Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Randa (* 1932)

• narozen 9. dubna 1932 v Záhoří u Humpolce

• v Záhoří prožil mobilizaci v roce 1938 i bombardování v závěru války

• vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze

• od roku 1961 ředitelem Rolnické střední školy

• v 60. letech založil jezdecký oddíl, aby zachránil před porážkou koně kvůli mechanizaci zemědělství

• během prověrek po roce 1969 propuštěn ze zaměstnání

• v roce 2024 žil v Humpolci

Bruslili jsme na měkkém ledě

František Randa se narodil 9. dubna 1932 ve vsi Záhoří u Humpolce. Vyrůstal se dvěma sourozenci, bratr byl o deset let starší a sestra o dvanáct let starší. Na dětství vzpomíná rád. S kamarády v zimě bruslili na místním zamrzlém rybníku. „Měl jsem rád, když byl led už měkký, ale ještě se na něm dalo bruslit. Říkali jsme tomu vlny, protože se pod námi vlnil a vždycky pod někým prasknul,“ popisuje pamětník.

Na obecnou školu začal chodit do sousední obce Mladé Bříště. „Nastupoval jsem tam v roce 1938, kdy ještě byla Československá republika, a měli jsme ještě pověšený obraz prezidenta Edvarda Beneše. Potom v roce 1939 už jsme byli obsazení Německem a ve třídě visel portrét doktora Emila Háchy,“ vypráví.

Do školy jsme chodili na směny

V době jeho nástupu do školy probíhala i mobilizace československých mužů.  „V Záhoří byla obecní studna a tam zastavovaly náklaďáky a na ty nastupovali vojáci, kteří jeli na hranice. Mě to jako dítě strašně zaujalo,“ vzpomíná František Randa. Na měšťanku nastoupil v roce 1942 do Humpolce. Za války byl problém s kapacitou škol, protože mnoho budov si pro sebe zabrali němečtí Hitlerjugend. „Ta samospráva to řešila tak, že my, co jsme byli přespolní, jsme chodili dopoledne a místní z města Humpolce chodili na odpolední. Museli jsme chodit do školy na směny.“

Humpolec je od Záhoří vzdálen sedm kilometrů a tehdy nebyly vesnice s městy propojeny hromadnou dopravou, takže František Randa musel chodit každý den sedm kilometrů do školy a odpoledne zase zpět. Po škole chodil pomáhat rodičům, kteří vlastnili několik hektarů pole u libického lesa. Jeho nejčastější povinností bylo vzít zvířata na pastvu.

Ke konci války probíhaly na Československo nálety spojeneckých armád. Přes Humpolec létaly bombardéry na Pardubice, kde bylo hodně továren.  „Často jsme během vyučování zažili poplach a utíkali jsme do krytu ve škole… Několikrát jsem ty nálety zažil na pastvě, to působilo na takového malého človíčka dost strašidelně.“

V barácích se držely štěnice

Na střední školu nastoupil František Randa také do Humpolce a vystudoval Rolnickou školu. To už získal i místo v internátu, takže nemusel každý den chodit domů do Záhoří. Po maturitě nastoupil na Vysokou školu zemědělskou do Prahy a vystudoval agronomickou fakultu. V rámci studia musel absolvovat i vojenskou přípravu.  „To bylo pro mě největší zatížení, že jsme museli jeden den chodit do školy ve vojenském oblečení, a vycvičil jsem se dělostřelcem.“

V Praze bydlel na kolejích na Letenské pláni, kde byli studenti tehdy ubytováni v dřevěných barácích. „Tam jsme si topili v kamnech a v těch dřevěných barácích se držely štěnice.“ Během studia v Praze se věnoval František Randa i sportu, především nohejbalu. Po promoci se vrátil do Humpolce a nastoupil jako učitel rostlinné výroby na Rolnické škole v Humpolci. V roce 1961 byl jmenován ředitelem této školy. V tu dobu se také oženil a po přestěhování školy do jiné budovy byl manželům přidělen byt přímo ve škole.

Obvinili nás, že jsme se snažili vybudovat Selskou jízdu

V pozici ředitele školy prožíval František Randa také invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Po ní následovala takzvaná normalizace poměrů a s ní se pojily prověrky na pracovištích. „U prověrkové komise jsem neobstál, a tak jsem byl vyloučen z učitelského povolání.“ Důvod, proč byli pamětník a další jeho kolegové ze školy propuštěni, nesouvisel přímo se srpnovou invazí.

V šedesátých letech se ve velkém likvidovaly koňské potahy, protože zemědělství procházelo rozsáhlou mechanizací. „My jsme na škole chtěli zachránit ty koně, aby nešli všichni na jatka, a tak jsme podporovali mládež v jízdě na koni,“ říká. František Randa s kolegy se zasadili o vznik jezdeckého oddílu, který se v okolí stal velmi oblíbený. „Prověrková komise to označila tak, že jsme se snažili vybudovat Selskou jízdu, která existovala za první republiky při agrární straně.“

František Randa dostal umístěnku jako agronom nejprve do Petrovic a později až do Žiliny. Jako agronom pracoval dalších dvacet let, až do sametové revoluce. „Byl jsem rád, že konečně budu moct pracovat podle svých představ a nebude o mně nikdo rozhodovat,“ říká. V době pádu komunistického režimu byl už v důchodovém věku, a nechtěl se tedy vracet po mnoha letech zpět k práci učitele. S kamarádem založili poradenskou firmu Frami Humpolec. Dnes už v ní sice nepůsobí, ale firma funguje dál. V současnosti (2024) je František Randa v důchodu a věnuje se především zahradě a práci v přírodě.