„Jmenuji se Annelise Rösler. Nein, gar nicht! Jmenuji se Annelise Nippel. Jsem německé národnosti, to mohu říci? Narodila jsem se v Německu (míněno v Sudetech – pozn. autora) v roce 1933. Pak byl konec války, tak jsme se naučili česky. Ale moc nám to ještě nejde, protože jsme neměli žádné školy. Ani jsme nesměli jít do žádné školy a ve čtrnácti letech jsem začala chodit do práce dolů do skláren. Tam jsem skončila, až když mi bylo 55 let. Mezitím jsem měla dvě děti, vdala jsem se v roce 1951, tak s tím mým mužským jsem už 62 let.“
„Chtěla bych, aby nebyla žádná válka. Věříte, že dodneška… kolikrát jsem vypravovala manželovi, že se mi zdálo o válce a o tom střílení. Jak jsme jeli v tom vlaku a v dobytčím voze. Ještě to nemám zpracovaný. Ještě tuhle tu noc jsem to měla v hlavě. Ještě to ze mne nevyšlo.“
„Po roce 1968 se moje vdaná sestra s desetiletou dcerou rozhodla, že půjde do Německa. On (její manžel) Čech – a šel do Německa – a my jsme tu zůstali. My jsme měli vízum také. Manžel dělal v lese, toho pustili, ale mě ze skláren nepustili, nedali mi štempl. A nelegálně jsme odejít nechtěli, jednou je to náš domov, tak to ne.“
„Potom se to trochu utišilo, a až po roce 1968 začali znovu lidi odcházet. Ti ale nešli jen se čtyřiceti kily, ti šli i s nábytkem, to byly celé vagony. Ti druzí, co byli vyhnaní, byli proti nim: ,Vy jste přišli se vším, a my tenkrát v pětačtyřicátém museli…‘ Bylo zle.“
„Byli jsme tam málem zastřeleni. Proč jsme šli do Tanvaldu? Moje máma tam měla příbuzné a chtěla je mermomocí ještě vidět. U továrny Elektro-Praga byli francouzští zajatci a měli tam viset francouzskou vlajku. Nějaký pošťouchaný Němec, který jel na koni, křikl: ,Sundejte tu vlajku, machen sie die Fahne unter!‘ A oni ne – a už se střílelo. Byla to holt válka. Tak jsme utíkali přes kopec, až jsme vyšli ven z Tanvaldu. Přes noc pak přijeli Rusové, od Frýdlantu, Hejnic, sem dolů a tady na té velké louce přenocovali.“
Manželé Röslerovi žijí v Jizerských horách v Polubném, který je dnes částí města Desná. Žijí v domě po rodičích Herberta Röslera, on sám se v něm v roce 1930 narodil. V roce 1951 se oženil s Annelise Nippel (*1933), pocházející z nedalekých Ničových domků. Její otec sloužil za války v německé armádě a vrátil se. Annelise musela ve 14 letech nastoupit do zaměstnání ve sklárnách Riedel. Herbert i Annelise byli vyjmuti z odsunu, jednak proto, že jejich otcové byli jako odborní pracovníci skláren nepostradatelní, ale také sympatizovali s levicovou dělnickou tělovýchovnou jednotou - DTJ. V sedmdesátých letech si manželé Röslerovi podali žádost o vystěhování do SRN, žádost však byla zamítnuta. Po roce 1989 již o přestěhování neuvažovali.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
