Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Rotter (* 1967)

• narodil se 18. srpna 1967 v Broumově

• otec Antonín Rotter soukromě hospodařil do počátku šedesátých let

• během základní školy se pamětník léčil s vzácným onemocněním jícnu a absolvoval několik operací

• maturoval na gymnáziu v Broumově v roce 1985, dálkově vystudoval Střední zemědělskou školu v Hořicích

• v lednu 1989 se zúčastnil demonstrací v Praze

• vyslýchala ho StB a v srpnu 1989 dostal zákaz pohybu ve větších městech

• v listopadu 1989 měl proslov při generální stávce v Polici nad Metují

• v roce 1990 a 1994 se stal místostarostou Police nad Metují

• pracoval v zemědělském družstvu v Hlavňově, kde žil i roku 2024, v době natáčení

V lednu 1989 se Milan Rotter z Hlavňova ve východních Čechách vypravil za bývalými spolužáky, kteří studovali na vysokých školách v Praze. Nejel za nimi poprvé, čas od času v hlavním městě strávil pár dní a tajně přespával na kolejích. Tentokrát měl sraz s kamarádkou Natálií Mikuškovou na Václavském náměstí u jezdecké sochy svatého Václava neboli „u koně“. Dorazil na místo kolem třetí hodiny odpoledne. „Přišel příslušník VB a chtěl, abych odešel. Urputně jsem trval na tom, že tam musím zůstat, protože jsem z vesnice, že se ztratím, a že čekám na kamarádku, která za chvíli přišla. Mezitím mi zkontroloval občanku,“ vypráví. Bral to jako běžnou kontrolu. Jak ale zakrátko zjistil, informace o jeho přítomnosti v Praze rychle doputovala do jeho bydliště.

Následující den, 15. ledna 1989, v centru Prahy začala shromáždění u příležitosti výročí sebeupálení studenta Jana Palacha, která policie tvrdě rozháněla. „My jsme ale ani nevěděli, kdo je Palach, dozvěděli jsme se to teprve tam. Nevěděli jsme, že je Státní bezpečnost,“ vysvětluje Milan Rotter. Strávil s kamarády pět dní a zažil momenty, kdy je honili estébáci. Měli ale mladé nohy, utekli jim a ještě si z toho dělali legraci. Stal se ale svědkem i velmi dramatických chvil, kdy policisté „čistili“ prostor s demonstranty vodními děly. „Viděli jsme, jak pustili vodní dělo do davu, kde byly i kočárky. Viděli jsme, že to bylo dost drsné,“ popisuje.

Když se vrátil domů, zjistil, že už ho tam sháněla místní StB. Pochopil, že jde do tuhého. Spal u kamarádů na kolejích jako obvykle a bál se, že by je mohli vyhodit ze školy. Dohodl se proto ještě před výslechem s kamarádkou, že řekne, že přespával u ní. „Domluvili jsme si vlaky, kdy jsem měl přijet, časy. Dostali jsme se totiž do křížového výslechu a naštěstí to klaplo, vypovídali jsme oba stejně,“ vzpomíná. Kamarádům se nic nestalo. Pamětník se však dostal do hledáčku Státní bezpečnosti, která ho začala navštěvovat.

Tatínkovi se do družstva nechtělo

Milan Rotter se narodil 18. srpna 1967 v Broumově. Žil s rodiči, sestrou Eliškou, kterou měla maminka z prvního manželství, a mladším bratrem Antonínem na statku v Hlavňově,  na úpatí Broumovských stěn. Tatínek Antonín Rotter převzal v sedmnácti letech po druhé světové válce hospodářství od svého otce Josefa Rottera. „Měli necelých osm hektarů orné půdy, dva tažné voly, kravku a pec, ve které pekli chleba pro část vesnice,“ vypráví pamětník. Nucená kolektivizace zemědělství po komunistickém převratu v roce 1948 u nich probíhala pomalu a tatínek soukromě hospodařil až do první poloviny šedesátých let. „Bránil se, ale nakonec jako jeden z posledních do JZD vstoupil,“ říká Milan Rotter. Družstvo hospodařilo celkem dobře a tatínek si nestěžoval.  Jen občas zavzpomínal, jaké různé stroje či hospodářská zvířata jako soukromníci mívali. O politice se ale doma nemluvilo. 

Maminka Magdaléna, rozená Krausová, pocházela z obce Háj, nedaleko Košic na Slovensku. Dětství neměla jednoduché, po maminčině smrti vyrůstala s macechou a po nějakou dobu dokonce v dětském domově. Její otec Leopold Kraus, vyučený zedník, pracoval jako dozorce v nápravném zařízení a za první světové války se dostal do ruského zajetí. Počátkem šedesátých let sháněly textilní závody jako například Veba nebo Tepna nové pracovníky a nábor probíhal i v oblasti Slovenska. Maminka se přihlásila, a ocitla se tak na internátu v Polici nad Metují, kde získala ubytování. Chodila na zábavy a seznámila se s Antonínem Rotterem, za kterého se provdala. Pamětník pak v dětství jezdil za dědou a nevlastní babičkou na letní prázdniny.

Děda Josef Rotter se shodou okolností také vyučil zedníkem. Za první světové války narukoval, ale jako věřící křesťan odmítl střílet do lidí. Při prvním útoku se vzdal, a dostal se tak do ruského zajetí. Když válka skončila, marně na něho doma čekali.  „Nechtěli ho pustit kvůli zedničení. Vrátil se asi dva roky po válce, přišel pěšky,“ sděluje pamětník. 

Během druhé světové války přišla rodina do kontaktu s německými vojáky prakticky jen při odevzdávání předepsaných naturálií, jako například vajec, mouky nebo slepic. Koncem války pak němečtí vojáci ustupovali přes Broumovské stěny a pamětníkův tatínek mu později vyprávěl, jak se všude povalovaly zbraně. „Po Němcích zůstaly motorky, běhali tam koně. Strýc přijel domů na důstojnickém koni, táta si domů přivezl motorku,“ říká Milan Rotter. 

Ve třech letech málem zemřel

Vyrůstal v době normalizace, politická atmosféra na něho v dětství ale nedoléhala. „Byli jsme opravdu vesnická rodina, která se soustředila na venkovské práce, dřevo, zahradu,“ podotýká pamětník. Tatínek si podle něj o komunistech myslel své, před dětmi to ale neventiloval. Když byly Milanu Rotterovi tři roky, přišel zlomový okamžik, který ovlivnil celý jeho další život. Začal zvracet krev a málem zemřel. Po mnoha krevních transfuzích a vyšetřeních v nemocnici v Hradci Králové lékaři zjistili, že má v jícnu varixy, které mohou při jídle nebo jiné činnosti prasknout. „Život se mi obrátil naruby, nemohl jsem dělat, na co jsem byl zvyklý, nemohl jsem sportovat,“ říká. 

Nastoupil do základní školy v Bukovici a učení mu šlo. Ze školního roku ale trávil zhruba tři měsíce v nemocnici. V sedmi letech ho poprvé operovali v Hradci Králové. Jeho onemocnění se v té době dalo označit za raritu a lékaři se snažili vymyslet řešení. Potýkal se s nemocí až do osmé třídy. „Bylo mi líto, že nemůžu na tělocvik, a tak jsem chodil potají hrát fotbal. Přišel jsem uřícený a naši to poznali,“ vzpomíná Milan Rotter. Stal se členem mineralogického kroužku a hrál na housle. 

V osmé třídě se rozhodovalo o dalším studiu a on si přál jít na střední veterinární školu. Ze zdravotních důvodů se nakonec přihlásil na gymnázium v Broumově, které úspěšně zakončil maturitní zkouškou. V době školní docházky se nevyhnul členství v organizaci Pionýr či SSM. Po maturitě se nedostal na vysokou školu zemědělskou a v září 1985 nastoupil na rok do Zemědělského družstva Hvězda jako pasák. „Měl jsem na starosti ranč uprostřed přírody, asi dvě stě kusů jalovic. Na motorce jsem jezdil na pastviny,“ vypráví o práci na salaši nedaleko Hlavňova. 

Nesměl cestovat do velkých měst

Plánoval, že se za rok pokusí složit přijímací zkoušky na vysokou školu ještě jednou. Při práci na pastvinách se ale vrátilo krvácení a on v Hradci Králové musel podstoupit operaci, po které následovala série dalších. Strávil v nemocnici tři měsíce a zhubl patnáct kilo. „Pamatuji si, že když už lékaři nevěděli, co se mnou, chodil za mnou lékař s katalogem západních aut, aby mě zaujal a moje psychika se obrátila,“ popisuje. Rok se potom dával zdravotně dohromady a dostal plný invalidní důchod. Dálkově vystudoval Střední zemědělskou školu v Hořicích, kterou dokončil asi v roce 1987.

Po jeho lednové návštěvě Prahy v roce 1989 estébáci neuvěřili, že tam nejel demonstrovat. Věděli, že se hlásí ke studiu na medicínu, a pohrozili mu, že pokud se bude účastnit dalších protirežimních protestů, jeho přihláška je zbytečná. „Pak mě doma nachytali, že se učím na zahradě anglicky. Zdálo se jim to podezřelé a založili na mě spis,“ říká. V Archivu bezpečnostních složek ČR lze dohledat, že v dubnu 1989 Státní bezpečnost (StB) založila svazek na Milana Rottera jako na prověřovanou osobu, svazek byl však zničen. 

Přišel srpen 1989 a komunisté se obávali protestních shromáždění u příležitosti výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Asi týden před 21. srpnem přijeli k pamětníkovi na dvůr důstojníci StB a odvezli ho na svoji služebnu do Police nad Metují. „Musel jsem podepsat, že se nebudu v době kolem výročí okupace pohybovat ve městech nad sto tisíc obyvatel,“ vysvětluje. Nejdříve si podle svých slov hrál na hrdinu a odmítl dokument podepsat. Když mu však pohrozili, že si ho tam dva týdny nechají, rozmyslel si to a podepsal. 

Dvakrát se stal místostarostou města

Milan Rotter tušil, že existuje složka s informacemi o jeho osobě. Domníval se, že ji má k dispozici odbor pro vnitřní záležitosti na Národním výboru v Polici nad Metují, a v létě 1989 žádal, aby do ní mohl nahlédnout. Když ho odmítli s tím, že žádná složka neexistuje, vystoupil na veřejném plenárním zasedání. „Napadl jsem je, že mě neprávem obvinili. V té době se každý bál, bylo mi dvacet dva let a začal jsem tam nahlas mluvit o tom, jak honí lidi, kteří přijedou do Prahy a nevědí, o co jde,“ popisuje pamětník, jak promluvil před dvěma stovkami lidí a jeho jméno už nebylo veřejnosti neznámé. 

Po násilném zásahu bezpečnosti proti demonstrujícím studentům 17. listopadu 1989 v Praze se pomalu začaly informace dostávat i do Police nad Metují. Přijížděli studenti z Prahy a z Ostravy, Milan Rotter promluvil při generální stávce na polickém náměstí. Docházel mezi lidi, kteří se pak stali zakládajícími členy místního Občanského fóra. V jejich středu stáli především Stanislav Šrůtek nebo Karel Šnábl. Vycházel týdeník OF s aktuálními informacemi o dění.

Pamětník kandidoval za Občanské fórum a po prvních svobodných volbách do zastupitelstva se stal místostarostou Police nad Metují. Na pozici ve vedení města zažil i deziluzi. „Dostali se tam bývalí komunisti, když to řeknu zjednodušeně, a mě si tam vzali jako poslušného hocha. Ale z poslušného hocha se stal zlobivý, protože se tam děly všelijaké neoprávněné nákupy bez zastupitelstva. Vyvrcholilo to tím, že jsem na starostu poslal okresní kontrolní komisi,“ vzpomíná Milan Rotter. Komise mu sice dala za pravdu, jeho návrh na odvolání starosty nebo vypsání nových voleb ale zůstal bez odezvy. Ze zastupitelstva zklamaný odešel. 

Po příštích volbách se stal místostarostou podruhé. „To už byl jiný rozměr. První období byl ‚Divoký západ,‘“ podotýká pamětník. Měl na starosti technické služby a bytovou otázku. Cítil zodpovědnost a chtěl si témata podrobně nastudovat, aby jim rozuměl. Dlouhodobá nespavost ho však dovedla až k psychickým problémům a funkce se nakonec dobrovolně vzdal. 

Uspořádal zájezd do Francie

V roce 1993 pracoval v létě jako průvodce v břevnovském klášteře v Praze. Jeho velkou touhou bylo navštívit ostrov Mont-Saint-Michel s klášterem v Normandii. Uměl francouzsky, sehnal čtyřicet lidí, autobus a na vlastní pěst zorganizoval třítýdenní zájezd. „Bylo to pro skalní lidi, spalo se po příkopech u dálnice, v autobuse, u řek,“ popisuje pamětník s úsměvem. Začal také vyrábět papírové draky, kteří po sametové revoluci zmizeli z trhu. Za třicet let jich vyrobil a prodal padesát tisíc. 

Po roce 2002 pracoval jako číšník v restauraci Hvězda v Broumovských stěnách, řídil kamion a později si našel zaměstnání v zemědělském družstvu v Hlavňově. V roce 2006 se seznámil s Libuší Máslovou a narodil se jim syn. V roce 2024 žil Milan Rotter v Hlavňově a působil v místním osadním spolku.