Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Půža (* 1931)

• narozen 7. září 1931 v obci Věžnice na Vysočině

• rodina hospodařila na 23 hektarech zemědělské půdy

• v roce 1943 nacisté popravili jeho strýce, protinacistického odbojáře Josefa Půžu

• stal se svědkem násilného jednání příslušníka Rudé armády

• v roce 1958 propuštěn z třídních důvodů ze zaměstnání

• po roce 1989 se dočkal mimosoudní rehabilitace

• roku 2025 žil v Polné

Sobota 5. května 1945. V Praze vypuklo Pražské povstání a ve Věžnici na Vysočině se několik místních vrhne na odzbrojení německých spoluobčanů. Aktivita však nezůstane dlouho bez odezvy a hned druhý večer vpadne do hospody jednotka ozbrojených esesáků. O necelé dva týdny později, když už je po válce, pase mladý Václav Půža krávy nad vesnicí a stane se svědkem kruté odplaty.

„Najednou přišli tři partyzáni, kterým se říkalo ‚za 5 minut 12‘, a vedli Němce Vytlačila, který měl esesáky do vesnice přivolat. Sedl si na škarpu a pak přišel jeden občan z Dolních Věžnic s bičem a začal toho Němce, který prosil, řezat hlava nehlava. Potom ho odvedli do Polné na hřbitov, musel si vykopat v rohu za kostelem hrob a tam jej zastřelili. Tam jej i zahrabali,“ uvádí ve svých sepsaných pamětech rodák z Věžnice, Václav Půža.

České děti ze školy vyhnali

Václav Půža se narodil 7. září 1931 v obci Věžnice (německy Weznitz) na Vysočině jako nejmladší potomek Jana a Marie Půžových. Rodina Půžových patřila mezi místní statkáře – žili v usedlosti s číslem popisným 25 a hospodařili na 23 hektarech zemědělské půdy. Na fotografii z třicátých let minulého století, zachycující rodinu před vraty hospodářství, stojí kromě rodičů Václava Půži také nádeník, kočí a služka. Do chodu hospodářství se museli zapojovat i Václavovi starší sourozenci Jan a Zdena.

Věžnice ležela na území jihlavského jazykového ostrova, kde převážná většina obyvatel během druhé světové války deklarovala německou národnost. Jak Václav Půža vzpomíná, vesnice byla rozdělena na Horní a Dolní Věžnici. České rodiny, včetně Půžových, žily v Horní Věžnici, zatímco německé rodiny obývaly Dolní Věžnici. Výjimkou nebyla ani smíšená manželství. Podle Václava Půži nebylo soužití obou národností ideální, avšak k výraznějším konfliktům prý nedocházelo.

Po vyhlášení mobilizace v roce 1938 byla rodině Půžových z hospodářství odvedena kobyla. Když pak v březnu 1939 na příkaz Adolfa Hitlera vznikl Protektorát Čechy a Morava, i tehdy osmiletý Václav Půža si dobře zapamatoval příjezd německých vojáků do českoněmecké Věžnice. „Napadlo snad půl metru sněhu. Němci přijeli na saních zabírat úřad a na rukávech měli hakenkreuz,“ vzpomíná.

V roce 1939 byly české děti vyhnány z německé školy a musely docházet do školy v Horní Věžnici, která byla určena výhradně pro české žáky.

Dnes bude rozsudek vykonán

Dva roky po vypuknutí světové války zemřela Václavova maminka Marie. Její úmrtí znamenalo pro Václava nejen hlubokou ztrátu, ale i počátek období, kdy se musel více spoléhat sám na sebe. Starší sestra Zdena se za několik let provdala a bratr Jan spolu s otcem byli zcela vytíženi prací v zemědělství, aby plnili povinné kontingenty pro německé úřady. Válečná léta přinesla rodině další tragédii.

Václavův strýc Josef Půža patřil k organizátorům protinacistického odboje. Chystal propracované plány pro případnou revoluci a odposlouchával zahraniční zprávy, které pomocí těsnopisu předával dál, aby posiloval český odpor proti nacismu. Sepisoval a šířil protinacistické letáky nebo poškozoval železniční mechanizaci.

V březnu 1943 ho vysledovalo a zatklo gestapo, následně byl převezen do Breslau (dnešní Vratislavi) a 29. října toho roku popraven. Václav Půža má na svého strýce mizivé vzpomínky, ale ve sborníku Havlíčkobrodsko v národním odboji 1914–1918 [a] 1938–1945 byl otištěn Půžův poslední dopis na rozloučenou:

„Milí bratři, sestro a drahé děti! Přijměte ode mne můj poslední pozdrav a vzpomínku na všechny. Nyní tomu již porozumíš, když jsem v dopise 4. t. m. žádal bratra Toníka, aby se ujal poručnictví nad dětmi. 30. září byl jsem u soudu a odsouzen k smrti. Dnes v poledne mi byl přičten rozsudek s tím, že mi milost nebyla udělena. Večer, dnes v 6.15 hod., bude rozsudek vykonán.“

Němku okradl a vybral jí kredenc broušeného skla

Kavalerie spojeneckých vojáků dorazila do přilehlého městečka Polná 10. května 1945 a vzápětí vítalo první spojenecké tanky i české obyvatelstvo Věžnice. Zcela opačné pocity však prožívali němečtí sousedé. Čtrnáctiletý Václav Půža tehdy spolu s partou místních chlapců doprovázel jednoho ze sovětských vojáků, který se rozhodl využít příležitost k rabování. „Vykrádal domácnosti a bral z nich broušené sklo. Všechno dával do koše a my jako kluci mu ho nosili,“ líčí pamětník.

Jedna z návštěv se mu vryla hluboko do paměti. „Přišli jsme do jednoho baráku, kde žila mladá Němka, její muž padl ve válce. Odstrčil ji, nás vyhnal ven a zamkl. Pak ji odrbal, pustil nás dovnitř a vybral jí kredenc broušeného skla,“ popisuje Václav, který tehdy jako chlapec sledoval průběh událostí.

O několik dní později vystřídalo jednotky Rudé armády na Polensku rumunské vojsko. Přímo ve Věžnici se usídlilo velitelství 2. divize a zůstalo tam až do června.

Podle Václava Půži proběhl odsun německých rodin z Věžnic bez násilností. Jak říká, mezi odsunutými obyvateli žádné přátele neměl. „Bylo nám to jedno, neměli jsme mezi nimi kamarády. My jsme byli česká vesnice,“ vysvětluje a mluví především o horní části Věžnice, kde žily české rodiny.

Dalším lákadlem pro místní chlapce se staly okolní lesy, kde po prchajících německých jednotkách zůstalo množství munice a zbraní. „Chodili jsme do lesů rabovat, říkali jsme tomu tak. Vysypali tam celé auto dělostřeleckých nábojů, které jsme lovili z potoka. Nic nás ale nezajímalo víc než pistole,“ vzpomíná. S vděkem dodává, že se nikomu z jeho party při nebezpečném zacházení se zbraněmi nic nestalo. „Například několik mých kamarádů z Polné zemřelo,“ uzavírá smutně.

Rodina básníka z Petrkova žila v bídě

Z české obecné školy v Horní Věžnici pokračoval Václav Půža na měšťanku do Polné. Jako syn sedláka se později zapsal na zimní rolnickou školu v Polné a v Humpolci. V roce 1950 nastoupil jako praktikant do Státního statku v Lípě u Havlíčkova Brodu a o rok později zde pracoval jako účetní.

Poznal mladíka Daniela Reynka, tehdy zemědělského dělníka a syna básníka a grafika Bohuslava Reynka z nedalekého Petrkova. Po komunistickém převratu v roce 1948 komunisté jejich statek zkonfiskovali, což rodinu uvrhlo do let plných chudoby a samoty. „Žili v bídě. Jejich syn Jiřík na statku v Lípě krmil prasata a vydělával jen pár korun. Jako účetní jsem mu mohl připsat alespoň padesát hodin práce, aby měli nějaké peníze,“ vzpomíná Václav Půža na jejich těžkou situaci.

Správce státního statku Paroubka, který nepohlídal schnutí obilí a to zplesnivělo, komunisté odsoudili k ročnímu vězení za sabotáž hospodářského plánu. Jeho manželku s dětmi pak vystěhovali do petrkovského statku jako deputátníky. Vyšetřování a výslechy se týkaly i účetního Václava Půži. „Nabízeli mi tehdy i členství v komunistické straně,“ říká pamětník. „Už tenkrát jsem to odmítl. Viděl jsem kolem sebe, jaká je situace, a věděl, že na statek se po vojně už nevrátím,“ byl tehdy vážně rozhodnutý.

Komunisté nás odepsali a poslali na vojnu

Ani o pár kilometrů dál, v jejich domovské Věžnici, nebyla situace v hospodářství nijak klidná. Stejně jako jinde na venkově i tady komunisté tlačili na kolektivizaci – ideálně tak, aby všichni skončili v jednotném zemědělském družstvu.

Ve snaze získat půdu a majetek zemědělců stupňoval komunistický režim svůj tlak. Zvyšovali povinné dodávky, vyhrožovali pokutami, vystěhováním nebo vězením – dokud odpor velké části venkovanů nezlomili.

Ve Věžnici si došlápli na několik sedláků, což mezi rolníky vyvolalo strach. Na Půžových si ale místní soudruzi smlsli po svém. Janovi i Václavovi napsali pokřivený kádrový posudek a elegantně se jich zbavili – poslali je na vojnu. „Nejdřív šel brácha, pak já. Brácha byl za trest na Slovensku v letech 1948 až 1950. Když šel do civilu, velitel si ho pozval kvůli posudku. Ani já jsem neunikl jejich mstě,“ vzpomíná Václav Půža, který si stejně jako bratr odkroutil dva roky vojenské služby na Slovensku. Většina ostatních vojáků pocházela ze zemědělských rodin nebo od živnostníků na Vysočině. Své vzpomínky na vojnu pak pečlivě zaznamenal ve svých pamětech (viz. Dodatečné materiály).

Za třídní původ mě vyhodili z práce

Po vojně nastoupil jako strojník na blocích v národním podniku Benzina Šlapanov. Vydržel tam do roku 1958, kdy ho kvůli třídnímu původu vyhodili. „Zavolali si mě na závodní výbor a ten moje propuštění schválil. Vadilo jim, že pocházím z lepší rodiny – otec byl za první republiky starostou a agrárník. Mstili se mi v kádrovém posudku,“ vzpomíná Václav Půža.

V té době už měl rodinu – byl ženatý, narodil se mu syn a přibývaly finanční povinnosti. Po vyhazovu ho nikde nechtěli přijmout, až nakonec uspěl v jihlavském Kovošrotu. Vydržel tam celých 33 let a v roce 1991 odešel do penze. Dočkal se rehabilitace za nespravedlivé propuštění z roku 1958.