Ondřej Rácz

„Helejte, je fakt, že když jsme přišli do Málkova, tam už byl klid. Byli jsme jako trestanci, ale lidi na nás byli hodný, už nám nehrozilo nic, nějaké ponižování.“ M. A. Ráczová: „My jsme tady žili taky na zemi ten první týden, když jsme přijeli.“ O. R.: „No, my jsme tam měli přirpavený slamníky.“ M. A. Ráczová: „No, slamníky.“ O. R.: „Devět. V pátek večer, v deset hodin.“ Tazatel: „A takhle jste se v tom sedmačtyřicátým roce v tom březnu viděli na tom Málkově.“ - „Vidim ju jako dneska, takhle měla tu papulu, takovou červenou, měla takovou z vojenskýho mundúru šedivou krátkou bundičku, slušelo jí to. A pořád utíkala okolo mě. Já povidám: »Páni, já tě musim zabrzdit.« A byla, normální jsme byli, no...“ Tazatel: „A pak jste vlastně byli společně v tom Málkově. A jak dlouho to bylo, v tom Málkově?“ - „Do roku, než jsem šel na vojnu. Než jsem šel na vojnu? V jedenapadesátým roce. A pak jsem ji odstěhoval do Skuhrova, její táta byl na Skuhrově tehdy.“ Tazatel: „A tam jste přijel na tom koni? Na Jiřině?“ - „Tam jsem jezdil za ní, ale pak jsem ji vzal zpátky do Málkova.“ Tazatel: „Takže vy jste potom šli do Skuhrova na chviličku?“ M. A. Ráczová: „Byli jsme chvíli na Skuhrově, on byl na vojně a on chtěl, abychom se přestěhovali na Slovensko.“ O. R.: „No tak to už je později, počkej, teď si musíme tady...“ M. A. Ráczová: „Jak jsi byl na vojně... O .R.: „... když její máma umřela. Tam byli její táta s mámou, máma umřela a asi po roce její táta našel jinou Němku a odstěhoval se do Skuhrova.“ M. A. Ráczová: „To byli příbuzný spíš.“ O. R.: „To bylo státního statku, Skuhrov. A ty taky se odstěhovali. Já jsem zůstal u Karbana sám, tak jsem za ní jezdil do toho Skuhrova. No a pak jsme se domluvili, že se budeme brát, Karban nám dal dvě místnosti, tam uvolnil, dal nám jídlo, všecko možný a pak nám vystrojil svatbu. To už tam bydlela se mnou.“

„Řikám, až když jsme dostali to občanství...“ Tazatel: „Po tom roce 1949?“ - „1949. Tak jsme dostali z Prahy takový dopis, že se můžeme vrátit zpátky. I číslo baráku tam bylo, 1037. A my tam přijdeme a on tam bydlel, ten lotr.“ Tazatel: „Ten partyzán?“ - „On tam bydlel. A když jsme řikali, že má jít ven, tak on ukazoval, že má dekret. Kdyby tam nehořel ten druhý barák tam vedle...“ M. A. Ráczová: „Se lekli.“ O. R.: „Tam podpálili, tak on by nešel.“ Tazatel: „A to podpálili ti, kteří se vrátili a nemohli se tam nastěhovat, jo?“ - „Tak to podpálili, začalo hořet a všichni už jsme... My jsme ho vyháněli, protože my jsme už dospělý, že jo, čtyry kluci, my bysme tam roztrhali toho chlapa. Tak von volal policii, přišli tam dva. A řikali, já už jsem mluvil česky, že jo, oni mluvili slovensky a řikali, že už máme připravený tam někde jinde ňáký byt, že už jsou tam dva pokoje pro nás, a my: »Co bysme tam dělali? My chceme být tady.« A on povidá: »Tak vás odvezeme o sto kilometrů dál někam.« A my povidáme: »Tak víte co, tak nás odvezte zpátky do Čech, kde jsme byli.« No a mezitim – ty policajti byli na jeho straně, určitě, protože to byli Slováci – a najednou tam začalo hořet, my jsme měli už složený věci na dvorku, všecko. A on se jmenoval Tomáš, to hovado.“ Tazatel: „Ten partyzán?“ - „Ten partyzán. Druhý jméno nevim. Najednou říká, to bylo nějak kolem poledne, že se vystěhuje. Do večera se vystěhoval, a my se nastěhovali.“ Tazatel: „A šel asi do toho bytu, počitám.“ - „Nevim, kam šel, nevim. A nadělal tam škody, okna rozbil, ňáký stromy tam vyřezal ovocný, ale táta i bratr byli truhláři, takže oni to dali do richtigu rychle. No a pak jsme bydleli už spokojeně, no. Jenže my jsme museli za se přihlásit na úřadu práce, do třech dnů všicky. A mě přidělili do Bratislavy, a to je čtyřicet dva kilometrů, na stavbu. Tak čtvrtý den jsem se tam přihlásil na tý stavbě – to bylo strašný! Víte, to je osobní vlak, tam je asi devatenáct zastávek do tý Bratislavy od nás, a to snad jelo tři hodiny. No, dvě hodiny určitě. No a mně se stýskalo. Ona mi to načmárala na dopis, abych se sbalil, a mně se stýskalo. Co tady budu dělat? Vrátim se ke Karbanovi...“

„V šestačtyřicátým roce, patnáctýho prosince, přesně na Vánoce. My jsme se chystali, že zabijeme, tam bylo jedno dvoumetrákový, jedno menší (prase), píchneme to na Vánoce, a nakonec jsme... Všechno jsme tam nechali. Co tam bylo brambor, kukuřice, to bylo kvantum kukuřice, protože tam není nic jinýho než kukuřice, tak jsme měli kukuřici. Všechno, i ty dva kusy hovězího dobytka jsme tam museli nechat, všechno.“ Tazatel: „A jak to probíhalo? Jako tam někdo přišel vás vystěhovat, nebo jak to bylo?“ - „No ráno, to byla ještě tma, sedm hodin, takový malý náklaďáček a tři nebo čtyry vojáci, ozbrojený: »Seberte si osobní věci a nastupte na to auto.« A ten dotyčný, ten partyzán, ten už čekal u vrat.“ Tazatel: „Který dostal ten dům po vás?“ - „Kterej to dostal po nás. To si pamatuju moc dobře, ještě to vidim, ten chlebník jak měl na krku pověšenej, vojenskej, řikaj tomu chlebník. Byl vopřenej o sloup a čekal, až my vyjedeme a von to tam obsadí. On tam byl sám zatím, ale potom se tam asi s rodinou nastěhoval.“ Tazatel: „A velel tomu někdo?“ - „Co?“ Tazatel: „Pane Rácz, velel tomu někdo? Někdo tam byl, nějaký velitel téhleté akce?“ - „Tam byli tři vojáci, víc nevim.“ Tazatel: „Nevíte. A oni měli nějaký papír, že by vám ukázali...“ - „Vůbec nic. Nic takového nebylo.“ Tazatel: „A bránil se táta?“ - „Ne. To víte, ozbrojený puškama tři vojáci... My jsme byli všecky na tom valníku, tak táta řikal, abych hlínu vzal s sebou, takže jsem hlínu vzal ze zahrady.“ Tazatel: „Vy jste vzal hlínu z vaší zahrady?“ - „No, bylo mu padesát čtyři roků, řikal: Dejte mi to do hrobu, až umřu. Pak ještě žil dvacet let. No a potom ten velký pes tam pobíhal, že jsme byli na tom autě, a ten (voják) řikal: »Toho psa si můžete vzít.« Tak otevřel sajtnu a ten pes skočil a toho jsme si vzali s sebou sem, do Málkova. Jinak nic.“ Tazatel: „A tim autem jste jeli na nádraží?“ - „Dva kilometry do Dunajský Stredy, tam byl dlouhý transport už připraven, tam vozili celý den z okolních vesnic, tam vozlili lidi celý den.“ Tazatel: „A kolik myslte, že tam bylo lidí? Stovky?“ - „To bylo víc. Dyť do jednoho vagnu taky tři čtyři rodiny, podle počtu, já nevim, to byly stovky rodin.“

„Když už jsem byl na vojně, já jsem byl, protože... Jak to bylo... Rudík se narodil v devětačtyřicátym roce asi, 19. prosince.“ Tazatel: „Ten je nejstarší?“ - „Ne, Herbert je nejstarší.“ M. A. Ráczová: „Herbert.“ Tazatel: „Jo, Herbert je nejstarší. A ten Herbert se narodil ještě dřív.“- „Ten se narodil 1948, 17. dubna. Rudík se narodil 1949, 19. prosince. A dvojčata se narodily v jednapadesátym roce, 29. prosince. Takže deset dní, rok a deset dní je rozdíl mezi Rudíkem... Takže v jedenapadesátym, když se narodily ty děti, já jsem potom rukoval, já nevim, kolik jim bylo, půl roku snad, a doma měla čtyři děti, odstěhovali se na Skuhrov a Rudíka jsem si vzal, než jsem rukoval, k rodičům na Slovensko. No a za nějaký čas povidám: »Hele, dyť bys mohla celý odstěhovat za tim Rudíkem.« Protože jí se taky stýskalo po tom Rudíkovi.“ M. A. Ráczová: „A muj tatínek sehnal vagon.“ O.R.: „Tak se odstěhovala k mejm rodičům. Jenže Rudík mě neviděl skoro půldruhýho roku, vzali s sebou Rudíka.“ M. A. Ráczová: „Ještě Karolínu jsme měli tenkrát.“ O. R.: „A Rudík mě nepoznal. On začal brečet u brány, vojáci koukali, co to je za otce, když kluk ho nepozná...“