Ourania Romanopoulou

„Tam byly děti, které měly rodiče. Ti byli v jiných městech a museli pracovat. Jak jsme všichni přijížděli organizovaně, tak rodiče byli zařazeni do práce, do průmyslu, kde bylo potřeba. Každý jak co uměl. A oni chodili za svými dětmi do svých domovů. A my děti, co jsme neměly nikoho, tak jsme záviděly a koukaly, tak nám přidali něco taky k dobru. Nebo na 1. máje se na nás přišli podívat. Dělali takové hloučky a my, co neměly nikoho, tak nás taky brali. A braly nás mezi sebe kamarádky, ne ty české, ale řecké. To bylo v domově.“

„Partyzáni byli na nějakém kopečku, tam se bojovalo s nepřítelem, vlasteneckou stranou [vládním vojskem], byla to občanská válka. Partyzáni museli ustoupit. Jenomže, to mám asi po něm – paličatou hlavu, on řekl, že tam zůstanou. Byli tam tři partyzáni. Že budou z jednoho místa střílet. Ti dva, nevím, jestli zůstali, nebo padli, to nevím. Ale vím, že při jednom takovém přechodu druhá strana zjistila, že tam táta je. Mysleli si, že si snad dělá srandu. Počkali na něj a zastřelili ho.“

„Byli to partyzáni, kteří nás doprovázeli k hranicím. Tam byli rodiče a báli se, že už nás neuvidí. Přijel i náš táta, co pracoval v Allilengi-Solidaritě, v organizaci, která pomáhala chudým. My děti jsme na hranicích slezly z koníků a oslíků, na nichž jsme se vezly. A rodiče a starší lidé kolem, co znali písničku ‚Odplouvají delfínci‘, zpívali. Bylo to tak dojemné! Ale my děti jsme vůbec nechápaly, proč dospělí pláčou. Věděli, o co jde, teď už to vím. Čekala nás cesta z místa na místo.“