Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Vyrovnala jsem se s tím, že jsem tmavá. Tak to prostě je
narodila se 28. srpna 1956 v Náchodě
z otcovy strany má romské kořeny
vyrůstala v nelehkých sociálních poměrech
v roce 1974 se vyučila prodavačkou
v 17 letech osiřela
pracovala jako prodavačka
ve volném čase předcvičovala jazz gymnastiku a aerobik v tělovýchovné jednotě
vychovala čtyři děti
v roce 1992 začala učit na základní umělecké škole v Červeném Kostelci
v roce 1992 začala studovat taneční konzervatoř Duncan Centre v Praze
za svou uměleckou a pedagogickou činnost obdržela v roce 2016 Cenu Ministerstva kultury v oboru zájmových uměleckých aktivit
v roce 2022 žila v Červeném Kostelci
Malý byt bez teplé vody a sprchy, kde občas spalo i jedenáct dětí – to je prostředí, ve kterém vyrůstala Blanka Rejholdová. V prostoru, kde nebylo ani umyvadlo, však na sporáku vždy stál hrnec s horkou polévkou a linula se vůně melty. Drsné prostředí sama pamětnice popisuje jako bydlení čtvrté cenové kategorie. Z chladného bytu však domov dělali rodiče.
Po tatínkovi zdědila Blanka Rejholdová romský původ a také lásku k hudbě a rytmu, po mamince pak píli a vytrvalost. V sedmnácti letech ale osiřela. Musela se vyrovnat nejen se ztrátou tepla domova a svých milovaných, ale také s předsudky, které její romský původ vyvolával.
„Jsem tmavá a nikdy to ze sebe nesundám. Prostě to tak je. Je to strašně silné a já ze sebe nemůžu dělat někoho jiného, než jsem. Mohu se vzdělávat, musím sklopit hlavu, nadechnout se a přesvědčit své okolí, že jsem pracant,“ popisuje Blanka Rejholdová svůj boj proti společenskému stigmatu, se kterým se nejednou musela poprat. A nakonec zvítězila. Vybudovala úspěšnou kariéru, stala se učitelkou tance, a dokonce získala ocenění ministerstva kultury. Světu dokázala, že je dříč.
Blanka Rejholdová, rozená Galbová, se narodila 28. srpna 1956 v Náchodě. Její rodiče Josefína a Jan přišli do Čech ze Slovenska. Tatínek byl vyučený řezník, maminka prodávala na trhu, později byla v invalidním důchodě. „Když jsem se narodila, mamince bylo čtyřicet, tatínek byl o šest let starší. Do Čech přišli ze Slovenska. Byli to pracovití lidé, kteří nám dali základ, že zadarmo nic nedostaneme. Naučili nás skutečně tvrdě dřít,“ popisuje své rodiče pamětnice.
Blanka vyrůstala s dalšími třemi bratry. Rodiče však měli potomky také z předchozích vztahů, a tak když se všichni sešli v bytě v Náchodě, bylo u jednoho stolu jedenáct dětí.
Z jakého důvodu se rodiče ze Slovenska přistěhovali do Čech, Blanka přesně neví. „Tatínkova rodina moji maminku asi moc nechtěla. Možná to bylo i proto, že byla bílé pleti,“ říká Blanka. Její tatínek Jan Galba byl romského původu, na což byl odjakživa pyšný. „Já to můžu říct. On byl opravdu v tom nejlepším smyslu slova hrdý Cikán,“ charakterizuje tatínka pamětnice.
Rodina žila ve dvoupokojovém bytě na okraji Náchoda. „V bytě jsme neměli třeba sprchu. Na plotně byl věčně hrnec s teplou vodou, kterou maminka využívala k praní, vaření i mytí nádobí. Dnes takové podmínky hodnotím jako drsnější,“ uvádí Blanka Rejholdová. Hlad ale neměli. Maminka měla vždycky připravenou polévku a chlebové placky.
Už na základní škole bylo jasné, že díky tvrdé výchově bude Blanka jiná než ostatní děti. „Přišla jsem první den do školy sama. Zaskočilo mě, že je tam spousta rodičů. Divila jsem se, že ostatní děti třeba plakaly. Asi se jim stýskalo. Já jsem to vzala tak, jak to bylo,“ popisuje svůj první školní den.
Na základní škole se pamětnice nesetkala s předsudky ze stran učitelů ani spolužáků. „Ve škole asi věděli, že mě mamka vychovává přísně. Ona například nechtěla, aby se doma mluvilo cikánsky. Dodnes Cikánům nerozumím. Tátovi to možná vadilo,“ přemítá pamětnice. Do první třídy s ní nastoupily další tři romské děti, všechny však propadly. „Mě romské děti neměly rády. Říkaly, že jsem nafoukaná. Byla jsem zkrátka jiná,“ říká Blanka Rejholdová.
Tatínka doma často navštěvovali jeho romští přátelé. Blanka je měla vždy v úctě. „Zdravila jsem je a ctila. Myslím, že to byli opravdu pracanti,“ zmiňuje pamětnice.
Tatínek hodně pracoval. V Náchodě se živil jako topič, po práci se ale také rád napil a pobyl v hospodě. Často se tak stávalo, že rodině nezbyly peníze na živobytí. To Blanku dostávalo do nepříjemných situací, o kterých dodnes vypráví se studem. „Kousek od našeho domu byl krámek, kam nás rodiče posílali na nákupy. Občas jsme tam zašli a zboží nám zkrátka dali na dluh. Pro mě je to dnes hrozně potupné, ale tak to bylo. Vzala jsem si z toho to, že nedopustím, aby tohle moje děti někdy zažily,“ vysvětluje.
Vztah rodičů Blanka Rejholdová navzdory občasným bouřím viděla jako láskyplný. „Mamka taťku milovala a hrozně moc za něho bojovala. Byla fyzicky velmi statná, přitom nádherná žena,“ popisuje pamětnice. Jednoho večera prý někdo přišel k nim domů, aby jim řekl, že tatínka v hospodě někdo napadl. „Mamka pak utíkala bosa a tam půlku hospody vymlátila. To byla moje mamka. Dýchala za něj,“ dodává.
Blančina maminka však neměla příliš dobrý vztah k ostatním Romům. „Vadilo jí, že už tehdy chtěli práva, ale neznali své povinnosti. Nás pak vychovala v tom, že všichni máme stejnou šanci. Samozřejmě je to trošku těžší, když je člověk tmavý. Také jsem zažila diskriminaci, ale i to mně pomohlo a odrazila jsem, abych ukázala, že nejsem zloděj, podvodník, ale že jsem pracant,“ říká pamětnice pevně.
Už odmala byla Blanka Rejholdová pohybově nadaná. „Tančila jsem vždy pro tatínka. Maminka byla jiná, ta city skrývala. Já jsem se vždy před tátou předváděla a on mě v tom podporoval. Doma hodně muzicíroval a zpíval,“ vzpomíná na své taneční začátky. Rodiče v té době ale nenapadlo její vlohy dál rozvíjet.
Tehdy se v ní vzbudila cílevědomost a touha splnit si svůj sen. Její kamarádky chodily na gymnastiku a ona se rozhodla, že začne také. „Pár korun na průkazku do tělovýchovné jednoty jsem získala prodejem tátových lahví od piva. Bylo mi deset, ale mamka mi to zakázala. Tak jsem začala chodit tajně,“ vysvětluje. Jednoho dne se však v regionálním týdeníku Nový čas objevila fotografie, na které byla Blanka vyfocená jako krajská vítězka závodů, a tak to celé prasklo. Od maminky pak dostala vyčiněno za to, že lhala. „Pak mi ale naši gymnastiku dovolili,“ dodává Blanka Rejholdová.
Byla ale také nadanou žačkou. Učitelky ze základní školy jí doporučily, aby pokračovala ve studiu na střední škole. Rodiče však byli starší a konzervativní, přáli si, aby dcera šla brzy pracovat, a tak se začala učit na prodavačku.
V létě roku 1968 byla Blanka s rodiči společně na chalupě. „Mamka věděla, že je zle. Byl to ale šok pro každého. V tu ránu byly zavřené obchody, ale my jsme potřebovali chleba. Takže jsem na něj musela stát frontu,“ vzpomíná na své zážitky z vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Tatínek se však v takové situaci ukázal jako pravý volnomyšlenkář a bohém. „Přinesl domů zákusky. Mamka hubovala, ale já jsem měla radost, že máme dorty. Takhle to bylo. Potřebovali jsme chleba, taťka ale donesl zákusky,“ usmívá se nad vzpomínkou. Společně s bratry pak po vojácích házeli rajčata a obraceli značky.
Rodiče však okupaci nesli špatně, zvlášť proto, že byli oba hluboce věřící a k pravidelné návštěvě kostela vedli také své děti.
Největší zkouškou víry Blanka brzy prošla. Když jí bylo šestnáct let, tatínek náhle zemřel na mozkovou mrtvici. Maminka byla už v té době hodně nemocná. „Zůstala jsem v tom hrozném bytě s pumpou na vodu sama. Mamka byla v nemocnici. Měla jsem pocit, že život tak nějak vzdala,“ popisuje pamětnice. Jednu zářijovou neděli hodil pošťák do rozbitého okna bytu telegram. Stálo v něm, že maminka zemřela. „Vyběhla jsem na ulici a strašně plakala. Vidím to dnes jako rozmazaný film,“ vzpomíná bolestně.
Jako čerstvě vyučená sedmnáctiletá prodavačka pak musela Blanka splácet ještě půjčku, která jí po rodičích zbyla. Střídavě tehdy žila u bratrů, kteří však již měli každý svou rodinu a společné soužití příliš nefungovalo. „Zjistila jsem, že najednou nemám domov,“ popisuje tehdejší pocity. Po vyučení nastoupila do prodejny potravin v Náchodě. Přivydělávat si chtěla také úklidem. „Když jsem tenkrát přišla na inzerát a oni zjistili, že jsem tmavé pleti, řekli mi, že už je místo obsazené,“ přemítá. Brzy si ale udělala cvičitelské zkoušky a začala předcvičovat jazz gymnastiku a také aerobic.
Sametová revoluce ji zastihla ve 33 letech. Byla v té době podruhé vdaná, vychovávala tři děti a spolu s druhým manželem pracovala v prodejně potravin. Když začaly demonstrace také v Náchodě, zavřeli společně obchod dříve a šli na náměstí. „Já potřebovala svobodu k životu. Svobodně jednat a projevovat se. V osmdesátém devátém jsem tedy byla nadšená, že to konečně přijde.“
Tři roky po revoluci dostala příležitost vést v Červeném Kostelci na základní umělecké škole taneční kroužky. To byla výzva. Neměla profesionální taneční ani pedagogickou průpravu. Nevěděla, jak učit děti. Byla to ale motivace k tomu, aby se v roce 1992 přihlásila do nově otevřené taneční konzervatoře Duncan centre na dvouleté studium. „Praha pro mě byla něco jako New York. Pamatuji, jak jsem přijela na nádraží, netrefila ani do školy a bylo mi do pláče. Přes den jsem prodávala, pak jsem jezdila do Prahy, vracela jsem se večer,“ vzpomíná pamětnice. V roce 1996 se jí narodilo čtvrté dítě. „Měla jsem čtyři děti a dvě práce. Bylo to skutečně náročné, ale konečně jsem si plnila sny.“
Po 25 letech práce s dětmi přišel Blance dopis. Stálo v něm, že obdrží cenu ministerstva kultury. „Myslela jsem, že si ze mě někdo udělal legraci. Proč bych zrovna já měla dostat ocenění,“ usmívá se Blanka Rejholdová. V roce 2016 pak cenu skutečně převzala.
V roce 2022 stále učila děti tanci v Červeném Kostelci.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Karolína Velšová, Petra Verzichová)