Anna Rákóczi

„Byly snahy udělat čisté národní státy. Slovensko očistit od Maďarů. Musím aspoň okrajově zmínit Benešovy dekrety. Prezident Beneš opravdu chtěl čistě etnické státy, na Slovensku Slováci, v Čechách Češi. Po druhé světové válce byly skutečně jiné národnosti odsunuty na vedlejší kolej. To se týkalo i maďarské menšiny. Proto na tu část, která v době druhé světové války nepatřila k Maďarsku, se to nevztahovalo. Takže třeba moji rodiče státní příslušnost neztratili. Ale ti, co žili níže, směrem k maďarským hranicím, tak na ty se vztahovala ta kolektivní vina.“

„Mně bylo jedenáct let a do naší dědiny přijeli maďarští vojáci. My jsme byli strašně rádi. Měli jsme je hodně rádi. Nosili jsme jim jídlo. Debatovali s mým otcem a nedělali nic špatného. Tam se skutečně nedělo nic špatného, tam v té naší oblasti. Oni tam byli, bavili se s námi, nosili nám časopisy, nosili nám čokolády, cigarety. Neubližovali. Co se děje v jiných městech, jako v Praze nebo Bratislavě, kde už to bylo ostřejší... V Nitře jsem se dověděla jen o jednom incidentu..." - "Pardon, mně přijde, že už to, že sem přišli, je incident." - "No to jo. To byl velký incident. Ale oni za to nemohli. Oni byli navelení. My, když jsme mluvili s těmi konkrétními vojáky, tak oni nás litovali. Oni sem byli navelení a tak to bylo. Ale pak doma, když otec poslouchal Svobodnou Evropu a rodiče byli nalepení na rádiu, tak to už bylo v úplně jiné rovině. Jim se zhroutil jeden sen. Oni si skutečně mysleli, že když se to potlačilo v roce 1956 v Maďarsku, tak že teď už ten režim nemůže vydržet a musí se propadnout.“

„Dosti silná reslovakizace nastala po roce 1945. V roce 1946 Maďaři žijící na Slovensku byli zbaveni státní příslušnosti. Byli bez příslušnosti."- "Všichni Maďaři?" - "Ano. Kolektivně byli odsouzeni. Byla na ně uvalena vina stejně jako na Němce. Jak byla deportace Němců, tak i Maďarů. V tu dobu asi čtyřicet šest tisíc Maďarů vystěhovali z jižního Slovenska. Někteří se pak mohli vrátit a někteří tam mohli zůstat. A na ty byly tlaky takové, že například museli nahlásit, že má jejich dítě slovenskou národnost. Byly různé způsoby, jak se zachránit.“

„Večer, v půl desáté, přijeli. Doma byla jen moje maminka a babička. Bylo to v roce 1953, když je vystěhovávali. Ony ještě do roku 1953 žily a hospodařily jenom na tom malém kousku, který jim zůstal. Měly barák a čtyři krávy a to maminka s babičkou obhospodařovaly. V půl desáté večer tedy přijel náklaďák a mohly si vzít jen to nejnutnější, co potřebují. Bylo to v zimě, v únoru. Naložili je večer na náklaďák bez plachty a pak je promrzlé vyhodili na Žitném ostrově, kousek od Čalova. Tam nebyly ani domy. Bylo tam jen pár osad. A dali je do nějakého skladu nějakého obchodu.“

„Moje rodiče po válce neodsunuli, protože místo, kde žili, už bylo Slovensko. V roce 1939 byla v Malém Cetíně hranice. Velký Cetín ještě bylo Slovensko a Malý Cetín už bylo Maďarsko. Před Trianonskou dohodou byly i Čechynce Maďarsko – Uhersko. Ale po Trianonské dohodě byly hranice, jak jsou teď. Ale v roce 1939 se některé části Slovenska vrátily Maďarsku. Na mé rodiče se to ale nevztahovalo, protože oni nebyli zahrnuti do Maďarska.“