Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ján Rišian (* 1928)

• narozen 22. dubna 1928 v obci Ivančina na Slovensku

• studoval lesnickou školu

• roku 1943 působil jako lesní praktikant v okolí Martina

• v srpnu 1944 vstoupil do partyzánského oddílu

• účastnils e bojů Slovenského národního povstání

• v partyzánském oddíle působil do konce války

• po válce vstoupil do československé armády

• od roku 1948 studoval vojenskou akademie

• působil v útvarech v Nýrsku, Pardubicích, Čáslavi, Žatci a Mostě

• v roce 1980 odešel do důchodu

• v roce 2018 žil v Domově pro válečné veterány v Karlových Varech

Ján Rišian působí jako přesvědčený Čechoslovák. S velkou úctou, bez stopy protičesky zaměřeného nacionalismu, hovoří o kulturní úrovni Čechů v době první republiky a o jejich pozitivní roli na rozvoji Slovenska, ale například i jmenovitě o Masarykovi. Těžko se také v jeho vyprávění hledají konkrétní politické postoje. Otec sice působil jako sociální demokrat, ale on sám žádný ze svých životních kroků nevysvětluje politickou motivací. Naopak zdůrazňuje, že partyzánské oddíly byly apolitické, nikoli z větší části komunistické, jak se před listopadem 1989 tradovalo. Všechny jeho vzpomínky spojuje určitá samozřejmá lidskost, s níž vypráví, jak silně na něj působily různé druhy poprav či to, s kolika národnostmi se ve slovenských oddílech bylo možné potkat.

Nábor k partyzánům

Pochází z malé obce Ivančina poblíž Martina. Otec pracoval u dráhy jako zámečník a matka, která však zemřela, když bylo pamětníkovi dvanáct let, byla v domácnosti. Poměrně brzy odešel z domova na lesnickou školu a poté začal pracovat jako lesní praktikant v blízkosti Martina. Tady si pomalu uvědomoval přítomnost partyzánů. Hajného, u něhož pracoval, zlikvidovali za spolupráci s partyzány Němci, sluha polesného působil v partyzánských službách jako vyzvědač. Také se čím dál častěji objevovaly četnické hlídky, které pročesávaly horský terén.

V roce 1944 probíhaly přímé nábory do partyzánských oddílů a v polovině srpna se spolu se sedmi dalšími chlapci dostavil na přijímací základnu také on. K partyzánům se tedy dostal krátce před vypuknutím Slovenského národního povstání. Zdůrazňuje, že osudy lidí, s nimiž se v tomto odbojovém prostředí setkal, byly velmi pestré. Někteří utekli z vězení a někteří přímo z fronty. Mnozí nedosáhli ani osmnácti let a právě k těm Ján Rišian patřil.

První úkoly nebyly ještě vysloveně bojové. Nejprve měl vyhledávat kolaboranty a odvážel je do vsi Sklabiňa, partyzánského centra na úpatí Velké Fatry, kde potom probíhaly improvizované soudy. Velmi brzy se také rozvážely zásoby do horských skrýší, jelikož se počítalo s tím, že povstání by nemuselo být úspěšné.

Osvobozovali jsme pěšky

Vojenským úkolem jeho jednotky bylo osvobození Rajecké doliny. „Když ty přípravné práce skončily, vypochodovali jsme každý svým směrem z té doliny Kantor. V Martině se nám vzdala posádka, zbytková, tam bylo pár vojáků. Osvobozovali jsme to pěšky, neměli jsme žádné dopravní prostředky... Potom končil okres Martin, přecházeli jsme do okresu prievidzského. Tam byla malá vesnice s německou menšinou, Vrícko, a tam nás napadli. S kulomety. Naši vojáci, co byli na čele, potom pochytali ty, kteří se proti nám postavili, a popravili je. A potom se tam odebraly dopravní prostředky, které jsme potřebovali.“

Dostal se samozřejmě i do prudkých bojových střetů. Za nejúspěšnější akci označuje zlikvidování šesti aut plných vojáků, kteří útočili na Rišianovu jednotku v blízkosti Rajeckých Teplic. První německá auta tu najela na minové pole, zbylí nepřátelé vyskákali ze zadních aut, ale dříve než se jim podařilo ukrýt se v lese nebo pod blízkým mostem, byli postříleni partyzány poschovávanými na návrší nad silnicí.

Celý zásah trval podle všeho jen krátce. „To byla silná palba, tam byli naši vojáci hustě seřazení na tom masivu. Zkrátka nebyli schopni dát výstřel proti nám. Ty vojáky jsme zlikvidovali všechny.“ I v tomto líčení jako by ale vedle hrdosti na úspěšný střet zaznívala také pamětníkova samozřejmá lidskost: „Tam měli potom masový hrob. Ti lidé spolu si museli udělat masový hrob. Když to pak naši kontrolovali, co to bylo za lidi, tak to všechno byli rakouský kluci, osmnáct devatenáct let.“

Porážka povstání zastihla Jána Rišiana a jeho jednotku v Kuneradské dolině, kde se ale už naplno projevovala vojenská převaha nepřítele. Německé tanky podporované letadly tu likvidovaly partyzánský odpor kladený běžnými střelnými zbraněmi.

Přestřelka ve tmě

Když se Němcům podařilo rozbít slovenské jednotky, došlo k jejich promíchání. Muži rozprášení po lesích se pomalu formovali do nových uskupení. Sám Ján Rišian se dostal k oddílu majora Popova, který si novou základnu zbudoval v blízkosti vesnice Koňská.

Tady pamětník zažil řadu dalších vysloveně partyzánských akcí. Jednou napadli společně s dalším oddílem Němce při nakládání munice a podařilo se jim zničit i těžkou techniku. Jindy přerušili železniční trať, po které se měly na frontu přesouvat německé jednotky. Několikrát museli přesouvat základnu, jelikož se jejich pozici Němcům podařilo zjistit. Odchodu v některých případech předcházela přestřelka. Tak tomu bylo například u obce Malá Kamenná. 

„Tam jsme zase budovali všechno od píky, zemljanky, všechno. Jak jsme to dali do pořádku, zase se Němci dozvěděli, kde jsme. Napadli nás, byla tma jak v hrobě. Slyšel jsem, jak zvoní výstroj, z doliny chtěli jít nahoru. My jsme postupovali kousek dolů. A stříleli jsme nazdařbůh. Nevěděli jsme na koho. Byla to přestřelka ve tmě. Vůbec jsme na sebe neviděli. Potom to najednou ztichlo, Němci se báli do kopce jít. Byli jsme ve výhodě. Brzy ráno jsme odešli. Zase jsme museli zvolit novou základnu. Těch kilometrů, co jsme udělali, to bylo hrozné.“

Záchrana dvou životů

V množství zranění a ztrát, které vytvářely jednolitý proud, jako by se téměř ztrácely dvě události, při nichž mladý Ján Rišian zachránil život svým spolubojovníkům. V prvním případě se jednalo o partyzána židovského původu, který byl raněn a bylo třeba ho dovést do bezpečí a sehnat lékaře. Pamětník ho odvedl ke svým rodičům, kde ho tajně navštívil židovský lékař a kde se potom dočkal konce války.

Jiného kamaráda zachránil po nenadálém střetu s Němci. Předcházelo mu prozrazení základny německým špionem a zahájení přesunu. V jeho průběhu se setkali s početnou skupinou německých vojáků. Když se jim Němci dostali do zad, začali muži z Rišianova oddílu utíkat a on sám spolu s kamarádem se schoval pod vyvrácený pařez.

Jeden z výstřelů, které němečtí vojáci naslepo pálili do hustého porostu, zasáhl jeho druha. Ten silně krvácel, a i proto ho bylo nutné co nejrychleji dostat do nové základny. „To jsme prošli několik dolin, než jsme přišli na místo srazu. Tomu místu se říká Martinské hole, pod námi byl Martin. Tam na takovém výběžku, na začátku Trebostovské doliny, jsme měli sraz. Šli jsme celou noc.“ Zraněného muže musel celou cestu podpírat.

Čokoláda nad zlato

Po celou dobu svého působení v partyzánském prostředí plnil Ján Rišian také běžné úkoly výzvědné či zásobovací. Ještě v průběhu závěrečných bojů Slovenského národního povstání dostal za úkol spolu s dalšími přemísťovat sklady ze ztraceného území. Často pak také působil jako spojka mezi oddíly, jelikož díky svým lesnickým zkušenostem se dobře vyznal v horském terénu.

Ve svých vzpomínkách se často vrací k nouzi, jíž partyzánské oddíly mnohdy trpěly. Muži se museli přesouvat desítky kilometrů, i v zimě využívali koryta potoků a po náročných nočních přesunech je často nečekaly útulné chalupy, ale budování zemljanek, které ovšem Ján Rišian jako obydlí odmítal. „Vykopaly se takové čtverce, tam se dala kulatina a na to větve a tam se šlo na noc, kdo si potřeboval odpočinout. Ale já jsem tam nikdy nešel, protože tam byla zima a bláto. Zůstával jsem raději venku. V létě to celkem šlo.“ 

Také s jídlem a ošacením bývaly problémy. Často dostávali jen trochu masa, ale bez soli a bez chleba. Když mu obchodník z Koňské, kam byl vyslán v noci pro zásoby, dal kousek čokolády, připadala mu cennější než zlato. Nejvíce se ale bál nedostatku střeliva. „Radši jste měl střelivo než jídlo, protože pokud jsem měl munici, cítil jsem se bezpečněji.“

Vše, s čím se Ján Rišian setkával, působilo na něho o to silněji, že to vnímal ve věku šestnácti sedmnácti let. Dodnes mu v hlavě uvízly popravy, k nimž se přichomýtl. Nejednalo se přitom jen o chycené kolaboranty a příslušníky německých ozbrojených složek, ale také o partyzány, kteří byli potrestáni za nesmyslné výtržnosti.

Už jsem toho měl dost

Na samotném konci války už spolu s československou brigádou osvobozoval například vesnici Strečno v podhůří Malé Fatry. Vzpomíná na spolupráci s civilisty, kteří nosili vojákům munici a často umírali spolu s nimi. Předěl mezi válkou a mírem však popisuje lakonicky: „Já už jsem šel tam odtud domů, protože už jsem toho měl dost. Také jsem byl nemocný. Měl jsem horečky.“

Otázku poválečného uplatnění vyřešil pamětník velmi brzy. Rozhodl se vstoupit do nově organizované československé armády a v roce 1948 začal studovat vojenskou akademii. V armádě získal brzy hodnost poručíka a působil postupně v Nýrsku, u tankové jednotky v Pardubicích, v Čáslavi a zejména v Žatci. Poslední roky před odchodem do důchodu sloužil u útvaru vojenské výpomoci v Mostě, kde pracoval s romskou mládeží, s mladíky, kteří byli nasazováni na šachtách a po večerech si dokončovali základní vzdělání.

Po válce se Ján Rišian také oženil, první manželství mu ale ztroskotalo. S druhou ženou však prožil šťastná léta. Po její smrti se rozhodl odejít z Mostu, kde zůstal i v důchodovém věku, a poslední roky života tráví v Domově pro válečné veterány v Karlových Varech.

Ján Rišian odmítá zjednodušený pohled na partyzánský odboj jako na výhradně komunistickou záležitost. Zároveň zdůrazňuje, že nešlo jen o národně zaměřený boj, slovenský nebo československý. Jmenuje spolubojovníky české, jugoslávské, nebo dokonce francouzské. Bez ohledu na politické přesvědčení či národní příslušnost šlo podle něho většině vojáků čistě o boj proti německému nacismu a snahu přispět k co nejrychlejšímu ukončení války.