Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blanka Rejholdová (* 1956)

• narodila se 28. srpna 1956 v Náchodě

• z otcovy strany má romské kořeny

• vyrůstala v nelehkých sociálních poměrech

• v roce 1974 se vyučila prodavačkou

• v 17 letech osiřela

• pracovala jako prodavačka

• ve volném čase předcvičovala jazz gymnastiku a aerobik v tělovýchovné jednotě

• vychovala čtyři děti

• v roce 1992 začala učit na základní umělecké škole v Červeném Kostelci

• v roce 1992 začala studovat taneční konzervatoř Duncan Centre v Praze

• za svou uměleckou a pedagogickou činnost obdržela v roce 2016 Cenu Ministerstva kultury v oboru zájmových uměleckých aktivit

• v roce 2022 žila v Červeném Kostelci

Zatímco dívky v jejím věku chodily do tanečních a na diskotéky, ona měla jiné starosti: nanosit uhlí ze sklepa, nakoupit, vyprat. Když jí bylo sedmnáct, přišla o oba rodiče, a jen co s čerstvým výučním listem prodavačky nastoupila do práce, začala splácet rodinné dluhy. Po sametové revoluci, už coby šestatřicetiletá matka čtyř dětí, měla za sebou dvě manželství a před sebou jeden velký sen z dětství...

Blanka Rejholdová, roz. Galbová, se narodila 28. srpna 1956 v Náchodě rodičům Josefíně a Janovi, kteří přišli do Čech ze Slovenska. Otec byl dělník, maminka pomocná dělnice, později v invalidním důchodu. Blanka vyrůstala se třemi staršími bratry. „Rodiče byli už starší, mamince bylo 40, otci 46, když jsem se jim narodila. Ona pocházela z Trnavy, on z Bratislavy, a dodnes nevím přesně, proč přišli právě do Náchoda. Oba rodiče byli už ovdovělí a i z předchozích vztahů měli celkem jedenáct dětí,“ vypráví Blanka.

Dětství bylo trochu tvrdé, ale krásné

Blanka měla dost odlišný start do života než jiné děti její generace. Šestičlenná rodina žila ve dvou místnostech v bytě čtvrté kategorie, s pumpou na dvorku. Oblečení dědila po bratrech, ale nijak jí to nevadilo; jak říká, vyrůstala jako kluk, od mala musela doma pomáhat a být samostatná. Sama šla i poprvé do školy. Psal se tehdy rok 1962. „Měla jsem starší bráchy, kteří šli do své čtvrté, šesté třídy, tak ani nevím, jestli mě do mé třídy vůbec dovedli. Sedla jsem si do lavice a koukala, co se kolem mě děje. Ostatní děti tam měly rodiče, babičky, a některé plakaly. Já jsem nechápala, proč pláčou. Přece jim nikdo nic neudělal. Byla jsem zkrátka jinak vychovávaná a otrkaná od těch svých sourozenců,“ vypráví Blanka. Učila se dobře, učitelé ji měli rádi, někteří ji viděli spíše než v učňáku na střední škole. Na dětství vzpomíná v tom nejlepším.

Ačkoli má po otci romské kořeny, jako Romka se necítí. „To je dáno asi výchovou, s kým se stýkáte. Mamka se od Romů spíše distancovala a oni si mysleli, že jsme nafoukaní. Táta se s nimi ale přátelil a já k jeho přátelům měla úctu,“ vypráví Blanka Rejholdová. Její otec byl vyučený řezník, ale v Náchodě pracoval jako topič v textilce. „Byl to dříč, ale rád si zašel na pivo, pil přes míru a peníze pak doma chyběly. Mamku si pamatuji tak, že už byla pořád doma. Měla invalidní důchod, nemocné srdce a choroby, které jsem tenkrát ještě nevnímala. Byla na nás hodně přísná. K taťkovi jsme si chodili občas na ‚popovídání‘, které nás někdy bolelo víc než ta facka. Máma mi flákla a bylo, já jsem to jako trest nebrala,“ říká pamětnice.

Na gymnastiku jsem chodila tajně

Matka ji držela zkrátka. Od mala doma musela pomáhat, nosila uhlí a dříví ze sklepa, ale nejtěžší pro ni bylo, když ji maminka posílala nakupovat na dluh nebo pro maso k řezníkovi. „Byla pro mě největší potupa, jít nakupovat na dluh. Nebo když mi řezník nedal dobré maso a maminka mi nařídila, abych ho šla vyměnit. Ale díky tomu jsem se naučila nakupovat maso a taky jsem věděla, co nikdy nedopustím, až budu velká – nakupovat na dluh,“ vzpomíná Blanka.

Blanka od mala ráda tančila. Rodiče ale nenapadlo její vlohy rozvíjet. „Pár korun na průkazku do tělovýchovné jednoty jsem získala prodejem tátových lahví od piva. Bylo mi asi deset, na gymnastiku chodily moje kamarádky a mamka mi to zakázala. Chodila jsem tedy tajně, takže to naši nevěděli. Až když jsem byla v regionálním týdeníku Nový čas vyfocená jako vítězka krajských závodů, rodiče se to dověděli a já od matky dostala výprask za to, že jsem lhala. Pak mi ale naši gymnastiku dovolili,“ vypráví Blanka. Tehdy ji ještě ani ve snu nenapadlo, že by se mohla tanci věnovat profesionálně. K tomu vedla ještě dlouhá cesta.

Robinsonka

Jak říká, měla tvrdší život než její vrstevníci, ale brzká smrt rodičů urychlila její samostatnost. Musela bojovat, někdy i kvůli barvě pleti, ale na konkrétní křivdy už si nevzpomíná. Naopak si uchovala spíše hezké vzpomínky, například jak se třída složila, aby s nimi mohla jet na výlet, nebo jak ji paní učitelka podporovala, aby šla studovat. „Jenomže rodiče byli nemocní, nebyly peníze a řekli ne. Šla jsem se tedy vyučit prodavačkou. Ale mě to bavilo, protože jsem byla ráda mezi lidmi,“ vypráví Blanka Rejholdová.

Když její maminka onemocněla, Blanka, ještě jako náctiletá, čím dál častěji zastávala péči o domácnost. „Maminka si potrpěla na čistotu a taky pořád vařila. Její život by se dal vystihnout třemi slovy: Prala, vařila, umřela,“ říká Blanka. Když jí zemřel tatínek, bylo jí šestnáct let, nedlouho poté přišla i o maminku.

„Když umřel taťka, bylo to hrozné, ale uvědomila jsem si, že rodinu dělala maminka. Ta hned po tátově pohřbu odešla do nemocnice a už se nám nevrátila. Jednou přišel telegram se stručným sdělením, že zemřela. To bylo hrozné. Byla jsem doma sama, vyběhla jsem ven. Brácha stavěl barák nebo co a já neměla s kým o tom mluvit. Stalo se to v září. Pak byly první Vánoce bez rodičů a já zůstala úplně sama. Každý bratr si myslel, že jsem u toho druhého. Měli už svoje rodiny, svoje děti, manželky. Možná jsem ani nechtěla k nikomu jít, abych nebyla na obtíž. Tak jsem v tom bytě čtvrté kategorie zůstala sama. Bylo strašně sněhu. Utíkala jsem do města v osm hodin, namísto večeře. Byla tam hračkárna a u něj zábradlí a toho jsem se držela a strašně plakala. Bylo mi sedmnáct, byla jsem už slečna. Na náměstí byl kostel, lidi chodili ze mše. Já se vyplakala, šla jsem domů do zmrzlého bytu, zachumlala se do peřiny a připadala jsem si jako Robinsonka.“

V roce 1974 se v Náchodě vyučila na prodavačku a nastoupila do prodejny potravin. Po smrti rodičů splácela po stokorunách jejich dluhy. V 18 letech si udělala cvičitelské zkoušky a v náchodské tělovýchovné jednotě pak předcvičovala jazz gymnastiku a aerobik.

Učit tanec, to byla výzva!

Sametová revoluce ji zastihla v jejích 33 letech. Byla v té době podruhé vdaná, vychovávala čtyři děti a spolu s druhým manželem pracovala v prodejně potravin. Vzpomíná, jak s mužem chodili na náměstí zvonit klíči a prožívali velkou euforii. „Rodiče doma na komunisty nadávali, byli věřící. Já potřebovala svobodu k životu. Svobodně jednat a projevovat se. V osmdesátém devátém jsem tedy byla nadšená, že bude svoboda, bude se moct cestovat, bude lepší zboží, hygienické potřeby. Byla jsem jen na demonstracích v Náchodě, ale pamatuji, že někteří známí jezdili do Prahy už před revolucí a mluvili o tom, že už to brzy praskne,“ vzpomíná pamětnice.

Tři roky po revoluci dostala příležitost vést v Červeném Kostelci v základní umělecké škole taneční kroužky, což vnímala jako velkou výzvu. I když absolvovala různé cvičitelské kurzy a mnoho let předcvičovala v sokolovně, nešlo o umění. Neměla profesionální taneční ani pedagogickou průpravu. Nevěděla, jak učit děti. To ji motivovalo k tomu, aby se v roce 1992 přihlásila do nově otevřené taneční konzervatoře Duncan centre na dvouleté studium.

Začátky pro ni, 36letou matku čtyř dětí, prodavačku z Náchoda, byly na taneční škole těžké. „Praha pro mě byla něco jako New York. Pamatuji, jak jsem přijela na nádraží, netrefila ani do školy a bylo mi do pláče. Přes den jsem prodávala, pak jsem jezdila do Prahy, vracela jsem se večer. Tři děti už byly naštěstí odrostlé, nejmladšího jsem někdy brávala s sebou. Potkala jsem v Praze ale kvalitní lidi, kteří mi ukázali cestu, ale prošlapat už jsem si ji musela sama,“ říká Blanka Rejholdová.

Během dvouletých studií odešla z druhého nefunkčního manželství (dnes je potřetí, ale šťastně vdaná), opustila práci prodavačky a začala se naplno věnovat práci s dětmi. Její svěřenci z Červeného Kostelce díky ní během pár let začali poznávat, co je to úspěch. „Jezdili jsme na taneční přehlídky a byli jsme pokaždé jiní než ti ostatní z Prahy, Brna, Olomouce. Zpočátku jsme byli takové Popelky. Ptali se, odkud jsme, z toho Červeného Kostelce, kde to vůbec je. Ale díky seminářům a kritikám po těch prvních soutěžích jsem začala tvořit lépe a moje děcka jsou dnes jedni z nejlepších v České republice. To všechno, ta společná tvorba spolu s dětmi a asi i nový směr v současném tanci, práce s rekvizitou, se slovem, to nás obohacuje, mě i děti. Jsme originální,“ říká. Až v produktivním věku začala na plno dělat to, co si v dětství ani neodvažovala přát. Za svou činnost obdržela v roce 2016 Cenu Ministerstva kultury v oboru zájmových uměleckých aktivit.

Vracejme se ke kořenům

Když jí po 25 letech práce taneční pedagožky přišel dopis, že by měla cenu obdržet, nemohla tomu ani uvěřit. „Myslela jsem, že si ze mě někdo udělal legraci. Proč bych zrovna já měla dostat ocenění... Neměla jsem pocit, že dělám něco výjimečného, ale dělám to ze srdce a ráda,“ neskrývá své dojetí Blanka Rejholdová, pro niž je tanec a práce s dětmi smyslem jejího života.

„...Jedná se o mimořádnou osobnost, která významně ovlivnila zvyšování úrovně amatérského tance a zdokonalování systému péče o amatérské taneční soubory. Blanka Rejholdová vede svým výrazným pedagogickým nadáním své svěřence důsledně k tělesné a hudební citlivosti, muzičnosti tanečního projevu, k přirozenosti a pravdivosti prožitků,“ píše se o ní na stránkách Ministerstva kultury.

„Jsem nesmírně ráda, že jsem se mým rodičům narodila. Asi všechno, co se stalo, mělo tak být. I to tvrdé a složitější, co jsem zažila v dětství, protože mi to v životě velmi pomohlo. Rodičům se podobáme i v tom, co se nám nelíbí, ale nestyďme se za to. Je to pokračování genů. Vracejme se ke kořenům, v tom je základ. Stejně tak ale ve svobodě, která pro mě byla důležitá. Svoboda jednání a projevu. Máma mi říkávala, že to v tomhle budu mít v životě těžké – tehdy jsme ale žili v době nesvobody, nevěděla, že se to jednou naštěstí změní,“ uzavírá své vyprávění Blanka Rejholdová.