Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Richter (* 1939)

• narozen 25. června 1939 v Brně do smíšené česko-rakouské rodiny

• roku 1945 zažil bombardování Brna a těsně unikl smrti

• v květnu 1945 s matkou odsunut do Rakouska

• po půlroce v internačním táboře skončili poblíž Stuttgartu v Německu

• roku 1948 matka zorganizovala tajný útěk zpět do Československa

• od roku 1958 sloužil na vojně u technických praporů

Ty děti neměly kam utéct

Jindřich Richter se narodil 25. června 1939 v Brně v době, kdy v Evropě již probíhala druhá světová válka. Jeho otec Theodor byl rakouského původu a maminka byla Češka. Když v roce 1938 Hitler obsadil Rakousko a připojil ho k Německu, tak Jindřichova otce povolali na frontu. Na frontu musel narukovat i Jindřichův o mnoho let starší bratr, který v tu dobu již studoval na vysoké škole. Školu musel přerušit a byl připojen k jednotkám SS v Maďarsku. „Musel zkoušet tank. Maďarští partyzáni ten tank rozstříleli a dva byli na místě mrtví. Můj bratr byl hodně popálený a v hodně špatném stavu. Za půl roku tam matka jela a bratrova dívka tam jela. Zemřel. Bylo mu osmnáct let.“

Jindřich zůstal s matkou v Brně sám a docházel do mateřské školky vedle brněnského pivovaru. Tam šel i na konci války, kdy bylo Brno bombardováno spojeneckými letadly. „Nějakým omylem to shodili všechno na starý Brno a nešťastnou náhodu to strefilo hodně mých kamarádů a kamarádek ze školy. Ten zásah byl na pivovar a naše školka byla naproti pivovaru.“

Jindřich a pár dalších dětí měli velké štěstí, protože slyšeli nálet ještě než dorazili do školky, takže se stihli schovat v kostele, který stál cestou. Díky úkrytu přežili, ale ve školce kam měli namířeno zemřelo celkem 146 dětí. „Pak bylo po náletu a všichni běželi hledat svoje děti... Bylo to strašný. Ty děcka nemohly nikam utéct, protože byli ve sklepě v krytech a na ně tam šla pára z pivovaru. Většina z nich umřela na opaření.“

Ožralý Rus nás chtěl zastřelit

To bohužel nebyl poslední strašný zážitek, který Jindřicha v dětství čekal. V květnu 1945 byl Jindřich a jeho maminka vyhnáni tzv. rudými gardami z bytu, protože byli posuzováni jako Němci. S sebou si mohli vzít jen 50 kilogramů na osobu. „Když nás vyhnali z baráku, tak máma sbalila nejnutnější prádlo a pak hodně chleba... Tři dny jsme leželi u kláštera v takovém parku. Hlídali nás Rudý gardy. Za tři dni jsme museli zmizet.“ Jindřich a jeho matka byli spolu s ostatními Němci z Brna vysláni na pochod pryč z Československa „Pomalu nás hnali do Rakouska. Došli jsme za tři a půl dne do Rakouska do sběrného tábora.“

Sotva šestiletý Jindřich snášel pochod celkem dobře, ale vnímal, jak náročný byl pro slabší a starší lidi. „Viděl jsem, jak ženská spadla do příkopu, tak chvilku stáli nad ní a zastřelili ji. Naši lidi ji zastřelili a vůbec jim to nebyla hanba.“  Během pochodu málem přišel o život i Jindřich, i když to nebylo vyčerpáním. S kamarády si večer udělali ohýnek, který se však omylem rozhořel příliš a zapálil stodolu, která stála vedle. „Ožralý Rus nás tři postavil ke stodole a chtěl nás zastřelit.“ V ten moment Jindřichovi a jeho kamarádům zachránil život sovětský důstojník, který zastřelil vojáka, který na ně mířil pistolí. „Při tom samotném pochodu jsem se nebál, to jsem ještě neměl rozum, ale u té stodoly jsem se bál hodně.“

Vzal pět džípů s jel s námi na hranice

Po příchodu do sběrného tábora v Rakousku se  Jindřich s maminkou dostali zóny ovládané Brity, kteří převzali dohled nad částí poválečného Rakouska. Po půl roce ve sběrnému táboře je převezli do Stuttgartu, kde žili následující tři roky a Jindřich zde začal chodit do školy. V tu dobu byl jeho otec v zajetí v Sovětském svazu, kam se dostal už za války. „Jezdívala za náma matčina sestra a říkávala nám, že otec bude v zajetí hodně dlouho.“

V oblasti, kde ve Stuttgartu bydleli, sídlila americká posádka. Jeden z vojáků se zamiloval do Jindřichovy maminky a lákal ji, aby odjela s ním do Ameriky. Ona však stále odmítala, protože doufala, že se jednou vrátí zpět do Československa. Nakonec se jim tento voják rozhodl pomoct v návratu domů. „On nám pomohl přejít hranici tajně z Německa do Česka. On to byl poměrně vysoký oficír, tak vzal pět džípů plných vojáků a jeli s náma na hranice.“

Pamětník tehdejší události popisuje následovně. Na hranicích narazili na sovětskou posádku, která se dostala s americkými vojáky do přestřelky. Jindřich a maminka byli naštěstí chráněni džípy a podařilo se jim přeběhnout přes hranici. „Tam už jsme byli domluvení s jedním převaděčem, že nás tam bude čekat a taky čekal. Chyba byla to, že my jsme přijeli do Brna a do bytu jsme nemohli tam bydleli lidi a tak jsme šli ke kamarádům.“ U známých, ke kterým se vydali, je čekalo velké překvapení. Nedlouho před nimi se do Brna vrátil i tatínek a žil také u těchto známých. Otec se bál o život svého syna a manželky a vyčítal jim, že se vrátili do protiněmeckého Československa. „Já furt proč otec řve na tu matku. Byl naštvaný, že jsme nezůstali v bezpečí.“

Nezbylo tam nic

Návrat do Brna nebyl jednoduchý. Byt, ve kterém Richterovi bydleli do konce války, už byl zabrán jinou rodinou a před tím vyrabován. „Tam byly nádherný byty. My jsme tam měli krásný nábytek a když jsme se vrátili, tak jsme neviděli nic.“ Rodina se tedy nastěhovala do sklepního bytu v brněnských Židenicích. Otec si našel práci v tiskárně. „Maminka před tím pracovala v textilce a když jsme se vrátili, tak šla pracovat do cihelny.“

Jindřich se vyučil mlynářem cementu a pracoval v cementárně. Když mu bylo devatenáct let, tak musel nastoupit na vojenskou službu, kterou sloužil nejprve v Praze a pak v Ostravě. Jelikož byl z německé rodiny, tak ho přidělili přidělen k technickým praporům, kam byli posíláni skuteční nebo jen domnělí nepřátelé komunistického režimu. „Tam byli sedláci, faráři a spisovatelé.“ Na vojně strávil Jindřich dva roky.