„Víte, znovu jsem si v sobě zahřál tu hrdost nás muzikantů, že šíříme něco tak nádherného, vznešeného, nadčasového, všemohoucího, ne jako Bůh samozřejmě, ale všemocného ve své oblasti, čím je hudba. Že šíříme toto poselství boží milosti, že nám to bylo dáno. A my máme to právo, máme tu možnost to rozdávat dál a tlumočit netlumočitelné. Protože my nepotřebujeme žádný jazyk, my nepotřebujeme složitých překladů z jazyka do jazyka. Nám stačí hudba a její boží úradek k tomu, abychom toto krásno, které uzdravuje a léčí, což už věděl za dávných biblických dob král David, který léčil a uzdravoval pomocí hudby, tak abychom to krásné poselství šířili. A v tom je naše obrovská povinnost a obrovská zodpovědnost, abychom neplýtvali časem svým ani časem našich bližních. Abychom jim dávali tu nejvyšší možnou kvalitu, do které vložíme celou svou duši a celé své srdce. A aby první otázka nebyla: ,Co za to?‘ ale aby první otázka byla: ,Sloužím?‘ s otazníkem. ,Opravdu sloužím tak, jako to mají angličtí králové ve vínku?‘ Prostě sloužit hudbou, darem, který jsme si sami nezvolili, který nám byl dán opravdu shůry. Tak abychom dávali, darovali.“
„Začali jsme hrát Komenského k této události. Začali jsme jezdit, začali jsme to šířit, kde se dalo. No a pak jsme začal jezdit po takových výpadovkách, co byly, jak se jezdilo třeba i mezi ty rudé barety, červené barety, nebo nevím co. To byly věci o ústa trošku, občas. Takže jsem se samozřejmě okamžitě připojil k těmto aktivitám a moc rád tady vzpomenu na Dášu Havlovou, Veškrnovou tenkrát, jak jsme spolu jednou byli, myslím, že to bylo v Jílovišti, to bylo krátce poté. A byla tam hláška, že je tam snad bomba nebo co. Nějak se všichni zdekovali a ta Dáša mi řekla: ,Štěpáne, já jsem jim to slíbila, já tam prostě jdu.‘ A šla tam, já jsem byl velmi roztřesený a vůbec se mi nechtělo, ale nechtěl jsem ji v tom nechat samotnou. Žádný statečný nejsem, ani sedm statečných… Ale tak jsem tam nakonec šel. Byla to fáma, nic se nestalo, ale víte, tam mě přesvědčila. Prostě tohle bylo, dělali jsme takovéto akce.“
„Já jsem se vracel vlakem [z Německa] jednadvacátého srpna šedesát osm na Hlavní nádraží. A teď slyším nějaké střelby a takové věci. Vylezl jsem ven, tam spousta pohybu všeho druhu, spousta esenbáků, mumraj neskutečný. A to byla ta doba, kdy se ostřelovalo Národní muzeum. Já jsem myslel, že to je nějaký film nebo něco, nikoho jsem neměl v kupé, nebyly mobily, nebylo nic, já netušil, co se děje. Takže takový byl můj jednadvacátý srpen. No a pak jsme s Luďkem Němcem, o kterém jsem už mluvil, začali psát protestsongy. Pak pan režisér Podaný z Mikrofóra a další a další lidé s námi dělali rozhovory. Vystupovali jsme v Mladém světě a dělali jsme protestsongy. A byla to taková fascinující doba, která byla ovšem plná strachu a nebezpečí. A měli jsme úplně takhle blizoučko k tomu, abychom se sešli ve spolupráci s nějakým Karlem Krylem. Žel nesešli. A pak začala taková ta doba takzvané normalizace.“
„Takže vím, že jsem se narodil tam [v pražské porodnici U Apolináře], a i to byl velký objev, protože dlouho, dlouho předlouho se tvrdilo, že jsem se narodil někde v Tachově, nebo já nevím kde. Pak že jsem se narodil někde… nebo nevím, jestli narodil, ale byl jsem nalezen v rozvalinách během konce druhé světové války. Pak jsem se dozvídal, že mě přivezli Rusové na tanku. To jsem se dozvídal velmi nepříjemně a bolestně. V dobách svého velmi raného dětství, nevím, jestli už jsem chodil do základní školy, spíše ne, ale kamarádi na mě pokřikovali známé rčení: ,Rusáku, přivezli tě na tanku. Rusáku, přivezli tě na tanku.‘ A mě to děsilo. Já jsem prostě nerozuměl, co tím myslí. Kdo? Já jsem ani nevěděl pořádně, co znamená Rusáku. Tank jsem věděl, to už jsem nabyl tolik rozumu, že jsem věděl, co to je. Ale nechápal jsem vůbec tuhle hlášku.“
Štěpán Rak se narodil 8. srpna 1945. Jeho biologičtí rodiče Štefan Luťanský a Vasilina Slivková pocházeli ze Podkarpatské Rusi. Oba utekli do Sovětského svazu a byli odsouzeni k několika letům v pracovních táborech. Odtud se dostali k československé vojenské jednotce v Sovětském svazu, kde se v roce 1944 seznámili. Malý Štěpán, tehdy Stefan, který se narodil již po osvobození v Praze, zůstal necelý rok s matkou v Československu, kde ho nakonec dala k adopci. Vyrůstal v rodině Josefa a Marie Rakových, ve které našel láskyplný domov. Ač jeho adoptivní rodiče pracovali v dělnických profesích, podporovali synovu tvořivost, nechali ho na jeho přání hrát na housle i kreslit. Štěpán Rak vystudoval střední výtvarnou školu. V té době se začal učit hrát na kytaru, a nakonec hru na kytaru a skladbu vystudoval na vysoké škole. Ve svém oboru se velmi záhy prosadil a dostal pozvání, aby ve Finsku učil hru na kytaru. Tam odjel s manželkou v roce 1975. Nakonec tam zůstali pět let. Ačkoliv nikdy nevstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), dokázal se prosadit i v zahraničí. Zkomponoval množství dnes světoznámých skladeb a upoutal pozornost i svou originální technikou hry na kytaru. Mimořádné místo mají v tvorbě Štěpána Raka literárně-hudební projekty, které vytvořil především s Alfrédem Strejčkem; s pořadem o J. A. Komenském procestovali téměř celý svět. V roce 2022 žil v Praze Radotíně. Stále vystupoval, často i se synem, kytaristou Janem Matějem. Ve volném čase se věnoval také fotografování.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
