Aracely Rodríguez San Román (Guerra)

„Představte si, že ve věznici Guanabacoa vyvedli běžné vězenkyně a místo nich tam dali nás, což znamenalo, že si člověk nemohl ani lehnout na postel, protože všechno bylo strašně špinavé. Nejprve jsme musely uklízet a bylo to něco strašného. Ale tak jsme tam byly. Odtamtud nás pak odvezli na farmu, která se jmenovala América Libre. Tam jsme byly několik let… Myslím, že to bylo od roku 1967 do 1973. A pak nás přesunuli na jinou farmu, která se jmenovala Nuevo Amanecer, kde jsme byly od roku 1973… No a odtamtud už začali propouštět… Propustili mnoho vězeňkyň a já jsem zůstala až do úplného konce. Odtamtud jsem byla propuštěna v roce 1979. Již ve vězení mi zařídili všechny dokumenty, abych mohla odjet sem [do Spojených států]. Protože tehdy byla uzavřena nějaká dohoda mezi kubánskou a americkou vládou – nevím přesně jak – ale propustili všechny politické vězně, odvezli nás z Kuby a přivezli sem.“

„V Guanajay jsem už tak nějak byla ve svém světě, protože tam byly osoby, které si se mnou rozuměly jako lidé, jako lidské bytosti. Byly to osoby jako já, a tak si člověk rychle najde přátele a cítí se tam lépe. Co se tam dělo – když to bylo něco špatného, trpěly jsme všechny, a když to byla radostná událost, radovaly jsme se všechny. Jedna z těch špatných věcí byla, že například přišla žena ze soudu a řekla: ‚Mého manžela odsoudili k smrti.‘ A už jsme věděly, že druhý den bude mrtvý. To byla bolest pro nás všechny. Šla k soudu, vrátila se a řekla: ‚Mého otce odsoudili k smrti.‘ Tak se to stalo například jedné dívce z ostrova Isla de Pinos, Irmitě Fernández Llorca, kterou zatkli, když jí bylo 17 let. Přišla ze soudu a řekla: ‚Mého otce odsoudili k smrti.‘ A my už věděly, že pokud ho odsoudili, byl to mrtvý muž. To byla bolest pro nás všechny. Takto to bylo s mnoha, mnoha ženami, které šly k soudu a vrátily se se špatnou zprávou. A mnohdy to nebyl rodinný příslušník, ale jen přítel nebo známý, ale i tak člověk trpí, protože zavraždili někoho naprosto nelítostně. Já ani nevím, jak popsat, jakým způsobem ty lidi zabíjeli, jak mohli být tak zlí, tak ďábelští, jak mohli nemít s nikým soucit. Nezáleželo na tom, jestli to byl starý člověk, mladý člověk nebo dítě. Oni dokonce zabíjeli děti, mladé chlapce… Zabili bratra jedné z našich spoluvězeňkyň – a to byl mentálně postižený chlapec, nebyl normální, byl nezletilý – a přesto ho popravili. Bylo tam tolik hrůz, tolik hrůz jsme zažily ve vězení. Protože tam jsme byly všechny jako sestry. Bolest jedné byla bolestí všech. A těch hrůz bylo tolik během těch let ve vězení… Když uplynuly první roky, už se situace trochu změnila. Už nezatýkali tolik lidí, protože na začátku zatýkali hromadně – zatýkali hromadně, popravovali hromadně, odsuzovali hromadně. Ale po několika letech nás už přesouvali na pracovní farmy a tak… Už k nám nechodily zprávy o popravách, protože už všichni byli odsouzení. Muži ve vězení, to byly tisíce a tisíce a tisíce mužů ve vězení, které posílali na Isla de Pinos, kde je nutili k nuceným pracím, kde je zabíjeli nucenou prací. Tam se dělo tolik zvěrstev… Na Kubě se toho stalo tolik, že si myslím, že historie Kuby nikdy, nikdy, nikdy nebude napsána. Nikdy se nezjistí všechno, co kubánský lid prožil, nikdy… A co jsme prožili my, političtí vězni, to se nikdy nezjistí.“

„A pořád jsou tam [kubánská komunistická vláda]… Fidel [Castro] zemřel, nastoupil další [jeho bratr Raúl Castro], a teď, dnes nebo zítra, kdo ví, předá vedení dalšímu, svému nástupci, ale nikdo neudělal nic pro vyřešení tohoto problému. Dej Bůh, aby se objevil někdo, kdo to opravdu udělá. Kdo ví, kdo ví, kdo ví, jestli se teď opravdu něco může stát. Doufám v to. Dej Bůh dej, dej Bůh…“

„Můj otec byl docela vzdělaný muž. Byl sice venkovan… No, vlastně se nenarodil na venkově jako moje matka. Když se ale oženil s mou matkou, odešel s ní na venkov. Ve skutečnosti neuměl pracovat na poli. Můj otec se tehdy domluvil se sousedy – protože v té době tam nebyla žádná škola ani nic podobného, sousedé neuměli číst ani psát. A řekl jim: ‚Večer vám budu dávat hodiny, abyste se naučili číst a psát, a vy mě naučíte pracovat na poli.‘ A tak se můj otec naučil obdělávat půdu. Ale byl to člověk, který hodně četl a byl hodně chytrý. Pamatuji si, že když zvítězila revoluce, můj otec nám řekl: 'To, co bylo, nemohlo pokračovat, protože vláda dělala mnoho chyb. Ale to, co přichází, zničí tento národ.' Nikdy na to nezapomenu… 'To, co bylo, nemohlo pokračovat, ale to, co přichází, zničí tento národ.' A zničilo ho. To znamená, že můj otec si hned uvědomil, že tato vláda nebude pro Kubu dobrá. A tak to bylo. Nebyla dobrá pro Kubu, a téměř šedesát let poté, padesát a více let, ta vláda tam stále je. Můj otec už tu není, kolik tisíc a tisíc Kubánců zůstalo tady v exilu [ve Spojených státech], kteří nikdy neuvidí svobodnou Kubu – stejně jako ji možná neuvidím já. A to je to, co bych si přála. Přála bych si, abych se mohla vrátit do své země, alespoň proto, abych mohla říct: ‚Znovu jsem stála na zemi, kde jsem se narodila.‘ Jak moc bych si přála se vrátit na Kubu, a nevím, jestli se mi to podaří. Nevím, jestli se mi to podaří, protože už uplynulo mnoho let a naděje není velká, protože… Co vlastně dělají vlády?“