Dana Roqueplo

"Tak jsem byla přijatá tím ředitelem věznice, který mně nedovolil tátu vidět. Říkala jsem mu, že se musím koncem týdne vracet zpátky do Francie, tak bych se s ním chtěla rozloučit a on říká, že to není možné, dokud není souzený. Já jsem si říkala, to je divný... A já mu říkám:  ‚Já vám budu něco vyprávět.‘ A vyprávěla jsem mu, jak se to událo s mámou, když pro ni přišli gestapáci. Já povídám, že jí povolili vzít si tašku s tím, co je potřeba k normálnímu životu, a dokonce nám i řekli, kam ji zatáhnou a kam pojede. A já mu povídám: ,Nevidíte v tom nějaký rozdíl? Táta... vy jste ho přišli zavřít do tělocvičny v trenýrkách v prosinci, neměli jste kuráž to oznámit rodině? Což ty gestapáci nám udělali? Ti nám řekli, že maminku zavírají... Ona si mohla vzít s sebou ty věci, ale táta neměl právo na nic, ani na bačkory, na pyžamo, nic, ani šálu teplou, v prosinci... Vy nevidíte v tom žádný rozdíl?‘ On vyskočil ze židle a povídá: ,Ven!‘ Vyhodil mě z pracovny, ještě jsem měla štěstí, že mě nezavřel..."

"Byly volby v roce 1948 a ti odbojníci natiskli lístky, každý dostal dva lístky, jeden ANO a jeden NE, a šlo se volit, jestli se volí vláda nebo komunismus. Takže bylo natištěno strašná spousta toho NE, šlo se volit do té urny a to, co se nevolilo, tak to se hodilo vedle. Čili ten kdo tady stál, viděl, co házíte, jestli házíte ANO nebo NE. Takže vyhazovalo se to NE, jedno NE jsem dala do urny, druhý NE jsem vyhodila, takže kdo tam stál, si myslel, že jsem do urny dala to ANO. Ale já jsem tam dala NE. Takže tímhle způsobem já jsem volila proti komunismu v roce 1948..."