Martha Beatriz Roque Cabello

„Myslím, že tomuto lidu není třeba nic říkat. Tento lid velmi dobře ví, že žije v diktatuře. Tento lid si velmi dobře uvědomuje, že postupně ztrácí strach. Protože to, co dnes slyšíš na ulici, bys před pěti lety ani zdaleka neslyšel.“

„Oni chtěli vytvořit určitou zkušenost. Chtěli, aby to sloužilo jako příklad toho, co se nemá dělat – příklad kontrarevoluce a podobně. Ale nakonec to pro ně dopadlo velmi špatně, protože místo aby se z nás stala odstrašující zkušenost, stali jsme se příkladem důstojnosti. Každý viděl, jak jsme k tomu soudu přistoupili. Každý si mohl všimnout, že jsme nebyli smutní, neplakali jsme a neprojevili jsme žádné obavy. Samozřejmě během soudu nastaly těžké chvíle, protože žalobkyně byla despotická a namísto toho, aby jednala jako obhájkyně zákona, se považovala spíše za obhájkyni Revoluce. A s námi se několikrát zmýlila. Například měla konfrontaci s Reném Gómezem Manzanem. Pokusila se hovořit s Vladimirem Rocou o jeho otci, ale předseda soudu musel zasáhnout a říct jí: ‚Ne, o jeho otci tady mluvit nemůžete, protože tady soudíme jeho, ne jeho otce.‘ To vše vyvrcholilo ve chvíli, kdy chtěla, abych vypovídala. Řekla jsem jí: ‚Nemám co říct. Chci jen, aby soud věděl, že až si odpykám svůj trest, budu v tom pokračovat. Takže pro mě jde jen o to vyslechnout rozsudek, jít do vězení a po propuštění pokračovat ve své práci.‘ To ji velmi rozčílilo, protože měla připravenou celou show, včetně přehrání nahrávek mých rozhovorů s lidmi v exilu, což nakonec nemohla použít.“

„[V sedmdesátých a osmdesátých letech] se lidé více zajímali o čtení. Byli zvyklí číst. Ale pak přišel moment, kdy už nebylo co číst. Protože cokoliv sis koupil v knihkupectví, byla čistě bolševická literatura, nebo souvisela se Sovětským svazem, socialistickými zeměmi či marxistickou filozofií. Tento monopol na literaturu způsobil jakési přerušení, které u lidí utlumilo chuť ke čtení. Ale dříve tady lidé četli všechno – starou literaturu, měli všeobecnou kulturní úroveň. A právě s touto všeobecnou kulturou vstoupila moje generace do opozice – ta skupina opozičníků, která se objevila v roce 1989 nebo 1990. Tato první opoziční skupina, jejíž členové bohužel postupně odcházejí, byla skupinou intelektuálů. Všichni jsme byli absolventi univerzit a všichni jsme měli široké znalosti, protože jsme se věnovali tomuto typu četby, studovali jsme kubánskou historii atd. To nás však velmi odlišuje od dnešních opozičníků. Současní opozičníci tento zájem nemají, což je důsledek generační změny – je to jiná generace než ta naše. Nemají zájem o čtení, nemají zájem o znalosti. Já bych za nic na světě nepřestala číst Granmu [redakční poznámka: oficiální deník Komunistické strany Kuby] a všechny ostatní noviny, které mohu číst. Za nic na světě bych si nenechala ujít televizní zprávy, projev Raúla Castra nebo zasedání Národního shromáždění lidové moci. Všechny tyto věci jsou důležité, protože ti umožňují porozumět politické linii diktatury a pochopit, jak režim jedná. Současná generace opozičníků, která nepřevzala tuto kulturu čtení, však nepraktikuje ani zvyk poslouchat, co diktatura říká.“

„Bylo to období naprostého ticha. A kromě toho, kdokoli tehdy měl myšlenky proti diktatuře, je neříkal nahlas. Disidenti v tomto smyslu, v jakém se objevili později v osmdesátých letech, tehdy neexistovali. A já osobně jsem v té době věřila v Revoluci. Opravdu jsem si myslela, že jde o sociální projekt, který nám přinese velký pokrok a mnoho dobrých věcí. Stejně jako všichni Kubánci jsem neustále poslouchala projevy Fidela Castra. Ty nekonečné projevy. Má dokonce rekord v délce projevu – osm hodin. A já jsem ty projevy poslouchala, poslouchala jsem sliby... Mléko, které nám měli každé ráno nechávat přede dveřmi, vysokou úroveň vzdělání, přístup ke všem druhům rozvojových programů... Takže sedmdesátá léta pro mě byla obdobím, kdy jsem žila pro práci, přesvědčená o tom, že moje práce tehdy přispěje k rozvoji země.“

„Podívej, Fidel Castro byl tvrdohlavý člověk a rozhodl se skoncovat s veškerou opozicí. Opravdu si myslel, že ji zcela zlikviduje. A vybral si pro to vhodný moment – situaci v Iráku. V té době se celý svět soustředil na to, co se dělo v Iráku. A tak si Castro řekl: ‚Tohle je moje příležitost. Až to udělám, nikoho to nebude zajímat. Protože důležitější bude sledovat, kde se skrývá prezident [Saddám Husajn], co se děje, kde jsou vojenské jednotky. Všichni se budou soustředit na tenhle problém a nikdo se nebude starat o to, co provedeme s disidenty.‘ Jenže se mu to nepovedlo… V rámci svých „geniálních“ nápadů tohle byl velmi špatný tah. Sám v jednom projevu přiznal: ‚Ne všichni, kdo tam jsou, tam patří, a ne všichni, kdo by tam měli být, tam jsou.‘ Jinými slovy, vybral skupinu lidí, do které navíc pronikl i režim prostřednictvím infiltrace Skupiny 75. Bohužel jsme ztratili několik členů této skupiny, mezi nimi i mého bratra v boji, Arnalda Ramose Lauzeriqueho, který mi byl mnoho let velmi blízký. Skupina 75 byla velmi různorodá, někteří z nás se dokonce ani osobně neznali – znali jsme jen jména, ale neznali jsme se tváří v tvář. Zdá se, že Castro mi chtěl dát druhý trest. Protože, jak jsem tehdy řekla, že až mě propustí, budu pokračovat v tom, co dělám, tak to jsem splnila. Po propuštění jsem se podílela na dokumentu La Patria Es de Todos, pracovala jsem v Asamblea para Promover la Sociedad Civil (Shromáždění na podporu občanské společnosti), podílela jsem se na agendě. A tehdy si řekli: ‚Ne, tahle bude pokračovat, jak sama řekla. Tak ji zavřeme.‘ A tak mi dali 20 let vězení. Dvacet let odnětí svobody. Kromě toho, že jsem byla jediná žena v Skupině 75, byla jsem také jediná, s níž kardinál Jaime Ortega nemluvil o možnosti odejít do exilu. Bylo to jednoduché… Režim si byl naprosto jistý, že nikam neodejdu, a nechtěl s tím ani ztrácet čas.“

„Pracovní skupina vnitřního disentu, která vytvořila dokument La Patria es de Todos („Vlast patří všem“), měla čtyři viditelné tváře – nás čtyři [redakční poznámka: Vladimiro Roca, Félix Bonne, René Gómez a Martha Beatriz Roque] – ale také další lidi, kteří s námi pracovali a spolupracovali, jako například Arnaldo Ramos Lauzerique a Manuel Sánchez Herrero. Byli to ekonomové a oba již zemřeli. Byli jsme zbytkem toho, co zůstalo z Concilio Cubano. Víš, že Concilio Cubano skončil bez jakéhokoliv vítězství, ale měl podpůrnou skupinu, ve které byli zesnulí Gustavo Arcos Vernes, Waldo Payás Sardiñas, Raúl Rivero a také zesnulý Jesús Yañes Pelletier. Byla to tedy skupina intelektuálů, kteří vytvořili tento podpůrný výbor pro Concilio Cubano. Po jeho neúspěšném ukončení jsme zůstali my čtyři jako zbytek této skupiny a rozhodli jsme se napsat o tom, co se děje na Kubě. Protože tehdy nebyly podmínky jako dnes. Nebyl internet, nebylo možné okamžitě posílat zprávy mobilem přes Texu, a informace o Kubě byly velmi omezené. To znamená, že dnešní znalosti o situaci zde – to, co je nyní veřejným tajemstvím – tehdy vůbec neexistovaly. Dnes každý ví, že na Kubě nefunguje veřejná doprava, že tu není bydlení, že není jídlo ani zdravotní péče. To dnes ví každý. Ale dříve to bylo velmi skryté. Proto jsme se rozhodli vytvořit tento dokument, který měl silný dopad v tom smyslu, že mezinárodně ukázal lidem skutečnou situaci na Kubě. Dokument byl napsán v červnu 1997, zhruba v této době. A nyní, po 21 letech, je stále aktuální, protože většina problémů, které jsme v něm popsali, dosud nebyla vyřešena.“

„Mé probuzení nastalo po smrti generála Ochoy, po popravě generála Ochoy [redakční poznámka: generál Arnaldo Ochoa Sánchez, odsouzen k trestu smrti za velezradu a popraven v roce 1989]. Myslím, že toto období bylo obdobím přechodu, kdy člověk začíná vidět problémy a skvrny na slunci, jak se říká. Věci, které jsem dříve neviděla, věci, které jsem nepovažovala za chybu režimu, věci, které podle mého názoru tehdy nebyly vinou diktatury. Ale smrt Ochoy přinesla změnu. Mohu říct, že to byl moment, kdy se váhy převážily na stranu toho, co se obecně do té doby nedostávalo na povrch. A právě s tím představením kolem generála Arnalda Ochoy se to začalo objevovat.“

„Od té doby uplynulo mnoho let, dokonce i od této věci, o které ti teď vyprávím – lednice... Osoba, které jsem tehdy důvěřovala a kterou jsem nechávala ve svém domě, umožnila, aby vstoupila Státní bezpečnost a natočila obsah mé lednice. To byl pro lidi šok, protože to prezentovali jako něco špatného – mít jídlo v lednici. A místo aby jim to udělalo pozitivní propagandu, mělo to opačný efekt. Všichni říkali: ‚No a co? Co je špatného na tom, že ta žena má jídlo v lednici? Je to snad zločin, mít jídlo v lednici?‘ Takže podle jejich logiky, aby byl člověk revolucionář, musí mít prázdnou lednici. To byl ten koncept, ten názor, který se prosazoval. Jinými slovy, pokud máš jídlo, nejsi revolucionář.“