žili u jednoho rolníka, který nám tam pronajal pokoj. To byl okres Nové Mesto nad Váhom. Toho rolníka odvezli ti, co ho přemlouvali, aby vstoupil do JRD, do Nového Mesta nad Váhom. Tam ho do dvou hodin do rána česky řečeno masírovali. Ale to byli ti zemědělci, co nechtěli, protože byli s tou svou půdou srostlí. Ve dvě hodiny v noci ho přivezli domů a ráno v půl osmé už tam byli znovu. My jsme zrovna snídali na takovém dvorku a on spal, protože ho přivezli ve dvě v noci, tak se musel vyspat. Můj tatínek jim řekl: ‘Prosím vás, proč toho člověka tak mučíte, vždyť on má celý den před sebou práce. Vždyť vy ho naháníte, jako se to dělalo za Stalina.’ To bylo v době, kdy už bylo po kultu osobnosti. Tato věta stačila k tomu, aby pro něj v noci přijeli, že pobuřuje, a zavřeli ho na půl roku.“