Otakar Riegel

„Chci Vám říct, že ti Poláci nebyli dobří. Oni třeba policajti vjeli do kostela Církve československé husitské s koňma, věřící vyhnali, farář se musel vystěhovat a kostel byl celou dobu zavřený. Oni neuznávali jiné církve. Jenom římskokatolickou církev. Český školy samozřejmě zavřeli. Hned tam nastěhovali výuku v polském jazyce. No a tak to dopadlo.“

„Asi po hodině nebo hodině a půl přijel džíp a odvezl mě do kempu, který byl na pobřeží, byl vymezen ostnatým drátem, tzv. španělskými dráty, kde bylo podle mého odhadu asi dvanáct set zajatců. Tam jsme byli celou noc a v noci přiletělo asi osm německých stuků a začaly okolí kempu bombardovat. Dopadlo to tak, že zajatci se prodírali přes ostnaté dráty. Dostali se i ven. Někteří v té normandské půdě škrábali díru do zeminy, aby aspoň nos schovali. Bylo vidět, že ti zajatci mají už nervy nadranc. Z těch předcházejících událostí, které při invazi probíhaly.“

„To byl výcvik. To si nedovedete představit, co to bylo za dril. Utahaní, všechno hned muselo být čisté. Od bláta. Sice mokré, ale čisté. Boty, všechno, v krátkém čase. Měl jsem smůlu, protože oni věděli, že jsem Čech. Protože jsem tenkrát nemluvil perfektně německy. Jsme se vrátili a oni mi vždycky z postele vyndali ty prkna a tím ztopili. Protože jsme dostávali jenom třicet briket a v těch dřevěných barácích byla zima a každý jsme měl jenom jednu deku. To jste se úplně třásli zimou. A jak jsem se vrátil ze cvičáku, tak vždycky ten oficír: ,Dienst!‘ Služba! Šel, viděl, že to nemám, a rozházel mi to. Každý den jsem to měl rozházené. A představte si, ten Munsterlager, to je poblíž Hannoveru, a tam když nebombardovali, ale jen přelétávali. ,Fliegeralarm!‘ Přilbu, deku, flintu a do zákopu! Tři noci jsem spal za těch pět měsíců. Za celej Ausbildung. Oni lítali každej den, ti Angláni a Američani.“

„Druhý útok už nebyl tak úspěšný a my jsme stáli u jednoho baráku a odstřeloval nás kulomet ze vzdálenosti asi osm set metrů...“

„Ten Rusáček Nikolaj měl minipostavu. Byl velký asi metr šedesát. Měl udělaný bunkřík jen pro sebe. Nahoře dveře zasypané hlínou a vchod z boku úzký pro něho. A já jsem v tom spěchu neutíkal do našeho bunkru, a schoval jsem se u toho Rusáčka. A teď pískala bomba, a rána. Přisypalo nám to vchod a my jsme se dusili. Kyslík nebyl. Jen oxid uhličitý. Mokří, už jsme se loučili pomalu se životem a ten Rus plakal. Mluvil špatně německy a říkal: ,Wir müssen sterben.‘ Musíme umřít. Ale podařilo se mu dostat ruku do kapsy, kde měl nůž. Vytáhl ho a zavřeným nožem škrábal, kde ucítil, protože tam nešlo nic vidět. Kde jsou dveře, kde byla možnost udělat otvor. Potom jsem já tu hlínu dvěma prstama odhraboval a jemu se podařilo jednou rukou ten nůž otevřít. Jak měl ostří, tak udělal otvor. Byl velký jako naše kovová desetikoruna. Světlo pronikalo úzkým otvorem. Ale pořád jste cítil kouř, jak ty bomby vybuchovaly. Pořád se bombardovalo. To bylo něco otřesnýho, čekání, co bude dál. A když to bombardování ustalo, po tolika hodinách, začal vykrajovat otvor. Já jsem mohl tou rukou už víc pohybovat, odebírat. A když udělal ten otvor, tak velký, že prolezl, ale já jsem prolézt nemohl. On se dostal ven a říkal, že jde k tomu raketometu pro lopatu a že mi udělá větší otvor. Tak se stalo. Já jsem mu říkal: ,Nikolaji, chceš jít se mnou?‘ On říkal, že jo. No tak jsme šli k těm Angličanům. Ale tu dobu, než ten nálet skončil, to bombardování... To jste furt nevěděl... Protože ty bomby vybuchovaly pořád vedle. To jste slyšel, jak pískala bomba. Jak padá jedna, druhá, třetí, pátá, desátá, stá. Já jsem si říkal, to je konec světa, to nebere konce. To ještě stříleli z moře, z osmadvacítek a dvaatřicítek. Angličani bombardovali z lodí. A to jsem si říkal: Jenom ať nejsem mrzák. Ať mě to zasáhne, a nejsem někomu na obtíž.“

„Poslední útok, resp. protiútok jsem absolvoval od 10. do 15. dubna 1945. Němci prorazili na západním perimetru část fronty. A velitel roty, štábní kapitán Šik, určil tři tanky z jednotlivých čet, abychom šli na pomoc prvnímu tankovému praporu. Tak se stalo, že i můj tank byl vybrán pro tuto akci a jeli jsme. První tank jel s velitelem Podlesným. Druhý tank jsem jel já a třetí tank jel další kolega. Jeli jsme v noci a bohužel, když jsme se blížili k nepřátelským pozicím, tak Podlesný najel na nepřátelskou minu. Došlo k zapálení tanku, který jsme rychle uhasili našimi hasicími přístroji. Ovšem Podlesný byl těžce raněn. Střelmistr byl mrtev, radista to přežil, věžový střelec mrtvý a řidič taky mrtvý.“