Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Čím temnější tma, tím méně světla stačí
narozen 8. srpna 1945 v Praze
vyrostl v adoptivní rodině, jeho biologičtí rodiče pocházeli z Podkarpatské Rusi a přišli do Prahy z SSSR s československou vojenskou jednotkou
roku 1963 absolvoval střední odbornou výtvarnou školu v Praze
roku 1969 ukončil studium na konzervatoři v Praze, obor skladba u prof. Zdeňka Hůly a obor kytara u prof. Štěpána Urbana.
roku 1974 absolvoval obor skladba na Akademii múzických umění v Praze
r. 1975 odjel na pět let do Finska, kde vyučoval a pomáhal založit obor kytara na konzervatoři středního Finska
po návratu v roce 1980 se stal profesorem pražské konzervatoře v oboru kytara
r. 1981 založil obor kytara na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích a v roce 1982 na Akademii múzických umění v Praze
roku 1985 měl koncert v Wigmore Hall v Londýně
společně s Alfredem Strejčkem vytvořili literárně-hudební projekty, se kterými cestovali po světě
roku 2000 byl jmenován historicky prvním vysokoškolským profesorem hry na kytaru v České republice; titul mu udělil prezident Václav Havel
roku 2003 mu vyšla kniha Kytara, má láska, kterou napsal společně s Jaroslavou Urbanovou a je věnovaná profesoru Urbanovi
během dalších let koncertoval na mnoha světových pódiích a vychoval řadu významných hudebníků
skladby Štěpána Raka se staly běžným repertoárem světových umělců a povinným repertoárem pro mezinárodní soutěže, jimž mnohdy také předsedá
Dalo by se říci, že životem kytaristy Štěpána Raka je hudba, kterou nejen hraje, ale i tvoří. Ve skutečnosti toho je ale mnohem více, co jeho život naplňuje a zároveň ho v tvorbě inspiruje. Je to rodina, přátelství, příroda, literatura, fotografie, ale i tzv. tajné vědy, především astrologie. To vše jsou hluboká témata a hodnoty, které jeho život utvářely od prvních vzpomínek a bez kterých by se pravděpodobně jeho skladby a jeho kytara tolik nedotýkaly duše vnímavého člověka. Hudba je v jeho pojetí neobyčejná možnost, jak předávat krásu, které léčí a uzdravuje. V tom vidí i svoji povinnost a zodpovědnost, ať jsou již vnější okolnosti jakékoliv. Souzní tak se slovy svého velkého učitele J. A. Komenského: „Čím temnější tma, tím méně světla stačí“. A právě to světlo se snaží v každé době přinášet.
Štěpán Rak se narodil 8. srpna 1945 v Praze. Okolnosti jeho narození ale byly dlouho nejasné a on sám je odkrýval prakticky po celý život. Přesto se s jeho nejstaršími vzpomínkami pojí pocit bezpečného a láskyplného domova. Že ve skutečnosti vyrůstá u adoptivních rodičů se dozvěděl poměrně pozdě, i když mu v paměti utkvěly okamžiky, kterým jako malý chlapec nemohl rozumět: „V dobách mého velmi raného dětství, nevím, jestli už jsem chodil do základní školy, spíše ne, na mě kamarádi pokřikovali: ,Rusáku, přivezli tě na tanku. Rusáku, přivezli tě na tanku.‘ A mě to děsilo. Já jsem prostě nerozuměl, co tím myslí. Kdo? Já jsem ani nevěděl pořádně, co znamená Rusáku. Tank jsem věděl, to už jsem nabyl tolik rozumu, že jsem věděl, co to je. Ale nechápal jsem vůbec tuhle hlášku.“ Až o mnoho let později se Štěpán Rak dozvěděl, že jeho biologičtí rodiče pocházeli ze Zakarpatské Rusi, a tak ohledně jeho původu vzniklo mnoho historek. Teprve tehdy pochopil i další zraňující větu z dětství, která dokonce zazněla v rodině, od strýce, který u společného jídla prohlásil: „Ty budeš sedět támhle, ty nejsi náš.“
Štěpán Rak vyrůstal s adoptivními rodiči Marií a Josefem Rakovými v domku v Radotíně, kde žil i v roce 2022. Původně tu byl i obchod se smíšeným zbožím, který provozovali otcovi rodiče. Později byli v místech, kde rodina bydlela, soustředěni tzv. „nepřátelé státu“, tedy kulaci, bývalí podnikatelé apod. Tomuto místu se říkalo Pankrác. A i tady některým lidem chlapec s nejasným původem vadil. Z Radotína pocházeli oba adoptivní rodiče. Pamětník vzpomíná také na babičku Spilkovou z matčiny strany, která měla malé hospodářství a probudila ve Štěpánu Rakovi lásku k přírodě i k hudbě, byť neměla žádné hudební vzdělání. Dědečka Spilku zažil jen krátce a otcovy rodiče vůbec ne. Maminka Marie pracovala jako dělnice v Radotínských cementárnách a vápenkách. Tatínek Josef byl vyučený lakýrnický pomocník, ale již před válkou začal pracovat jako příslušník Sboru národní bezpečnosti (SNB); odtud byl jako nestraník v roce 1948 propuštěn a vykonával svou původní profesi.
Nejen dětství Štěpána Raka bylo neodmyslitelně spojeno s jeho nejlepším kamarádem Ferdou Lefmanem, se kterým prožívali klukovská dobrodružství, ale také spřádali sny s pohledem upřeným na oblohu: „Snil jsem, že budu známý umělec, co bude jezdit po světě a bude i pomáhat druhým. A všechno se mi splnilo.“ S Ferdou se také začali učit hrát na housle lidové písně u hudebního mistra České filharmonie Jana Kozy. Jejich společné zážitky byly později bohatou inspirací k mnoha hudebním skladbám.
Na počátku 50. let nastoupil Štěpán Rak do základní školy a moc se na nové období života těšil. Ale podivná doba i okolnosti jeho původu zahalené tajemstvím přinášely malému chlapci různá trápení. Vnímal atmosféru strachu i stále se opakující posměch spolužáků: „Tvrdilo se, že jsem byl nalezen v rozvalinách během konce druhé světové války. Pak jsem se stále znovu dozvídal, že mě přivezli Rusové na tanku, to bylo velmi nepříjemné a bolestné.“
Ve škole mu dělala problémy matematika, naopak měl rád chemii i fyziku, později optiku a astronomii. Odtud časem vedla jeho cesta k astrologii, které se věnoval i v roce 2022: „Neustále žiji v dotyku s hvězdami,“ říká. Štěpán Rak od malička také rád maloval a později kopíroval známé obrazy. Rodiče jeho tvořivost podporovali a kromě toho, že mu našli učitele houslí, ho přihlásili i na kurzy kreslení. To ho nakonec nasměrovalo na střední výtvarnou školu. Umělecké prostředí bylo jeho romantické duši blízké. Ještě dnes vzpomíná, jak coby středoškolák miloval rozhlasové pohádky: „Pohádky rozvíjely moji fantazii. Rozeznívaly nejnádhernější píseň úplňku, která je na dně duše. Právě tam si ji můžeme nechat znít.“
Není překvapivé, že křehký vnitřní svět Štěpána Raka narážel i na střední škole na problémy. Mnozí spolužáci a učitelé pro něj neměli pochopení. Školu vedl Emanuel Famíra, kovaný komunista, ale jak pamětník dodává, i kvalitní umělec. Samotná výuka byla pestrá, ale Štěpán Rak stále více inklinoval k hudbě. S nadšením se proto připojil ke spolužákům, kteří zakládali kapelu. Tehdy měl hrát na basu, ale zároveň se začala vkrádat jiná touha: „Kdybych se tak učil hrát na kytaru, říkal jsem si. Ale kdyby neexistuje.“ Nakonec začal hru na kytaru studovat u Jiřího Köhlera, který ho později připravil i na přijímací zkoušky na konzervatoř a doporučil mu profesora Štěpána Urbana.
Učitel kytary ale sehrál v jeho životě ještě jednu zásadní roli, právě on mu poprvé řekl, že je adoptovaný. Tehdy mu to maminka potvrdila, ale žádné podrobnosti se nedozvěděl. Ty zjišťoval postupně. Až po maminčině smrti v listopadu 1989 dostal do rukou dopis, který mu zanechala, a kde mu vše svěřila. Čas ale ukázal, že ani tahle informace nebyla úplná.
Odkrývání příběhu biologické rodiny Štěpána Raka bylo složité a ani v roce 2022 nemělo zdárný konec. Sám pamětník uvádí na pravou míru to, co se časem ukázalo jako nepravdivé. V pátrání mu pomáhá historička Hana Marie Kábová a podrobnosti o příběhu lze najít na jeho webových stránkách. Biologickou matkou Štěpána Raka byla Vasilina Slivková, vojačka sovětské armády. Jako biologický otec je v dopise od maminky Marie uvedený akční důstojník Svobodovy armády Štěpán Zakolanský. Ukázalo se ale, že nikdo takový neexistuje a otcovo skutečné jméno je Štefan Luťanský, mj. autor knihy Pečorlag, kde podává svědectví z pracovního tábora v SSSR.
Oba rodiče pocházeli z Podkarpatské Rusi, která byla v době jejich mládí okupovaná Maďary. Oba odešli do Sovětského Svazu, kde chtěli bojovat proti fašismu. Matka byla při útěku zadržena a uvězněna. Nakonec strávila tři roky nucenými pracemi v gulagu. Poté nastoupila do Svobodovy armády. Otec měl velmi podobný osud a rodiče se poznali právě v armádě v roce 1944. Dnes již Štěpán Rak ví, že se narodil v pražské porodnici U Apolináře a byl pokřtěn v Chrámu Cyrila a Metoděje 14. srpna 1945. S biologickou matkou žil necelý rok, kdy společně cestovali po republice. Nakonec se rozhodla pro adopci.
Podle zmíněného dopisu přišel Štěpán Rak do rodiny 17. května 1946. Tehdy byl jednou z podmínek adopce věk adoptivního rodiče 40 let, což v té době splňoval pouze Josef Rak. Až v roce 1952 splnila tuto podmínku i Marie Raková a definitivní rozhodnutí přišlo v listopadu 1958. Štěpán Rak dostal nový rodný list. Tomu předcházelo období, kdy biologická matka chodila prosit Rakovy, aby jí syna vrátili. Pamětník si vzpomíná na období, kdy s rodiči navštěvoval rodinu Vinklerovu a dospělí řešili nějaké nepříjemnosti za zavřenými dveřmi. V dospělosti pochopil, že šlo právě o hrozbu návratu k biologické matce. K tomu nakonec nedošlo a maminka Marie ho později v dopise prosila o odpuštění s tím, že se ho již nedokázali vzdát. V dospělosti se pamětníkovi podařilo vypátrat i své nevlastní sourozence a setkat se s nimi. První setkání s bratrem Volodymirem se uskutečnilo až v roce 2010 na koncertě v Kyjevě v živém televizním vysílání.
Vraťme se ale zpět do první poloviny 60. let minulého století, kdy začínala hudební kariéra Štěpána Raka. Tehdy již hrál na kytaru a s kamarády založil skupinu Raci. Později vytvořil duo s Luďkem Němcem. V době, kdy se připravoval na zkoušky na konzervatoř, si vydělával hraním po pražských kavárnách: „Vždy jsem se připojil ke kapele, hrál podle sluchu a učil se chápat hudbu i jinak, než hraním podle not.“ Při zkouškách mu to sice někdo ze zkoušejících vytknul, ale jiný se ho naopak zastal. Na konzervatoř byl přijat a skutečně se stal žákem profesora Štěpána Urbana: „Na první hodině mi řekl: ‚Umíš úplný prd, seď alespoň rovně.‘ Uvědomil jsem si, že nemohu svobodně dýchat, když sedím pořád zkroucený.“ Profesor Urban pro něj nebyl jen učitelem hudby, ale i životním mentorem. Zasvětil ho do tajných věd jako je kabala, antropozofie a astrologie. Profesorova manželka Jaroslava Urbanová se věnovala automatickému písmu a pamětník vzpomíná, že mnoho událostí, které nějakým způsobem předpověděla, se opravdu staly. Společně s ní pak po smrti profesora Urbana vydali vzpomínkovou knihu Kytara, má láska.
Doba politického uvolnění a nové naděje zastihla Štěpána Raka ještě jako studenta konzervatoře. Stejně jako srpen 1968: „Jednadvacátého srpna šedesát osm jsem se vracel z Německa. Přijel jsem na Hlavní nádraží a slyším střelbu. Vyšel jsem ven, tam spousta pohybu všeho druhu, spousta esenbáků, mumraj neskutečný. A to byla ta doba, kdy se ostřelovalo Národní muzeum. Já jsem nejdříve myslel, že natáčejí nějaký film. Nikoho jsem neměl v kupé, nebyly mobily, nebylo nic, já netušil, co se děje. A potom jsme s Luďkem Němcem, o kterém jsem již mluvil, začali psát protestsongy. Pan režisér Podaný z Mikrofóra a další lidé s námi začali dělat rozhovory. A byla to taková fascinující doba, která byla ovšem plná strachu a nebezpečí. A měli jsme úplně blizoučko k tomu, abychom se sešli ve spolupráci s nějakým Karlem Krylem. Žel nesešli. A pak začala doba tzv. normalizace.“
V roce 1969 úspěšně dokončil Štěpán Rak obor skladba a kytara na konzervatoři a v roce 1974 absolvoval obor skladba na AMU Praze. V té době také jeho symfonie Hirošima získala druhé místo v celostátní skladatelské soutěži ministerstva kultury. Z dalších skladeb, které na počátku profesionální tvorby Štěpána Raka ovlivnily jeho život, byla Vzpomínka na Prahu složená na Nezvalovy Sloky o Praze. V 70. letech ji hrál i kytarista Vladimír Mikulka, v té době emigrant, ve Finsku. A tak se stalo, že pamětník dostal pozvání v severské zemi vystupovat. Tehdy byl členem skupiny Šafrán, které neměla oficiální podporu a získat povolení k výjezdu bylo obtížné. Nakonec pomohla až přímluva španělské královny Sofie, která byla v Československu na oficiální návštěvě a vyžádala si, aby jí Štěpán Rak osobně zahrál. Povolení k roční cestě do Finska tedy dostal a v roce 1975 i s manželkou vycestoval.
Ve Finsku nakonec prožili pět let a narodili se zde i synové Jan Matěj a Štěpán. Štěpán Rak tehdy znal jen základy angličtiny, ale postupně se naučil i finsky. Bylo to obtížné a někdy docházelo k různým nedorozuměním i komickým situacím. Ke zvládnutí jazyka mu pomohl hudební sluch. Nakonec ve finštině i učil. Na finské konzervatoři se pamětník podílel na založení oboru kytara. Zároveň měl studenty od malých dětí až po seniory. Někteří byli velmi talentovaní a jeden z nich mu poslal po návratu do Československa kytaru jako poděkování. Štěpán Rak také koncertoval po celém Finsku a složil mnoho nových skladeb. Ale ani život na Západě neznamenal pro občana socialistického Československa svobodu. Podmínkou jeho pobytu byly pravidelné návštěvy na ambasádě, ze kterých bylo patrné, že je stále sledován.
Došlo tak i na úvahy o emigraci. Finsko sice mělo s Československem dohodu o vracení uprchlíků, ale nakonec byly rodině nabídnuty vystěhovalecké pasy. Přesto se rozhodli pro návrat: „Moje maminka mi tenkrát napsala: ‚Štěpánku, nenechávej mě tu samotnou.‘ Bylo rozhodnuto. Kdo by to pro svoji mámu neudělal.“ Po návratu nesměl vystupovat jako sólista, protože nedostal souhlas od Pragokoncertu. Věnoval se tedy jako skladatel komorní a orchestrální hudbě a účinkoval v Pražském marimbovém triu. Na konzervatoři mu povolili vyučovat pouze hru na kytaru. V roce 1981 se mu podařilo založit obor kytara na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích a o rok později na Akademii múzických umění v Praze. Učil zde řadu současných herců, a tak mohl spolupracovat i při přípravě různých představení, což ho těšilo.
Tehdy začalo vzrůstat jeho hudební renomé, jeho jméno se objevovalo na titulních stránkách mezinárodních kytarových a hudebních časopisů a v roce 1985 měl Štěpán Rak koncert ve slavné Wigmore Hall v Londýně. Jeho pětiprstová technika hry pravou rukou se stala doslova legendou a ve světě se vžil i termín Rakovo tremolo. V té době vzniklo mnoho jeho nových skladeb.
Zcela výjimečné místo má v pamětníkově životě spolupráce s Alfrédem Strejčkem, který ho v roce 1988 přizval k účasti na projektu o Komenském. Štěpán Rak byl nabídkou natolik nadšený, že chtěl reagovat co nejuctivěji a budoucímu příteli upravil příjmení. Odpověděl tehdy: „Tak pane Strýčku, na to čekám celý život.“ Oba se ponořili do práce: „Ten jeho zápal byl strhující, doslova fanatickým způsobem sháněl materiály.“ Pamětník oceňuje i tehdejší pomoc historičky Markéty Pánkové. Program byl připravený v roce 1989, ale oficiálně ho uvést nemohli: „Z Pragokoncertu jsme měli přípis, že nedávají souhlas tomuto pořadu, protože zneužíváme myšlenky Komenského. Takže jsme vystupovali potajmu po různých klubech a farách.“
Vzápětí ale přišla sametová revoluce a nejen projektu o Amosu Komenském byla cesta otevřená: „Začali jsme hrát Komenského k této události. Začali jsme jezdit, začali jsme to šířit, kde se dalo. Samozřejmě jsme se okamžitě připojil i k dalším aktivitám, což bylo někdy trošku o ústa. A moc rád tady vzpomenu na Dášu Havlovou, tehdy Veškrnovou, jak jsme spolu jednou byli, myslím, v Jílovišti. A byla tam hláška, že je tam snad bomba. Nějak se všichni zdekovali, ale Dáša mi řekla: ,Štěpáne, já jsem jim to slíbila, já tam prostě jdu.‘ Já jsem byl velmi roztřesený a vůbec se mi nechtělo, ale nechtěl jsem ji v tom nechat samotnou. Tak jsem nakonec šel. Byla to fáma, nic se nestalo, ale víte, tam mě přesvědčila. Prostě dělali jsme takovéto akce.“ A samozřejmě se do revolučního dění zapojil i hudbou: „V té době jsem napsal písničku pro Martu Kubišovou. Nejdříve jsem ji nazval Druhá modlitba pro Martu, ale nyní ji najdete pod názvem Modlitba pro tuto zem. Hrávali jsme ji s Martou jenom s kytarou, a pak jsme točili i živě pro Českou televizi.“
Štěpán Rak vzpomíná i na osobní setkání s Václavem Havlem, ke kterému došlo paradoxně v Kanadě při příležitosti jeho setkání s krajany. V roce 2000 pak prezident Havel jmenoval Štěpána Raka historicky prvním vysokoškolským profesorem kytary v České republice. Ten mu již v Kanadě zahrál nestárnoucí Vzpomínku na Prahu, která nakonec zazněla i na koncertu Pocta Václavu Havlovi v Lucerně. Tuto skladbu hrál pamětník na mnohých místech světa, i v Austrálii nebo na Novém Zélandu: „Na všech našich turné s Fredem jsme zařadili tuto skladbu na konec jako dáreček.“
Další životní období tak bylo naplněné prací a cestováním. Mimo klasických koncertů vytvořil Štěpán Rak s Alfrédem Strejčkem další literárně-hudební projekty, ve kterých představili i osobnosti Jana Husa a T. G. Masaryka, ale i pořady typu Hledání lásky, Cesty naděje, Chvála čaje a mnohé další. J. A. Komenský jim však přirostl k srdci nejvíce. Text se Alfréd Strejček naučil v osmi jazycích a s představením projeli okolo čtyřiceti zemí světa, kde sbírali nezapomenutelné zážitky. Jeden z nejsilnějších prožili ve Florencii v Galerii Uffizi, kde vystoupili vedle Rembrandtova portrétu Komenského. Cesty obou účinkujících trvaly až do roku 2017, kdy je náhle ukončilo Strejčkovo vážné onemocnění. Štěpán Rak dnes obdivuje přítelovu silnou vůli k životu a chystá nový pořad věnovaný jemu a dalšímu příteli, Jaroslavu Foglarovi. Nazval ho Znovu a inspirací mu bylo Foglarovo životní motto: „Dokud žiješ, není nikdy nic ztraceno.“
Život Štěpána Raka určují podobné hodnoty. Bolestně prožíval konflikt na Ukrajině, který se přímo dotýkal jeho kořenů. Sám se na podporu Ukrajiny účastnil řady charitativních koncertů. Hudbu celý život vnímá jako možnost obdarovávat, dávat naději v každé době. Jako dar, za který denně děkuje.: „Cítím hrdost nás, muzikantů, že šíříme něco tak nádherného, vznešeného, nadčasového a všemohoucího jako je hudba. Že šíříme toto poselství boží milosti, že nám to bylo dáno. A my máme právo, máme možnost rozdávat dál a tlumočit netlumočitelné. Protože my nepotřebujeme žádný jazyk, my nepotřebujeme složitých překladů z jazyka do jazyka. Nám stačí hudba, abychom toto krásno, které uzdravuje a léčí, šířili. A v tom je i naše obrovská povinnost a zodpovědnost, abychom neplýtvali časem svým ani časem našich bližních. Abychom jim dávali tu nejvyšší možnou kvalitu, do které vložíme celou svou duši a celé své srdce.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Monika Hodáčová)