Adam Rucki

„Když soudce vydal rozsudek, bylo tam šedesát mladých lidí, stejné množství starších lidí. Přečetl rozsudek a pak se podíval po těch krásných, svěžích a nezkažených mladých lidech, které jsem měl několik let pod křídly. A najednou řekl: ‚A vy mladí, vás vybízím, abyste šli do ulic a působili na ty naše mladé, kteří nám tady rozbíjejí lampy, dělají nepořádek a vandalství. Musíte jim pomoct.‘ A všichni zadrželi dech, co se to děje. Odsoudil věc a najednou velké rozeslání. Svobodná Evropa o tom informovala asi dva týdny několikrát denně, protože jeden z těch studentů nahlásil podrobně, co se u soudu dělo. A měli tam z toho legraci, jaké je soudnictví v Československu, že na jedné straně odsoudí a zároveň vybídnou k pokračování. Tak to aspoň vyznělo. Takže, bohudíky, skončilo to dobře, tři měsíce podmínka na jeden rok. A nikdy jsem nedostal tolik květin jako tenkrát v té soudní síni, ani při vysvěcení a při primici.“

„Nejvíce přesvědčovali ty velké sedláky, protože předpokládali, že když ty zlomí, ti menší se přidají. Ale když to nešlo, tak v roce 1959 přijely traktory a chtěli násilím rozorat meze. V pravé poledne se to stalo. Mamka byla se sousedkou na kopci, ještě tam něco dělaly, no, a když začali orat, tak ta sousedka udělala znamení kříže a práskla sebou pod ten traktor. Traktorista přidával plyn. Mamka volala: ‚Uteč, on tě přejede.‘ A sousedka: ‚Lehni si vedle mě.‘ Najednou se na ten kopec seběhlo asi sto žen. A byly vyzbrojeny. Nevím, co všechny měly, vidle, hole. Policajti tam samozřejmě byli taky. No, bylo to drama. Vzpomínám si, jak ty traktory jely a ředitel nám říkal, děti, budou tady lány, to bude nádherné. A druhý den plakal: ‚Moje žákyně soudruha předsedu holemi bily.‘ Naštěstí to neudal, kdyby to udal, tak mohly jít ty holky, které měly nad osmnáct let, do vězení. Ale byl to místní chlap, takový rozumný, takže neudal. Ale bylo drama veliké.“