„Už v prvních týdnech po skončení války docházelo v celé republice k obrovské renesanci skautingu a skautské oddíly vznikaly i v řadě malých měst i obcí, kde nebyly ani před válkou. Junák byl tudíž založen i u nás v Cholině a bylo celkem samozřejmé, že jedním z jeho prvních vůdců byl právě můj bratr. Sám jsem se stal vlčetem už 19. července a hned začátkem srpna jsme se vypravili na náš první skautský tábor. Co na tom, že jsme na místo šli pěšky a potřebné věci vezli na vozíku a že trval jen pár dní. Bylo to mé první táboření pod stanem. Hráli jsme hry, které jsme až dosud neznali, v noci hlídali a pokoušeli se i o vlastní vaření v kotlíku. Stany byly vesměs trofejní po wehrmachtu a o krojích se dá říci, že každý pes jiná ves. Já se ovšem mohl chlubit předválečným žlutým šátkem i vlčáckou košilí po bratrovi.“
„Po únoru 1948 začala komunistům vadit i naše dětská organizace a začalo se pracovat na jejím zániku. Jedním z prvních opatření bylo to, že členem Junáka mohly být jen děti ve věku od šesti do patnácti let, ty starší byly automaticky zařazeny do ČSM. Na ústředí Junáka byl zřízen takzvaný akční výbor Junáka, který byl vytvořen ze skautů, kteří byli členové KSČ a byli ochotni skautskou organizaci zlikvidovat. O těchto věcech jsme ovšem jako děti neměli ani tušení. Nám vadilo spíš to, že přestal vycházet Vpřed i Junák, i to, že nám zničehonic na sklonku roku 1949 místní akční výbor sebral klubovnu, kterou jsme měli v místní hasičské zbrojnici, abychom se neměli kde scházet. V tom roce jsem už měl na starosti družinu vlčat jakožto její rádce. Také jejich pokřik se po čtyřech letech trošku změnil. Už žádné džin bum ratata, ale ,Dovedem pracovat, dovedem žít, chceme se smát, chceme se bít. Všemu zlu odplata – vzhůru vlčata!‘ Ještě téměř celý rok 1950 jsme se scházeli buď u nás doma, nebo na krátkých polodenních výpravách. Mezitím ovšem na školách vznikaly pionýrské oddíly a nám bylo doporučeno, abychom se v tichosti rozešli. Smutné bylo i to, že naše klubovna byla stále zamknutá. Krátce po únoru (1948) komunisté ,vyakčnili‘ mého otce ze SNB, který do služby nastoupil hned v květnu 1945. Jeho vyhazov znamenal i zánik nároku na jakýkoliv důchod či penzi a na řadu let i existenční problémy celé rodiny.“
„V půlce září jsem odešel studovat do Prahy a koncem listopadu pro mne přijeli estébáci až z Olomouce. Kádrovák děkanátu mne vyvolal z výuky, nějací chlapi v kožených pláštích mi nasadili na ruce pouta a odvezli do proslulé Bartolomějské. Odtud pak následovala cesta na kolej, kde prohledali skříň a vítězoslavně objevili v kapse saka pár opsaných politických vtipů. Můj ,zločin‘ přijeli až do Prahy řešit tatraplánem s řidičem tři příslušníci olomoucké StB. Zprvu jsem nevěděl, o co jde a proč mě fackují, protože první výslechy se netýkaly opsaného letáku, ale chtěli vědět, s kým se stýkám, jaké jsou majetkové poměry rodiny a tak dál. První facku jsem vlastně dostal za drzost, když jsem bezmyšlenkovitě opravil v protokolu gramatické hrubky ve slovech ,gimnásium‘ a ,višší‘ vzdělání, jak to dělají kantoři, když jsem se nabídl, že protokol napíšu na stroji sám, protože jsem viděl, jak soudruzi jen s obtížemi hledají klapky metodou ,kdo hledá – najde‘. “
Ing. Vladimír Rogl (1936) je původním povoláním, jakožto absolvent Zeměměřické fakulty ČVUT, redaktorem map. Téměř 30 let pracoval jako programátor samočinných počítačů. Od roku 1993 spolupracuje s Vydavatelstvím Gelton, po devíti letech začal působit i ve Slánských listech, kde se zaměřuje především na rozhovory, reportáže, krimipříběhy i exkurze do nedávné historie Slaného. V devadesátých letech působil také v pražském Dobrém večerníku a Zemských novinách. Od roku 1945 byl členem Junáka, v letech 1968-1970 působil v Ústřední radě Junáka. Dlouhá léta vedl dětský turistický oddíl v Praze na Vinohradech a je autorem či spoluautorem osmi publikací pro mládež s turistickou a tábornickou tematikou. Jeho kniha U táborového ohně byla v roce 1968 oceněna výroční cenou nakladatelství Olympia. Za svou činnost v Junáku byl v průběhu padesátých až sedmdesátých let několikrát vyšetřován orgány StB.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
