Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Oldřich Richter (* 1930)

• narozen 20. května 1930

• vystudoval klatovské gymnázium

• nastoupil ke studiu medicíny v Plzni

• roku 1951 odveden do vojenského tábora nucených prací k pomocným technickým praporům

• první měsíc nasazen v karvinském černouhelném Dole Mír (dnes Důl Gabriela)

• následující dva roky prožil v táboře v Ostravě-Radvanicích

• fáral v Dole Ludvík

• po návratu z vojny dokončil studia medicíny

• působil jako lékař

Počátkem 50. let Oldřich Richter narukoval místo běžné vojenské služby do vojenského pracovního lágru v Radvanicích. Tam strávil více než dva roky a dodnes pořádně neví proč vlastně. I přes tvrdé podmínky v pracovním táboře byla místy práce v černouhelném dole údajně „velice zajímavá“. „Ale dřina to byla strašlivá a zdravotně to bylo mizerné,“ vzpomíná Oldřich Richter. 

Mysleli jsme, že jdeme normálně na vojnu

Oldřich Richter se narodil 20. května 1930. V poválečných letech vystudoval gymnázium v Klatovech a poté, po vzoru otce, který působil jako lékař v Klatovech, nastoupil ke studiu medicíny na lékařské fakultě v Plzni. Po dvou ročnících, na podzim 1951, však obdržel povolávací rozkaz k výkonu základní vojenské služby. Společně s ním muselo narukovat i pět dalších mediků. Nejprve byl odvezen do vojenského prostoru Libavá. „Nevěděli jsme, kam jdeme, mysleli jsme, že jdeme normálně na vojnu.“

Po příjezdu do Libavé následovalo překvapivé zjištění. „Ubytovali nás v příšerných podmínkách, v opuštěném hostinci po Němcích. Tam jsme byli celá rota, 250 chlapů. Záchod jeden suchej, z pumpy tekla močůvka. Mejt jsme se museli v potoce. Bylo to začátkem října, byla zima a už to tam zamrzalo.“ Teprve v Libavé, 400 kilometrů od Plzně, se dozvěděl, že narukoval k pomocným technickým praporům (PTP), do tábora nucených prací. 

Jak se jmenujete a proč se smějete?

Začínal u takzvaných lehkých PTP, které zahrnovaly stavební práce. Dodnes si pamatuje na svůj první den ve službě: „Velitel praporu – což byl nějakej primitiv, už nevím, jak se jmenoval – držel promluvu. Jak povídal ty blbosti, tak mi to přišlo k smíchu. A teď jsem s tím smíchem začal bojovat. On po nás samozřejmě koukal a teď slyším: ,Jak se jmenujete a proč se smějete?‘ Když potom domluvil, říkal jsem si: ,To seš ale osel, první den a už máš průšvih.‘“

U lehkých PTP se však příliš neohřál. Po necelých dvou týdnech byl přemístěn nejprve do černouhelného karvinského Dolu Mír (dnešní Gabriela). Tam pracoval na nočních směnách. „Nebyli jsme přímo v rubání, ale vozili jsme materiál.“ Po dalším měsíci následovalo další přemístění, do vojenského tábora nucených prací Hradisko v Radvanicích (Moravská Ostrava). Ten byl vybudován při černouhelném hlubinném Dole Ludvík. Zde zůstal do roku 1953 a odsloužil si tak přes dva roky nucených prací.

Po nástupu do černouhelného Dolu Ludvík zažil tuto příhodu: „Přišel vedoucí směny a rozdělil nás podle výšky. Pod sto osmdesát centimetrů do nízkého, do rubání a nad sto osmdesát do přípravy, do vysokého, do kamene. Tak jsem se dostal do kamene. Dali nás k havířovi, který se jmenoval Rohel, Karel Rohel. Bylo mu tenkrát takovejch pětatřicet let, vypadal nejmíň na šedesát. Sedřenej.“

Následovala nekonečná práce v dolech. „Byla to dřina strašlivá. To uhlí šlo, když se nakládalo. Horší bylo, když se střílel kámen a musel jste tou velkou lopatou nakládat ten odstřelený kámen. Některé kusy byly tak velké, že se musely rozbíjet palicí. Některé byly dokonce tak velké, že se musely nechat ležet.“ Náročnou práci navíc doprovázely nedůstojné podmínky. „Když se neplnila norma na 80 %, tak jste dostal jen základní dávku potravin. To znamenalo čtyři kolečka knedlíku, drobek omáčky a 50 gramů masa. Co bylo dobré, člověk si mohl vzít, kolik chtěl chleba.“ Po práci navíc následovalo „cvičení“ – pochodování na povel.

Tábor jako koncentrák 

Jak to v radvanickém Hradisku vypadalo? „Byl to normální tábor jako koncentrák – drátěnej plot, nahoře dvě řady ostnatého drátu, brána se strážnicí a chlapem s bajonetem.“ Ani přes tato opatření neměli soudruzi situaci plně pod kontrolou. „Nikdy nevěděli, kdo je na šichtě a kdo ne. Někdy se stalo, že se směna zdržela, nestačili vyfárat nebo neměli hotovou práci, tak zůstali na šichtě a oni nevěděli, kde kdo je.“ Na šachtě pak byli kontrolováni tak, že každý před fáráním obdržel lampu s číslem a známku, kterou musel po směně odevzdat.

Tábor navíc prakticky neposkytoval zdravotní péči. „Kdo se cítil nemocný, tak se musel při nástupu zapsat do knížky a šlo se na ošetřovnu. Ta byla mimo tábor. A aby se to stonání omezilo, tak kdo šel na ošetřovnu, tak nedostal 14 dní žádnou vycházku.“ Vycházky bývaly v neděli odpoledne nebo v sobotu večer, ale každá čtvrtá neděle byla pracovní. 

Zdravotní komplikace se nevyhnuly ani Oldřichu Richterovi. S vylomeným zubem musel do Ostravy, jelikož na ošetřovně zubař nebyl. Z úrazu se mu tehdy podařilo vytěžit výhody. S ostravskou zubní lékařkou doktorkou Chrastinovou uzavřel spikleneckou dohodu – v průběhu následujícího roku jej objednávala na fingované kontroly, díky čemuž se mohl příležitostně vyhnout práci v dole. „Vrazil jsem do knihkupectví a antikvariátu, to bylo na náměstí. Peněz jsem měl dost, tenkrát nás ještě platili, tak jsem tam vždycky nakoupil. Z antikvariátu honem do kina a v sedm jsem musel zpátky, abych byl nejpozději v osm zase v lágru. Navečeřet a na šichtu.“

Musíte mezi pracující lid

Po skončení nuceného pobytu měl dostat výuční list. „Ale my jsme se tomu bránili, abychom tam pak nemuseli zůstat.“ Následovala prověrka. Oldřich Richter chtěl pokračovat ve studiích medicíny, to mu však soudruzi nechtěli umožnit. „Kádrovák, jmenoval se Ruml – byl to bývalý výhybkář ze Škodovejch závodů – mi povídá: ,Nedá se nic dělat, málo na vás ta převýchova působila, musíte mezi pracující lid.‘“ Nakonec se však přece jen podařilo návrat do školy domluvit, a s více než dvouletou pauzou tak nastoupil do třetího ročníku studia medicíny, které již bez větší politické šikany úspěšně dokončil.

Oldřich Richter se nikdy pořádně nedozvěděl, proč musel narukovat k pomocným technickým praporům. „Nevím proč, ale vykládám si to tak, že jsem moc mluvil. […] Myslím, že rozhodující pro ten můj další osud bylo, když byly volby v květnu 1948.“ Před volbami se v Klatovech pořádalo shromáždění, na kterém údajně veřejně pronesl větu: „Vy, kteří jste vytrpěli horší věci, nezoufejte ani nyní a věřte, že spravedlivý bůh učiní i těmto strašným dobám konec.“ Jestli se tehdy jednalo o hlavní nebo jedinou „vstupenku“ do lágru, do dnešních dnů neví. 

V době nahrávání rozhovoru (2016) žil Oldřich Richter v Zelené Lhotě na Klatovsku. Na svůj pobyt v Radvanicích se navzdory způsobeným příkořím dívá s odstupem času smířlivě. „Některé osudy tam byly opravdu strašlivé. Opravdu strašlivé. Ale dalo se to přestát a myslím, že to vlastně byla škola života.“