„(Stalo se tam třeba, že by tam vypálili nějakou vesnici banderovci nebo Němci?) Ne. (U vás ne, takže tam byl relativně klid.) Klid. (Vy jste měli štěstí.) Ano, my jsme měli štěstí. (To jo.) Akorát nám tam spadla bomba pár kroků za vesnicí, zrovna do našeho pole. To bylo tam tři hektary, tři hektary na jednom místě, a jak házeli ty bomby, tak... Ale tam to bylo za vsí, takže se nikomu nic nestalo. Akorát, že my jsme tam měli tu jámu a potom... (A který to bylo letectvo, kdo to tam hodil?) To kdybych já věděla. (A při jaký příležitosti to bylo? Když začala válka v tom třicátým devátým nebo ve čtyřicátým prvním, když Němci přišli, nebo potom ještě zase, když Rusové se tlačili zpátky?) Ne, to bylo asi dřív, to bylo asi v druhým období, jak říkáte. (Když Němci šli, jo, v červnu čtyřicet jedna, takže to byla německá bomba nejspíš.) No, asi takhle, asi jo. Že akorát jsme se tam na to chodili koukat, no, a taky říkali, že prej Rusáci, že chodějí, že obtěžujou třeba ty Čechy nebo to, ale i u nás chodili Ukrajinci, a nám vůbec nikdo nic nedělal. My jsme uměli česky i ukrajinsky, jsme se s nima domluvili a všechno možný, ale každej měl své. Oni měli svoje vesnice a svoje baráky a oni se od nás učili hospodařit, od Čechů. No, a jinak nemůžu nic říct. (A řekněte mi k tomu hospodaření něco bližšího. Co konkrétně?) Konkrétně co se u nás naučili? Naučili, no, chmelnice neměli, ale takovýdle, věděli, jak se – oni měli takový baráky jenom z 'buchet' slepený, a tak věděli, jak se stavěj, protože my jsme... Naši lidi, tam byli všelijaký řemeslníci, všechno možný. Češi byli chytrý lidi, se musí říct. Víte, že každej Čech je chytrej? Tady v Litoměřicích, v Čechách taky jsou všechny chytří. (Dneska už jsou ale spíš vychytralí, že jo?) Dneska už jsou chytrý až moc. Ale tenkrát, my jsme byli mezi těma Ukrajincema, tak my jsme nemysleli nějaký velký to, my jsme byli rádi, že nás tam nechaj, že nás nechoděj okrádat a to, a tak jsme s nima vycházeli dobře. (Takže třeba, jak jste zmínila, se naučili stavět domy teda od vás dřevěný?) Naučili se stavět domy, naučili se třeba stromy nebo takhle ovoce nějaký sázet, ale oni neuměli nic, oni přespávali v takovejch zemljankách a takový to, takže tam se učili hodně od Čechů. (Říkal mi někdo, že se snad naučili i hnojit pole od Čechů.) I to je, no to všechno se naučili, protože oni viděli, co dělají Češi, tak potom to dělali taky tak. A chodili k nám to dělat, tak to potom doma dělali taky a taky se sháněli potom víc po těch hektarech, po polích se sháněli, aby to měli na čem dělat. Protože tam jich bylo taky dost, těch Ukrajinců. (Dobře. Potom tedy končilo to krátké období té německé okupace, vraceli se zpátky Rusové. Jak vzpomínáte na tohleto období? Jestli třeba využili Rusové nějakým způsobem ten váš dům třeba k nějakýmu ubytování nebo...?) Ne, my jsme neměli tak velkej dům. U nás se nikdo nechtěl ubytovat, protože u nás byla malá vesnice a oni tam moc nebyli. Takže k nám málokdy přišli, povídám, jestli k nám někdy přišli nějaký ty vojáci. Pomalu jsme nevěděli, že je válka, no. My jsme to ani moc nevěděli, oni nechodili takhle kolem. (To jste měli štěstí, že jste byli takhle za větrem.) Ano. (Protože v tý Mirohošti to už bylo něco jinýho.) Tam už byla frekvence větší, no, a u nás ne, u nás bylo... Docela se to s nima snášelo.“
