„[Národní garda] měla policii pomáhat a udržovat [pořádek], jo? Proto jsme byli před armádou vyslaní na to pohraničí, na trať de facto. My jsme hlídali trať z Německa do Liberce.“
„Tak jsme právě s ním chtěli navázat styky, že půjdeme spolu s nimi spolupracovat. Oni nás nechtěli vzít kvůli tomu, že nám nedůvěřovali, a tak řekli: ,Založte si sami a buďte sami.‘ Tak jsme odešli a toulali jsme se. Někdo se někde uchytil a někdo zůstal sám. Nebylo to právě nijak organizované.“
„Potom Němci nějak obsadili Hronský Svätý Kříž (dnes Žiar nad Hronom – pozn. autora) a tam nám odřízli cestu. My jsme se už potom nemohli vracet a museli jsme jít do hor na Kremnicu. A přes Kremnicu jsme šli. Tam jsme se ještě drželi a pak jsme Kremnici opouštěli. Přes hory byla takzvaná Zlatá cesta, to někdy ještě za starověku tam vozili, jak se v Kremnici dolovalo zlato a stříbro, přes hory do Banské Bystrice. Tak tam byla taková lesní cesta.“
„Zase si pamatuji, že byla taková stráň, tedy silnice, a na té stráni jsme se zakopali. To nám nebylo dost jasné, protože to byla holá stráň a bylo to jako na dlani. Tady je nepřítel, tady vy, a do kopce. To se nedá ani nikam schovat. Ani nic. Tak jsme tu nechtěli zůstat. Stáhli jsme se na vrch a z vrchu [jsme koukali], abychom tady byli krytí. Já jsem právě nevěděl, z jakého důvodu to je dané. Tak jsem pátral, až později jsem, až po povstání, až tady v republice s těmi důstojníky mluvil a vyptával jsem se, že to je takhle nesmysl. A to že ne nesmysl, ale to by mělo být obětování. Tam voják už nemůže utéct. Takže musí skutečně zůstat, a dokud nepadne, tak se bránit a zastavovat [nepřítele].“
„Po obědě, asi k večeru, kolem čtvrté hodiny, jsme už šli. To jsme odcházeli z Trnavy, tak nám právě obyvatelé mávali na rozloučenou a přáli. A i čistě pocit, jak jsme šli. Mladí, co byli, se k nám i přidávali. Horší právě [byly] staré maminky a podobně. Plakaly, ty si uvědomovaly jiné. My jsme to brali, že to bude něco jiného, že budou zážitky a podobně, kdežto staří už věděli, že to není žádná legrace.“
„Chtěli jsme pod Berlín, ale tam je to obsazené, že to nejde, tak jsme [šli] na západ, ale odtamtud se zase hnali. Tak jsme zase šli zpět. Snažili jsme se, protože jsme byli skutečně ve frontové linii. My jsme byli někde ráno, ráno jsme odtamtud odešli a Američané už tam byli v poledne. Kolik takových případů jsme zažili, jak jsme šli. Tak k večeru jsme si řekli: ,Tak skutečně už zůstaneme někde sedět a sejdeme.‘“
Vojín v. v. František Ralbovský se narodil 18. ledna 1920 v obci Záhorská Bystrica na Slovensku. Po měšťanské škole přešel do učení na krejčího v Jablonci nad Nisou. V roce 1938 vstoupil do Národní gardy, která působila v pohraničí coby protinacistická organizace. Po jejím rozpuštění se František Ralbovský dostal do Prahy a následně se přesunul na Slovensko a do Vídně, kde se zkoušel pracovně uchytit. Po neúspěchu odešel do Jičína a po 15. 3. 1939 se vrátil na své rodné Slovensko. Zde dostal povolávací rozkaz ke službě ve slovenské armádě, a tak v letech 1941-1944 sloužil v trnavské posádce - měl zde sloužit dva roky, ale služba byla prodloužena. V roce 1944 se již připravovalo Slovenské národní povstání a některé ze slovenských vojenských posádek se měly do povstání zapojit. Trnavská byla jednou z nich, a tak František Ralbovský s dalšími vojáky putoval přes Topoľčany do Banské Bystrice, hlavního centra povstání. Po složení přísahy věrnosti odešel do bojů o Prievidzu. Povstání však pod německým tlakem nevydrželo a vojáci začali ustupovat. Nakonec se slovenská armáda rozpustila a vojáci byli ponecháni vlastnímu osudu. František Ralbovský se chtěl s dalšími vojáky dostat buď na východ Slovenska, kde by se spojili s 1. československým armádním sborem, nebo k sovětským partyzánům. Obě přání však zůstala nevyplněna, a jakmile vojáci vyšli z lesů, byli chyceni německou hlídkou. František Ralbovský byl postupně uvězněn v Martině a v Görlitz. Po přiblížení východní fronty následoval pochod směrem na Erfurt a Jenu až ke Karlsruhe, kde se pro změnu blížila západní fronta, a tak vězni pochodovali zpět. František Ralbovský se pokusil z pochodu utéct, ovšem neúspěšně. Byl poté vězněn ve mlýně, kde se dočkal osvobození americkou armádou. Poté se přes Amsdorf, Cheb a Plzeň dostal zpět na rodné Slovensko. Po propuštění z vojenského svazku odešel opět do Jablonce nad Nisou, kde si zařídil živnost. Poté pracoval v invalidním družstvu a v Liazu. Do důchodu odešel v roce 1970 a po úmrtí manželky odešel za dcerou do Bechyně. V současnosti žije František Ralbovský v jihočeské Bechyni.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
