Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

René Rechnitz (* 1921)

• narozen 19. 5. 1921 v Teplicích

• židovská německojazyčná rodina, mladší bratr Gerhard

• rodiče se rozvedli, otec r. 1936 zemřel

• od r. 1935 žil v Praze, učil se v textilním velkoobchodě

• r. 1938 - mladší bratr odjel do Palestiny, matka a prarodiče utekli ze Sudet do Prahy

• říjen 1939 - odjel ilegálně do Palestiny se sionistickou skupinou Betar

• únor 1940 - příjezd do Haify, vězení v internačním táboře

• srpen 1940 - povolení ke vstupu do Palestiny

• matka a prarodiče zavražděni během války

• žil v kibucu, později v Tel Avivu

• provozoval lahůdkářství v Tel Avivu, později pracoval pro potravinářskou firmu Strauss

• dvakrát ovdověl, vychoval tři děti, potřetí ženatý

René Rechnitz o svém mládí a letech prožitých v Československu, kde se narodil, mluví málo. Možná jeho vzpomínky přebily další události, na které byl jeho dlouhý život bohatý, možná považuje za podstatnější mluvit o svém životě v Izraeli, kde žije už téměř osmdesát let. Přesto jeho vyprávění doplňuje mozaiku osudů československých Židů, kteří našli nový domov v Izraeli.

Teplice, Trutnov, Praha

Narodil se roku 1921 v Teplicích jako starší ze dvou synů. Oba rodiče pocházeli ze židovských rodin, ačkoli s otcovou rodinou to bylo složitější, jak vysvětluje pamětník: „Otec se narodil v Rakousku a jeho rodiče konvertovali. Můj dědeček byl tehdy v císařských službách, proto se vzdal židovství. Otec si myslel, že se konverze vztahuje i na něj, což nebyla pravda. Takže když se později seznámil s mou matkou a chtěli se vzít, přestoupil na judaismus, i když vlastně vůbec nemusel,“ usmívá se pamětník. Otec Herrmann obchodoval s textilem, matka Grete, česky Markéta, byla v domácnosti. Doma se mluvilo německy.

Rodiče se brzy rozvedli, podle pamětníka bylo jedním z důvodů i to, že otec jako obchodník nebyl příliš úspěšný. Po rozvodu se otec odstěhoval do Vídně, kde v roce 1936 spáchal sebevraždu. Matka se podruhé vdala a s novým manželem a syny žila v Trutnově. René tedy vystřídal několik škol, než jeho dědeček rozhodl, že vnuka pošle do školy do Prahy:

„V roce 1936 mi bylo patnáct a šel jsem do učení do textilního obchodu Františka Stadlera v Praze. Tam jsem se seznámil s Frantou Pickem, účetním u Stadlera. On a jeho žena, křesťanka, byli jako moje rodina, protože matka zůstala v Trutnově,“ vzpomíná pamětník. Ostatně pevné přátelství a vztah s Františkem Pickem se projevil o něco později: „Na podzim 1938, po záboru Sudet, kdy matka i její rodiče museli utéct ze Sudet, jsme se všichni sešli právě u Franty Picka,“ doplňuje René Rechnitz.

Ilegální cesta do Palestiny

Společně v Praze ovšem rodina nezůstala dlouho – mladší bratr Gerhard získal certifikát, aby mohl odjet se skupinou Alijat noar, sionistickou organizací, legálně do Palestiny. „Bylo mu sedmnáct let, mně už přes osmnáct, takže jsem certifikát dostat nemohl. Hledal jsem tedy způsob, jak odjet jinak. Našel jsem si skupinu Betar, kteří se chystali do Palestiny ilegálně,“ vysvětluje pamětník a upozorňuje na komplikace a omezení, na které mladí sionisté, kteří se chtěli vystěhovat do tehdejší Palestiny pod britskou mandátní správou, naráželi. Dědeček, který po rozvodu a otcově smrti převzal rozhodování o podstatných věcech v rodině, vnukovo rozhodnutí ilegálně odjet podpořil a René Rechnitz v říjnu 1939 opouštěl Prahu.

„16. října 1939 jsem odjížděl z Prahy z Masarykova nádraží. Jeli jsme vlakem do Bratislavy, přespali jsme na svobodárně na zemi, a ráno přijela z Vídně loď společnosti Donauschifffahrtgesellschaft, která jezdila denně z Vídně do Rumunska a zpět. Koupili jsme si lístky a nalodili jsme se. Bylo nás dvě stě,“ vzpomíná René Rechnitz. Jeho vzpomínky doplňuje pečlivě vedený cestovní a lodní deník, kam si René zaznamenával data, místa i dopravní prostředky. Podle jeho deníku tak můžeme rekonstruovat cestu vlakem z Prahy do Bratislavy, odkud pokračoval po Dunaji lodí do rumunského přístavu Sulina, pak přes Bospor dopluli do Haify. Celá cesta trvala čtyři a půl měsíce, do Palestiny se dostal 29. února 1940.

S problémy způsobenými zákazem imigrace do Palestiny se ilegální budoucí osadníci setkali už v Bosporské úžině: „Vpluli jsme do Bosporu. Tehdy se Angličané, protože už byla válka, báli špiónů. Zastavili naši loď, když jsme vyplouvali z Bosporu, a ptali se: ´Kam plujete?´ Náš kapitán řekl: ´Jedeme do Aleppa a tam přestoupíme na jinou loď do Panamy.‘ Anglický důstojník odpověděl: ´Nevykládejte mi pohádky. Poplujte za mnou. My jedeme do Haify.´  Za čtyři dny jsme dopluli do Haify.“ Ihned po příjezdu je britské úřady internovaly v táboře pro ilegální migranty. Na tábor nevzpomíná pamětník překvapivě nijak špatně: „Bydleli jsme v barácích, museli jsme brzy vstávat, ale nebylo to tak zlé. Často jsme hráli s vojáky fotbal nebo košíkovou,“ usmívá se dnes pamětník. Po půl roce, v srpnu 1940, byl z tábora propuštěn. „Tehdy začíná další příběh,“ vypráví René Rechnitz.

Mezi Gazou a Tel Avivem

Jeho další příběh je nerozlučně spojený s Izraelem a odehrává se na pozadí dějin tohoto státu. První Reného cesta vedla do Naharije, kde žil jeho strýc. Krátce žil v kibucu, ovšem kolektivní způsob života ho neoslovil, odjel tedy do Tel Avivu a našel si práci úředníka na radnici v Ramat Gan. V té době se seznámil se svou první ženou Ritzi, která pocházela z Rakouska a také přišla do Palestiny se sionistickou skupinou mládeže. „Tehdy jsem za ní jezdíval každý pátek přes dvě hodiny, část cesty jsem chodil pěšky,“ říká pamětník. Vzali se v roce 1941, René si našel práci v kavárně v Tel Avivu, kde získali i skromné bydlení. Dva roky potom pracoval v podniku svého strýce v Gaze: „Strýc provozoval občerstvení a měl místo na nádraží v Gaze. To bylo velice výhodné, protože jsme dostávali zakázky na sendviče pro vojáky, kteří přes Gazu jezdili do Egypta. V Gaze jsem zůstal až do roku 1946, za ženou do Tel Avivu jsem jezdil jenom o víkendech,“ vypráví.  

Teprve po válce se dověděl o osudu matky a prarodičů: „Museli nejdřív z Prahy do Terezína. Matka pak byla zavražděna v Rize a prarodiče v Treblince,“ vzpomíná pamětník. Po válce se mu také podařilo obnovit kontakt s Františkem Pickem, který válku přežil díky své nežidovské manželce v Praze. Později Pick emigroval do Venezuely a s René Rechnitzem se setkávali během Pickových cest do Evropy téměř každoročně.

Válka a osobní ztráty

Během války o nezávislost Izraele, která vypukla po vyhlášení Státu Izrael v květnu 1948, chtěl narukovat i René: „Neodvedli mě do armády kvůli vředovému onemocnění a také proto, že mám brýle. Ale několik dnů jsem pracoval v Tel Avivu na kopání zákopů a později mě převeleli do odvodové kanceláře,“ vypráví pamětník. V roce 1951 ho postihla další ze zásadních životních ztrát, zemřela jeho první manželka. „Po porodu našeho druhého syna onemocněla leukémií. Bylo to velmi vážné a rychlé, půl roku po zjištění diagnózy zemřela. Zůstal jsem se dvěma malými syny sám, ale bylo nutné jít dál,“ vypravuje René Rechnitz. Brzy se znovu oženil, také jeho druhá manželka Mirjam pocházela z Rakouska a po smrti manžela se starala o dceru. „Druhá žena také zemřela brzy, ve věku 53 let na roztroušenou sklerózu. Tehdy jsem se musel postarat o tři děti, dva syny a dceru, ale i to jsem musel zvládnout,“ popisuje pamětník. Se třetí manželkou Chavou žije nyní šťastně více než čtyřicet let.

René Rechnitz založil v Tel Avivu proslulé lahůdkářství a v tomto oboru pracoval celý svůj profesní život. Poté, co úspěšný podnik v šedesátých letech prodal, pracoval pro známou izraelskou potravinářskou firmu Strauss. Podnikal obchodní cesty do Evropy i dalších zemí a přispěl k tomu, že původně rodinná firma je dnes jedním z největších izraelských koncernů. Nyní je René Rechnitz v penzi a s manželkou Chavou mu největší radost dělají vnoučata a pravnoučata. Své vzpomínky René Rechnitz nazval přiléhavě - Vítězství života.