„Ano, chodila jsem do práce. Náš správce se dal k ozbrojeným žoldákům. Promenádoval se po budově se samopalem. Říkám mu: ‚Ihore, co to děláš?‘ Měli jsme společného koníčka, snooker. Sledovali jsme ho na ‚Eurosportu‘. Ten snooker, to je anglický billiard. A my jsme o něm vždycky debatovali. Tehdy se zrovna konalo mistrovství světa ve snookeru. Tak říkám: ‚Ihore…, teď je mistrovství ve snookeru. Vykašli se,‘ říkám, ‚na to všechno. Pojď jako dřív, budeme o tom mluvit.‘ ‚Ne.‘ Seděl se svými ozbrojenci u těch boxů. A já jsem je sledovala oknem.“
„Celé naše okolí, moje kamarádky, všichni byli pro to referendum. Běželi hlasovat. Myslím, že taky říkali: ‚Jediná Olja není s námi.‘ Dokonce jsem do poslední chvíle měla v práci na okně ukrajinskou vlajku. Říkal jsem: ‚Co to děláte?‘ Už tehdy jsem tušila, že to tímhle neskončí, že bude válka. ‚Ne,‘ říkali, ‚přijde Rusko, všechno bude dobré.‘ V manželově práci většina podporovala celou tu bakchanálii. Šli na barikády. Takže jsme zůstali sami dva. Ukázalo se, že nikdo z těch přátel, kteří nám byli blízcí a které jsme tehdy měli… Oni všichni podpořili referendum a Rusko. A my jsme byli sami. Seděli jsme u televize a všechno sledovali. Později, když je [teroristy] vyhnali, jsme se rozhodli… Říkám manželovi: ‚Musíme něco dělat. Musíme hledat stejně smýšlející lidi.‘ A při volbách do místního zastupitelstva jsme šli za Ržavským [jeden z tehdejších členů městské rady v Kramatorsku]. Tak se manžel zaregistroval [kandidoval v komunálních volbách za Blok Petra Porošenka].“
„Oj, to bylo vůbec…, já nevím. To je taky…, jako obvykle mě odbory pověřily [vyřizováním barterových plateb]. Přijdeš, a říkají ti: ‚Přišlo tam tohle a tohle, úřad vám přidělil tohle.‘ Přijdeš do kanceláře: ‚Jak to budeme dělit?‘ Hlasováním. Tedy losováním.“
„Počkejte, a co se tam mohlo dostat?“
„Nějaké ledničky, elektrospotřebiče, oblečení tam bylo, kabáty, bundy. Všechno možné. Všechno pěkně za sebou. Tady je to, co jsme dostali, a tady je losování. A u nás to nějak tak rozhodli, že kdo si vytáhne los, ten to také dostane. Jednou si to vytáhl Valera Pomazan a podruhé si to vytáhl zase on. Chlap měl štěstí. A už se začínali bouřit. Ó, když si vzpomenu na ty skandály! Já jsem si pro sebe nic nebrala. Jednou jsem dostala kabát, protože nikomu nebyl, byla to malá velikost. Černý. Takový kabát jako plášť. Takové byly časy.“
„To můj táta kvůli tomu utrpěl. Jako veterán zrovna dostal od vojenské správy poukaz do Končy-Zaspy [sanatorium poblíž Kyjeva]. Bylo to v té době, v květnu. Nic jim neřekli, a bylo velmi teplo. On říkal: ‚Vyšli jsme si na zahradu. A já jsem si prostě,‘ říká, ‚zul boty. A takhle po trávě [chodil].‘ A to už se stala ta katastrofa. Oblak právě šel tam, na Kyjev. Nikdo nic neřekl. Potom táta přijel a nohy začaly… Zčernaly mu nohy. A tak zkrátka… Navrhovali mu amputaci, ale on nechtěl. Zemřel na gangrénu.“
„Dali mi druhou platovou třídu, třetí jsem přeskočila. Pro ženu… Ženy, které dlouho pracovaly v závodě, dostávaly třetí třídu až před odchodem do důchodu. A já jsem přišla a okamžitě mě povýšili. Můj šéf, i když přesněji ne šéf; vedoucí, který mi dal tuhle práci… Vzal moje výkresy. Šel za hlavním konstruktérem a řekl: ‚Tady… Žena, která to dělá.‘ To je ve skutečnosti na první třídu, dělat takové výkresy. Už jsem dávala dohromady válcovnu, rozkreslovala jsem úplně všechno, ne jednotlivé díly. Všechny obecné výkresy, základy, všechno. A oni mi hned dali druhou třídu a třetí přeskočili.“
Olha Rubanovska je profesí inženýrka, nyní pracuje jako dobrovolnice. Narodila se 29. prosince 1961 v Kramatorsku v rodině jeřábníka a prodavačky. V dětství snila o tom, že se stane klavíristkou, nakonec se ale rozhodla pro dráhu strojní inženýrky. V letech 1979–1984 studovala na Kramatorském průmyslovém institutu, kam po škole odešli téměř všichni její přátelé. Po ukončení studia byla umístěna na práci v pobočce Výzkumného ústavu strojního inženýrství ve Slovjansku. V roce 1990 získala práci ve Starokramatorském strojírenském závodě, kde pracovala ve svém oboru. V devadesátých letech, kdy v závodě nebyla práce, pracovala krátce na vojenské správě a zároveň vychovávala své děti. Později si s manželem založili vlastní firmu a poskytovali služby v domácnosti. Paní Olha přežila okupaci Kramatorsku ozbrojenci „DLR“ v roce 2014. Po osvobození města začala bojovat s rakovinou. V roce 2018 odešla do důchodu a začala plést maskovací sítě v dobrovolnickém centru „Společně k vítězství“. Nyní zůstává v Kramatorsku a pokračuje v dobrovolnické činnosti.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
