Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Prokop (* 1945)

• narodil se 22. února 1945 v Thalu do smíšeného manželství, matka byla Němka

• po válce odešla rodina žít do sudetského pohraničí, otec v Chebu pracoval jako lékárník

• bydleli ve vile továrníka Schmerela, uschovávali zde odsunovaným Němcům jejich majetek

• od roku 1956 navštěvovali prarodiče v NDR, pašovali nedostatkové zboží tam i zpět

• pamětník i jeho sestra zažívali šikanu pro svůj částečně německý původ

• nastoupil na veterinární studia v Košicích, která nedokončil

• v srpnu 1968 odjeli Prokopovi na návštěvu příbuzných do NSR, kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy se rozhodli tam zůstat

• sestra se během invaze nacházela v Československu, za rodinou se dostala díky vízům

• usadili se ve Schwarzwaldu, kde si otec otevřel soukromou lékárnu

• pamětník získal také farmaceutické vzdělání a později lékárnu převzal

• v Německu zůstal a založil rodinu, v roce 2023 žil v Lahru/Schwarzwaldu

Chebsko po válce opouštěly tisíce odsunovaných Němců. Mohli si s sebou vzít jen omezené množství věcí, někteří si proto uschovávali cennosti ve vile někdejšího továrníka Schmerela, kam se nastěhovala rodina Milana Prokopa. Úřední kontroly se u nich střídaly s pašeráky a vracejícími se Sudeťáky.

Díky blízkému kontaktu s pašeráky mohla pamětníka a jeho rodiče navštívit babička z Německa. „Fungovalo to ve stylu ruka ruku myje, my jsme pomohli pašerákům a oni nám. To bylo mezi lety 1945 a 1948, potom už se hranice zavíraly,“ popisuje pamětník.

S matčinými rodiči ve východním Německu se znovu viděli až v roce 1956. Poté už se mohli navštěvovat pravidelně, Milan Prokop si z těchto cest nejvíce pamatuje, jak tajně pašovali nedostatkové zboží z jedné země do druhé.

Cesty přes hranice do východního i západního Německa zažíval on i jeho příbuzní poměrně často. V srpnu 1968 ovšem kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy překročili Prokopovi hranici na Západ už definitivně a natrvalo.

Rodiče se potkali během totálního nasazení

Milan Prokop se narodil 22. února 1945 v městečku Thal poblíž Eisenachu do smíšeného česko-německého manželství. Jeho otec Vlastimil Prokop musel v roce 1943 jako totálně nasazený odejít na nucenou práci do Německa. Na rozdíl od většiny Čechů, kteří tam v nebezpečných podmínkách pracovali pro potřeby kolabujícího nacistického válečného průmyslu, získal ale pohodlné místo díky konexím svého bratra.

„Ve městečku se hned rozkřiklo, že není prachobyčejný Čech, ale syn z lékárenské rodiny, tak měl trochu lepší karty než ostatní. Získal místo v kanceláři a chovali se k němu slušně. Nemusel spát na ubytovně, ale v hostinci si dělil pokoj s jiným Čechem, večer chodili na pivo a vedli docela slušný život,“ popisuje Milan Prokop.

Do továrny, v níž jeho otec působil, chodily kvůli nedostatku mužů pracovat i mladé dívky. S jednou z nich, Charlotte Martini, se Vlastimil Prokop sblížil. Zpočátku se scházeli tajně, protože tehdy vztah Čecha s Němkou nepřicházel v úvahu. Svůj milostný vztah nakonec neutajili, zvlášť když se mělo narodit dítě, přesto ale Vlastimila Prokopa německá rodina přijala.

Do pohraničí přišel s ‚holkou nepřítele‘

Hned po konci války se Vlastimil Prokop rozhodl vrátit do vlasti a ženu i dítě vzít s sebou. Nejprve zamířili do rodné Polné, kde i česká rodina vlídně přijala matku. Otec zde ovšem nemohl najít práci, a tak se záhy přemístili do severočeského Chomutova. Tam v té době probíhaly divoké události spojené s odsunem původních německých obyvatel.

„Němci museli nosit bílé pásky, ale to táta mámě zakázal. Říkal, že jeho manželka nebude nosit bílou pásku. Tak ji nenosila, ale vyprávěla, že když viděla nějaké esenbáky na ulici, raději hned přešla na druhou stranu, aby ji nekontrolovali. Zpětně si říkám, jaký blázen můj táta byl, že do této situace v pohraničí přitáhl ‚holku nepřítele‘. To byl husarský kousek,“ usmívá se pamětník.

Prokopovi se nakonec usadili v Chebu, kde otec díky své sestře nalezl práci ve Valdštejnské lékárně, později si i doplnil studium farmacie a pokračoval v rodinné tradici. Otcova sestra, která se vdala do silně komunistické rodiny, pomohla Prokopovým i s hledáním nového bydlení. Nalezli ho v Lesní ulici ve vile, která dříve patřila zdejšímu textilnímu fabrikantovi Schmerelovi.  

„Vilu zdědila jeho dcera, paní Vinkovičová, provdaná za jugoslávského důstojníka sloužícího ještě za císaře. Díky němu měla rakouské státní občanství, vilu jí sebrali a musela bydlet ve sklepě, zatímco my se nastěhovali do jejího bytu. S mojí mámou se ale skamarádily, paní Vinkovičová pomáhala mámě jako mladé holce. Dávalo se pozor, a když se k vile blížila úřední osoba, paní Vinkovičová zmizela do sklepa.“

Vila v Lesní ulici, která dnes již nestojí, sloužila navíc jako pašerácké překladiště. Prokopovi zde uschovávali cenné věci odsunovaným Němcům, kteří si mohli s sebou brát jen omezenou část majetku. Skupina převaděčů působící na Chebsku jim poté pomáhala uschované cennosti získat zpět.

Celníci děti nekontrolovali

Kontakt s převaděči využili Prokopovi také k tomu, aby se mohli setkat s matčinými příbuznými. „Vlaky tenkrát nejezdily a babička nás chtěla navštívit, tak ji přes hranice dostali. Byla u nás asi týden a potom se vrátila do Německa,“ vzpomíná Milan Prokop.

Přestože rodina matky žila na území Německé demokratické republiky (NDR) v sovětské sféře vlivu, hranice s Československem se po převzetí moci komunisty v roce 1948 uzavřely. Pamětník tak své prarodiče dlouho neviděl, poprvé je v NDR navštívili až v roce 1956. Vzpomíná, jak zdlouhavé cesty vlakem ještě navíc dramatizovalo, že Prokopovi pašovali nedostatkové zboží z jedné strany na druhou.

„Máma nám ušila trička a spodky všechny dvojité, kapsy naplnila zrnkovým kafem, které v NDR chybělo, a polila nás kolínskou vodou, aby to nešlo cítit. Potom jsme pašovali například boty, kdyby se na nás nějaký celník podíval a viděl, že sedíme ve vlaku jen v bačkorách, protože jsme v NDR boty prodali, muselo mu to dojít. Nebo jsme měli se ségrou na každém zápěstí dvoje hodinky, foťáky kolem krku, ale vždycky to prošlo, celníci si dětí nevšímali a kontrolovali jen dospělé,“ líčí Milan Prokop.

Byly občany druhé kategorie

Prokopovi doma mluvili dvojjazyčně, častěji však německy. Pamětníkova sestra Karin zažila ve škole hned v první třídě šikanu od své učitelky, která si na ni zasedla, když se dozvěděla, že pochází částečně z německé rodiny. Sestra kvůli tomu musela první ročník opakovat, poté už naštěstí narazila na hodnou učitelku.

Milan Prokop také občas pociťoval, že je člověkem druhé kategorie. „Jednou jsem přinesl ze školy vši a matka tátova švagra, komunistka, říkala, že není divu, když moje matka je Němka. A můj bratranec se pak například se mnou odmítal bavit, když zjistil, že se bavím s kamarádem, jehož maminka byla Němka a otec maďarský Žid, co přežil jen díky své manželce plynové komory.“

Národnost matky hrála roli, i když se pamětník hlásil ke studiu na chebském gymnáziu, kam ho z kádrových důvodů nepřijali. Milan Prokop z toho měl spíše radost, protože snil o kariéře myslivce, ovšem rodiče naléhali, aby studoval. Nastoupil proto na nově otevřené gymnázium v Aši, kde míst měli dost.

Když se hlásil na vysokou školu, ocitl se v podobné situaci. Na veterinu v Brně jej nepřijali, ale těžké srdce z toho neměl a začal pracovat na státním zemědělském statku v Hůrce u Hazlova. Rodiče jej přece jen dále přesvědčovali, že by měl následovat tradici vzdělaných v rodině, a tak se nakonec přihlásil na veterinární studia v Košicích.

Celou noc se barák třásl

Během vysokoškolských studií se dostal na studentský výměnný pobyt do Bavorska, v šedesátých letech už se poměry v Československu uvolnily a cesta na Západ se více otevřela. Milan Prokop si výlet o měsíc prodloužil, setkal se s matčiným bratrem a dva týdny si přivydělával na stavbách. Vydělal si dvakrát tolik, co jeho otec za měsíc jako lékárník v Československu.

Studium veteriny nedopadlo kvůli zkouškám z chemie, s níž měl pamětník neustále problém. V létě 1968 se tak opět ocitl na křižovatce mezi pracovním a studijním životem. Tehdy se s kamarádem vydali na motorce na Rujánu, po cestě zpět se zastavili u pamětníkovy babičky.

„Zašli jsme tam ve vsi na diskotéku, a když tam přišel mladý Čechoslovák, holky se na něj obvykle hrnuly, protože byl exot z jiného státu. Ale teď se s námi nikdo moc bavit nechtěl, jenom ukazovali a šeptali, tak jsme celý večer seděli a pak šli domů. Ležel jsem v posteli a celou dobu slyšel vručení, barák se trochu třásl. Babička mi ráno povídá, že to se tu děje už celé dny a že armáda jede k československým hranicím,“ vzpomíná Milan Prokop.

Nedlouho po návratu domů opět vyrážel za hranice, s rodinou se chystali navštívit matčina bratra v západním Německu. Když pamětník vyprávěl rodičům o tom, co zažil cestou zpět z Rujány, rozhodli se vzít s sebou více důležitých osobních dokumentů pro případ, že by se něco stalo. A dobře udělali, protože 21. srpna 1968 do Československa vstoupila vojska Varšavské smlouvy, aby potlačila reformní a demokratizační proces.

Na sestru čekal napjatě u hraničního přechodu

Otec se rychle rozhodl, že rodina se domů vracet nebude, podařilo se mu také brzy získat práci lékárníka a služební byt. Problém pro Prokopovy ovšem nastal s tím, že sestra Karin se z původní dovolené vrátila kvůli práci dříve a nyní zůstala v okupovaném Československu, z nějž se cesta ven rychle zavírala.

„Tátovi napsal doktor falešné potvrzení, že má srdeční potíže, leží v posteli a vypadá to s ním špatně. Vzal jsem potvrzení s sebou, napsal několik dopisů pro Karin, a protože pošta tenkrát nefungovala, dojel jsem na hraniční přechod u Hohenbergu. Stála tam už dlouhá fronta aut vracejících se do Čech, obcházel jsem je a prosil, jestli by někdo dopisy nehodil v Chebu do schránky,“ vypráví Milan Prokop.

K jeho sestře se dostaly dopisy, v níž jí psal o otcově zdravotním stavu a o tom, aby se dostavila na hraniční přechod, kde ji vyzvedne. Čeští pohraničníci ji ale pustit nechtěli. S pomocí strýce nakonec na konzulátu v Praze víza získala a na Západ se stačila dostat. Rodina tak zůstala pohromadě.

Do NSR s Prokopovými odešel i jejich blízký přítel Vladimír Stejskal. „Byl zamilovaný do ženy, která zemřela na rakovinu, z toho šoku se nikdy nevymotal. S tátou spolu chodili do práce a v padesátých letech se k nám nastěhoval. Mělo to výhodu, že přispíval mámě, která nepracovala, aby bylo více peněz pro nás pro děti.“

Otcův bratr, který zůstal žít v Chebu, zajistil z opuštěného domu osobní věci Prokopových, fotografie, obrazy i staré dopisy. Po emigraci příbuzných se ale v komunistickém zřízení dostal do problémů a vyhodili jej z práce.

Ve stopách rodinného řemesla

Vlastimil Prokop se rozhodl v emigraci otevřít vlastní soukromou lékárnu, sestra Karin zase našla brzy práci v nemocnici. Pamětník tak měl pocit, že se konečně musí postavit na vlastní nohy, a současně přislíbil otci, že také půjde v jeho farmaceutických stopách.

Aby rodinu finančně nezatěžoval, odešel do uprchlického tábora poblíž Norimberku a poté skrze dřívější kontakty nalezl místo u lékárníka v Meinersenu v Dolním Sasku, kde se vyučil laborantem. Dále pokračoval na studia farmacie, ale opět narazil na problémy s chemií.

„Po dvou semestrech jsem vylítl. Pracoval jsem určitý čas u archeologů na vykopávkách a jako laborant si přivydělával v lékárnách. Špatně jsem si nežil, ale stále mi vrtalo v hlavě, že jsem tatínkovi nemohl udělat radost. Začal jsem znovu studovat farmacii v Hesensku a znovu vylétl u zkoušky z chemie. Až mě začal doučovat spolužák, který mi během tří týdnů chemii vysvětlil, a divil jsem se, jak jsem mohl celá léta být tak pitomý.“

Jednoho dne tedy konečně mohl Milan Prokop zavolat svému otci a představit se titulem magistra farmacie. Naplnil pak později i jeho další přání a převzal po něm lékárnu ve Schwarzwaldu, kde se rodiče pamětníka dříve usadili.

Jako kdybychom se rozešli včera

Dění v Československu sledoval především z exilových novin a publikací. Když v roce 1989 komunistický režim konečně padl, Milan Prokop se do své rodné země mohl po více než dvaceti letech vrátit.

„Bylo to pro mě velmi emocionální. Když jsem zůstal na Západě, bral jsem to jako rozloučení navždy, nepočítal jsem, že se ještě někdy do Čech vrátím. Potkal jsem pak hodně kamarádů a navázali jsme spolu hovor, jako kdybychom se rozešli včera,“ popisuje.  

Trvalý návrat do Čech však neplánoval, v Německu se už dříve usadil, nalezl si zde manželku a založil rodinu. V kontaktu s Českem nicméně zůstal a dále se sem vracel, sám se vždy považoval napůl za Čecha napůl za Němce.