Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dana Roqueplo (* 1926)

• +narozena 6. ledna 1926 v obci Malá Víska u Hořovic

• matka Milada během druhé světové války vězněna

• otec Jaromír, významný armádní voják s hodností kapitána, povoláním kantor, ve druhé světové válce školil parašutisty v Anglii v tzv. ,,tichém zabíjení“

• po nástupu komunistů k moci otec degradován z armády, odsouzen a opakovaně vězněn v uranových dolech, posléze pracoval jako dělník

• v roce 1948 vybojovala na mistrovství světa v lukostřelbě zlato a stříbro

• emigrovala do Francie, kde následně pomáhala rozvíjet lokální lukostřelecké kluby

• v roce 2022 žila ve Francii

Je suis indestruible, odpoví na dotaz, jestli již není unavená. „Jsem nezničitelná“, by ostatně mohl být docela dobře i název románu o jejím životě, který by na pěkně tlustou knihu jistě vydal. Dana Roqueplo, rozená Picková, se dotkla světlých i temných stránek života vrchovatou měrou. Narodila se do rodiny svobodomyslného řídícího školy, do harmonického prostředí plného lásky k přírodě, vzdělání a lidem. Na hraně dospívání si prošla tísní války, následně studovala právnickou fakultu, vystoupala na „bednu“ pro zlatou a stříbrnou medaili v lukostřelbě v nejprestižnějším závodě na světě a krátce na to se stala poměrně neplánovaně manželkou mladého Francouze. Ocitla se v cizí zemi bez znalosti jazyka, zatímco jejího otce, zasloužilého vojáka z druhé světové války, uvrhli za jeho činnost v Anglii komunisti do vězení. Občas nevědomky přepíná do francouzštiny, ale její čeština je i po těch letech prakticky bezchybná. „Když vás osud přivede do situace, kdy musíte bojovat, tak to utvrdí vaši povahu a dává další sílu k pokračování v životě. Je lepší jít statečně dopředu, než zůstat doma na gauči,“ jsou slova, která ji provázela celým životem.

Dětství v harmonickém prostředí vesnické školy

Dana Roqueplo, rozená Picková, se narodila 6. ledna 1926 v obci Malá Víska u Hořovic mezi Plzní a Prahou. Maminka se jmenovala Milada Kindlová, její tatínek byl švec v Hořovicích, a „dělal boty pro slečny v zámku“. Tatínek se jmenoval Jaromír Picka a byl to dle slov pamětnice „katolický učitel, který když vyšel z toho katolického učiteláku, tak byl vírou tak přesycen, že už nechtěl jít ani do kostela, proto jsme my děti byly bez vyznání.“ V 1. sv. válce bojoval na italské frontě, v roce 1919 se účastnil bojů na Slovensku proti Maďarům, za což získal Československý válečný kříž. V roce 1932 odešel z armády a věnoval se učitelskému povolání. Byl jmenován ředitelem čerstvě zřízené školy, kde rodina zároveň našla domov. Školní budova stála na kraji lesa, pamětnice na místo svého dětství vzpomíná takto: „Škola byla krásně postavený dům s tělocvičnou. Důležité je, že tam nebyla voda ani elektřina, byla to úplná samota, otec chodil s takovou putnou na zádech k pramínku do lesa, odtud vodu nosil domů. Když si pomyslím, co my teď máme za lehký život doma, s tekoucí teplou i studenou vodou v kuchyni, co člověk chce víc? Byli jsme vychovaní v přírodě, stačilo říct, že potřebuju houby do polívky, skočilo se do lesa a bylo hotovo.“ Až do šesti let žila pamětnice tímto velmi jednoduchým způsobem, který zároveň považuje za velmi harmonický a propojený s přírodou. Na tento úsek života vzpomíná s hlubokou láskou. „Žili jsme absolutní svobodu, pak jsme hodně trpěli, že jsme tuto svobodu postrádali.“ Škola byla jednotřídka určená pro děti od 6 do 15 let.

Pamětnice začala do školních lavic chodit již jako tříletá a díky tomu mnohé uměla a své vrstevníky často předčila. Otec získal na vážnosti nejen díky svému povolání řídícího školy, ale i díky tomu, že lidem obětavě pomáhal nad rámec svých povinností. Ve vesnici například nebyl lékař, „takže tatínek o nemocné pečoval. když to bylo něco vážného, tak toho pacienta naložil na kolo a odvezl ho do Komárova k lékaři. Celkově lidem hodně pomáhal, byli tam jen vesničani, pracující na poli, bez jakéhokoli vzdělání,“ vzpomíná pamětnice. Také byl velmi činný v Sokole, vedl malé děti i vlastní rodinu k aktivnímu pohybu. Dana Roqueplo má ještě bratra Luďka, který se narodil v roce 1921, byl učitelem, trpěl za války a následně byl pronásledován komunisty. Sestra Jitka dostala pedagogické vzdělání a řídila v Čáslavi městskou knihovnu. Pak měla ještě další sestru a bratra Zbyňka, který zemřel ve dvou letech kvůli pochybení lékaře. Ten jej léčil na záškrt, ale byl to nerozpoznaný zápal plic. Do rodiny se v roce 1935 ještě narodila holčička Ziňa. 

Melouny z Podkarpatské Rusi

Přestože děti byly bez vyznání, náboženství hrálo v jejich životě důležitou úlohu. Nemít církevní příslušnost v tehdejší době bylo totiž neobvyklé, ve školách se chodilo na hodiny náboženství, takže se pamětnice cítila vyloučená z kolektivu kamarádek, což vyřešila po svém: „Bylo mi smutno, tak jsem se přidala ke kamarádkám a chodila na náboženství s nimi. Později jsem i začala zpívat při mších u varhan. S babičkou jsem také chodila na mše, které se tehdy konaly ještě v latině.“ To se jí později velmi hodilo při svatbě, protože rodina jejího muže byla katolická a přestože pamětnice nebyla pokřtěná, znala dobře liturgii. 

Pan učitel Picka měl v kraji jako kantor vynikající pověst, pamětnice si vybavuje detaily: „V 15 letech děti opouštěly naší jednotřídku a odcházely do Komárova na další školu. Ti, kteří šli z Malé vísky, nemuseli skládat zkoušku, protože se vědělo, že pan učitel Picka je všechno naučil.“ Její otec dokázal dle slov pamětnice děti pro vzdělání opravdu nadchnout. Sloužil například několikrát jako voják na Podkarpatské Rusi a odtamtud jim vozil melouny a další ovoce, které v Čechách nebylo k dostání. Tím způsobem se s ním děti učily i zeměpis a přírodopis. Později se rodina Pickových rozhodla odstěhovat z Malé Vísky, aby děti mohly chodit na gymnázium do Mýta. 

Nenávist vůči Židům před válkou neexistovala

Na otázku, jaká vládla před válkou atmosféra mezi lidmi a konkrétně jak vnímala společnost Židy, odpovídá Dana Roqueplo jednoznačně: „Nenávist neexistovala! Měli jsme Židy za sousedy a za kamarády. Nikdo nic takového nerozlišoval.“ Nevzpomíná si, kdy se nálady vůči Židům začaly měnit, nijak to jako dospívající nevnímala. Vzpomíná si jen, že ve škole měli dívku Židovku, které Němci odtáhli rodiče a všichni ji svorně litovali. Rok 1939 strávila u tety v Praze, kam ji otec poslal učit se na piano, tam chodila do první třídy. Vybavuje si období okupace v roce 1939: „Vzpomínám na velký hluk vojenských aut a velký chaos, protože Němci jezdili vpravo a my vlevo. Nebylo možný vůbec jezdit, každý jezdil na své straně, to prostě nešlo. Byl to velký šok, říkala jsem si, takhle to nemůže jít dál.“ 

Pamětnice vnímala jakýsi neurčitý strach, „Nebála jsem se o sebe, ale viděla, že jsou to asi nějaké velké problémy, že bude zle. A poděsilo mě, když nám otec řekl, že začíná válka, že do ní bude muset nastoupit jakožto patriot a jeden z vedoucích Sokola. Což otec vyřešil tak, že před nástupem do války emigroval.“ S otcem se rodina setkala znovu až v roce 1946, po šesti letech, v prosinci 1945. Celou dobu o něm neměli žádné zprávy. Až později se dozvěděli, jak to s otcem bylo, podle vyprávění pamětnice následovně: „Otec utekl přes Rakousko a Bulharsko, v Maďarsku ho zavřeli, pak vyexpedovali do Řecka, tam sedl na loď a dostal se do jakéhosi francouzského města, kde byl tábor pro uprchlíky, odtud do Bayonne, a odtud do Anglie. Do Čech se vrátil jako kapitán Picka, který v Anglii trénoval parašutisty.“ 

Kapitán Picka byl skutečně nejdříve mobilizován, po vyhlášení protektorátu se zapojil do odboje a vzápětí, již v roce 1939, emigroval za hranice, aby se aktivně zapojil do bojů jako velitel odbojové skupiny Nový Hrádek. Účastnil se bojů ve Francii a přes různé destinace se nakonec dostal do Velké Británie. Tam absolvoval různé výcviky, byl povýšen na kapitána jezdectva a sám školil čs. výsadkáře umění neozbrojeného boje a tichého zabíjení, o kterém vydal i uznávanou příručku. Je jistě krutou válečnou realitou, že ten, na něhož jeho dcera vzpomíná jako na milujícího otce a jeho sousedé jako na obětavého kantora, vyučuje předmět „tiché zabíjení“. Postava Jaromíra Picky však zůstává zajímavá i po konci války a nese s sebou všechny znaky té doby. Byl pro režim příliš nebezpečný. Pro svůj otevřený nesouhlas s Komunistickou stranou Československa (KSČ) byl hned 22. prosince 1948 zatčen, propuštěn z armády a vězněn přes tři roky, dva z toho pracoval v táborech nucených prací. V roce 1958 byl za podvracení republiky opět odsouzen, tentokrát na čtyři a půl roku, které strávil částečně v Jáchymovských dolech. Zbytek života pracoval jako dělník, až do roku 1984, kdy zemřel na infarkt. In memoriam mu byla udělena řada vyznamenání.

Nečekaný zlatý úspěch

Ale zpět do válečného období a vzpomínek Dany Pickové. Válka bez živitele rodiny byla pro rodinu náročná. Odchodem otce rodina ztratila jediný příjem, kterým byl otcův plat, a musela se přestěhovat k sestře do Čáslavi. Tam se brzy vrátila z Prahy i Dana, protože pražská teta zemřela. Gymnázium v Čáslavi hned zkraje války pro sebe zabrali Němci, nastěhovalo se tam vojsko. „Koně byli až v tělocvičně,“ vzpomíná pamětnice. Děti proto musely jít na různé pracovní pozice. Bratr a sestra pamětnice byli odvedeni na nucené práce do Rakouska, pamětnice šla pracovat k holiči jako služka, její kamarádky šly do továren nebo na statek. V roce 1942 byla maminka zatčena a vězněna až do května 1945, na důvod zatčení si pamětnice již nevzpomíná. Přežila díky zázemí tety a strýce v Čáslavi. Strýc Karel Gruntorád byl ředitelem jatek, což jim podle pamětnice hodně pomohlo. „Občas prodal tajně nějaká zvířata, za což byl trest smrti, ale neměl zbytí, aby uživil všechny čtyři děti,“ vysvětluje pamětnice. V Čáslavi zažila i bombardování, kdy se bombardovaly hlavně koleje. 

Hned po konci války si pamětnice udělala maturitu a od září začala studovat v Praze práva. Měla tak opět blízko k svému otci. Otec byl po návratu jmenován vedoucím tělesné kultury vojáků, pracoval v Dejvicích na štábu. Bydlela tehdy v Ženských domovech na Smíchově, začali spolu oba chodit na lukostřelbu. Na stejném stadionu běhal i Emil Zátopek, kterého objevil právě její otec. „Protože měl na starosti fyzické vzdělávání vojáků, otec se staral o každého jak o vlastní dítě, Zátopka objevil a pomáhal mu, aby mohl trénovat. Emil měl potíže, protože nebyl komunista, ale musel dělat, jako kdyby byl, měl to těžké,“ hodnotí pamětnice postavu významného muže československého sportu. Zajímavé je, že po čtrnácti dnech výcviku se konalo mistrovství republiky v lukostřelbě, které pamětnice vyhrála. Jela díky tomu na mistrovství světa do Anglie v roce 1948, odkud jako tým i jako jednotlivci přivezli velký úspěch. Družstvo žen vybojovalo zlatou a Dana Roqueplo, tehdy ještě jako Picková, získala v jednotlivcích stříbro. Úspěch byl o to větší, že toto mistrovství světa mělo de facto statut olympijského závodu, byla to nejvyšší možná meta pro lukostřelce. 

Horší, než gestapáci

Se svým francouzským mužem se seznámila v Čechách. Na univerzitě jako studentka našla inzerát, kde se hledal instruktor pro prázdninový pobyt cizinců v Českém ráji. Tak se tam přihlásila. Na onen prázdninový pobyt přijel i její budoucí manžel Gabriel. Pamětnice vzpomíná, že nemluvila vůbec francouzsky, ale na první setkání cizí jazyk ani nepotřebovali: „Já pořádala rozcvičky, takže jsem pustila přes místní rádio muziku a na terase se cvičilo každé ráno v osm hodin. Když přijeli ti Francouzi, tak mi to rádio tajně vypli. Takže nešla hudba, a bylo po rozcvičkách. Až později se přiznali a řekli mi, že nechtěli, aby je někdo dirigoval,“ směje se Dana Roqueplo. Jednou se během společných míčových her její budoucí muž zranil, takže nemohl s ostatními chodit na výlety po Českém ráji a Dana mu jako instruktorka musela dělat společnost, aby nebyl sám. Hráli karty a konverzovali německy. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by z přátelství, byť silného, mohlo vzniknout něco víc. Ke svatbě nakonec došlo díky shodě okolností – pamětnici pozvala francouzská rodina k nim domů, ale Francie odmítla dát na komunistický pas vízum. Jako manželka ovšem vízum mohla dostat, takže se vzali. Z mistrovství jela Dana Roqueplo rovnou do Francie a už tam zůstala. Po formálním sňatku musel přijít ještě „ten opravdový“, svatba v kostele. Pamětnice proto odletěla na listopad a prosinec 1948 do Československa na křest, kde se setkala s otcem.

Dva dny před Štědrým dnem a chvíli před jejím odjezdem náhle otce zavřeli. Nevěděli nejdřív, co se děje, protože otec nepřišel z práce, ale nikdo jim nedal nic vědět. Až různým doptáváním zjistili, že byl vzat do vazby na Pankráci. Pamětnici neumožnili otce ani vidět, třebaže se snažila dozorce obměkčit tím, že musí odjet s manželem do Paříže. Celé to bylo podle pamětnice kruté a nelidské. Vzpomíná: „Zatkli ho v prosinci, odvedli ho rovnou z tělocvičny v trenýrkách, nemohl si s sebou vzít nic, ani teplé věci. Když zatýkali maminku gestapáci, dovolili jí si sbalit alespoň nutné věci, dali jí čas. Ale tatínkovi nedovolili komunisti vzít si ani tu teplou šálu v prosinci!“ I po letech je pamětnice rozhořčená. Chování při zatčení k tatínkovi tedy vnímá jako mnohem horší, byť paradoxně od vlastních Čechů. Maminka mu pak naštěstí alespoň dodatečně mohla přinést teplé věci. 

Francouzskou manželkou

Začátky ve Francii byly těžké, nicméně její nová rodina si ji velmi oblíbila. „Všechno jsem uměla – během války jsem se naučila plést, šít, vařit. Maminka mého manžela byla v ráji, poněvadž já jsem jí všechno udělala a navíc jsem často odpovídala do telefonu německy a anglicky,“ vybavuje si pamětnice nelehké začátky, kdy neuměla francouzsky a řeč se učila jen sama a jak to šlo. Rodina měla hotel blízko Sorbonny, takže tam často přespávali zahraniční profesoři, díky čemu na druhou stranu uplatnila své další jazyky. Nicméně kvůli francouzštině a kvůli tomu, že měla brzy děti, si nedodělala právnickou školu, což ji dodnes mrzí. Sňatek oba novomanžele spojil šťastně na celý život: „Byli jsme spolu s manželem 72 let, byl to život bez hádek, vše jsme dělali současně, na základě citů, byli jsme jako jedna osoba, nic jsme nedělali jeden bez druhého,“ vzpomíná pamětnice.

Manžel jí například pomáhal založit lukostřelecký klub, který byl první v celé západní Francii, dnes je údajně takový klub v každé vesnici. Organizovali spolu dokonce šampionát v lukostřelbě. Pamětnice zůstala v domácnost a věnovala se dětem, muž pracoval, staral se o továrnu, jezdil do Maroka, Paříže. Jak na její nenadálý odchod za hranice reagovala rodina? „Můj otec měl velkou radost, protože si uvědomil, že v Československu bych neměla žádnou budoucnost. Odmítl se stát členem Komunistické strany a věděl, že já bych to udělala také, že bez toho by se nedalo žít. Táta byl rád, ale mamince to jistě moc ublížilo. Vyčítám si to dodneška.“ Život zbytku rodiny v komunistickém Československu nebyl snadný. Její sourozence kvůli otci propustili z práce, na bratra dokonce svalili vinu za údajnou krádež, aby měli důvod ho zavřít. „Při výslechu mu rozbili umělý chrup, který on spolkl a museli ho operovat, to bylo strašný,“ vzpomíná pamětnice. 

Přímluva u Chruščova

Maminka přijela do Francie v roce 1966 nemocná rakovinou a ve Francii zemřela. Trvalo dva roky, než dostali povolení přivézt rakev s maminkou do Čáslavi do rodinné hrobky. Při té příležitosti jeli na výlet na Slovensko a ve tři hodiny v noci je vzbudili v hotelu, že prý dorazily tanky. Takže se vrátili na Moravu. Jeli se ještě rozloučit s tatínkem a rodinou, na cestě je chytli vojáci, ale pustili je, protože měli auto s cizí espézetkou. „Silnice byly úplně rozbitý řetězama tanku, ujížděli jsme co nejrychleji pryč, až jsme se konečně dostali přes hranice do Rakouska,“ vypráví. 

Věří také, že pomohla propuštění svého otce na svobodu. Zajímavou historku vypráví pamětnice takto: „Do Francie jel Chruščov. Při té příležitosti jsem napsala Chruščovovi dopis, kde jsem mu řekla, že otec není žádný kriminálník, ale vlastenec, který opustil rodinu a čtyři děti, aby šel bojovat za svobodu své vlasti. A že táta je vlastenec, ale že trpí, jako kdyby někoho zabil. Ten dopis jsem dala senátorovi, o kterém jsem věděla, že se zúčastní schůzí s Chruščovem a on ho opravdu předal. A v roce 1953 se smrtí Stalina a po smrti Gottwalda nový prezident Zápotocký osvobodil několik vězňů, ale zabijáků, ne politických, ti se nepropouštěli. Ale několik dní poté byl propuštěn i můj otec.“ Chruščov to podle ní zaonačil tak, že mezi ty propuštěné zabijáky dal i jejího tátu. „Otec mi nadšeně psal, představ si, že oni se spletli, oni mě osvobodili. Já jsem mu nikdy neřekla, proč se to takhle stalo,“ říká pamětnice. Otce okamžitě poslali na práce jako dělníka. Myslí si, že bez její intervence Chruščovovi by se to nestalo, protože se běžně političtí vězni takto nepropouštěli.

Komunismus zruinoval naši zem

Dana Roqueplo nechápe, že dnes ještě někdo může věřit komunistické myšlence. „Komunismus zruinoval naši zem. Znárodnili všechno, i malé obchody, i malého kadeřníka. A neměli peníze na to, aby udržovali třeba domy. Já jsem se styděla, když jsme přijeli s rodinou do Prahy na návštěvu a šli jsme třeba po Václavském náměstí, všechny baráky byly pod lešením, nic nebylo vidět, ty krásné domy byly zablokované, bylo vidět jen lešení.“ Pamětnice vychovala čtyři děti, dvě již zemřely. Dcera Patricia studovala medicínu. Když jí bylo 22 let a už i pracovala, jednou měla náročnou službu, jela k rodičům si odpočinout, při cestě usnula za volantem a zahynula. Marina dělala tlumočnici a bydlela v Nice, zemřela na rakovinu a zůstaly po ní tři děti. Syn Charlie (1950) je přírodní vědec, jeho doménou jsou ryby. Dany (1951) se věnovala medicíně, časem se specializovala na sportovní medicínu.

Francii oceňuje za to, jak ji přijala. „Nikdo mi nikdy neřekl nic o tom, že jsem cizinka, přestože jsem zpočátku špatně mluvila. Musím pogratulovat Francouzům, jak se mě ujali. Můj tchán mi pomáhal, že mě opravoval v jazyce, hodně jsem se naučila také s dětmi, skrze jejich školní úlohy, a jinak se učila sama...“ V roce 1989 měla dlouho strach, že se to ještě zvrátí a bála se také o svou rodinu, žila v hrozné nejistotě. Dnes už situaci v Česku moc nesleduje. Něco občas zachytí od příbuzných, ale spíše o tom moc nechce mluvit.

Bojovat proti špatným myšlenkám

Jak se pamětnice ohlíží za svým životem? „Každé dítě chce žít v klidu, v lásce a radosti, ale když vás osud přivede do situace, kdy musíte bojovat, tak to zas utvrdí povahu a dává další sílu k pokračování v životě. To, co je negativní, není absolutně negativní, protože díky tomu, co vás nutí se z toho dostat, nabít nových sil... nutí vás to bojovat a to myslím, že je pozitivní. Je lepší jít statečně dopředu, než zůstat doma na gauči. Pokud jsem se dožila takového věku, je to tím, že jsem dovedla odolávat a hlavně v myšlenkách bojovat proti špatným myšlenkám. A snažit se najít nějaký zázračný lék na šťastný život a jedním z těch léků je hudba. Ta mě vždy hodně pomáhala. I když myju nádobí a zametám, pořád mám nějakou melodii v hlavě. To mi také hodně pomáhá,“ sdílí pamětnice svůj recept na šťastný život. 

Co by vzkázala generacím? „Člověk nemůže dát zpátečku a udělat znovu to, co udělal špatně, opravit to. Lituju mnoha věcí, který bych chtěla udělat znova a líp. Škoda, že tohle nemůžeme udělat. Proto se musíme snažit dělat to, co děláme, dělat nejlépe, jak se patří. Abychom nemuseli později litovat.“