Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Zdeněk Prokeš (* 1952)

• narodil se 15. července 1952 v Praze do židovské rodiny

• rodiče Ella a Felix Porgesovi se seznámili za války coby vězni v terezínském ghettu

• po válce se přestěhovali do Prahy a změnili příjmení na Prokešovi

• od malička se věnoval uměleckým činnostem

• roku 1971 absolvoval taneční oddělení na konzervatoři v Praze

• v roce 1979 vystudoval choreografii na AMU

• v 80. letech se dostal do hledáčku StB, o čemž se dozvěděl až po revoluci

• po nátlaku vstoupil do KSČ

• před pádem komunismu svou funkci složil a aktivně se zapojil do listopadových demonstrací

• po revoluci zastával post ředitele Národního divadla v Brně, poradce ředitele v Národním divadle v Praze, umělecký vedoucí od roku 2010 v divadle Laterna Magika

Na jeho rodiče čekalo hořkosladké seznámení. Potkali se za války coby vězni terezínského ghetta během zkoušek na představení, zamilovali se do sebe a později se vzali. „Tatínek psal hudbu ke kabaretům a texty písní, maminka vystupovala.“ Sňatek byl ale neplatný, tak se po válce vzali znovu. Spojila je především láska k umění. Jeho otec, Felix Jaroslav Prokeš, vystudoval práva, avšak po válce se jim už nevěnoval a namísto toho se uplatnil na Ministerstvu zemědělství a výživy. Jeho matka, Elly Prokešová, měla také umělecké nadání a tak se dostala v Terezíně ke kabaretnímu zpěvu. Tam si nechala píchnout infikovanou injekci a díky tomu unikla deportaci, kde by ji čekala jistá smrt. O svých zážitcích v táboře však nechtěli mluvit. Po skončení války se oba vrátili do Prahy a založili rodinu. Jako první se narodil Miroslav, poté Jan a nakonec Zdeněk.

V srpnu 1968 cizincům na ulici řekl, že bude válka, vzali si na něj adresu a stali se z nich celoživotní přátelé

Po dokončení osmé třídy se Zdeněk vydal na studium taneční konzervatoře v Praze. Během studia zažil bouřlivou okupaci v srpnu 1968. „V noci houkačky, ulici Dukelských hrdinů zrovna nově otevřeli po velké rekonstrukci a teď to tanky celé zničily. Opravdu jsme si mysleli, že je válka.“ Zdeněk s rodinou bydleli v domě záchranné pomoci, a tak celý den pozorovali sanitky, které jezdily s bílými prapory. „Celý den jsem to sledoval před domem a najednou slyším nějaké Italy, jak se snaží domluvit, co se to děje. Uměl jsem italsky, tak jsem se s nimi dal do řeči a řekl, že bude válka, přepadli nás Rusové. Vzali si na mě adresu a stali se z nás celoživotní přátelé.“ Srpnové události roku 1968 byly pro Zdeňka šokující. „Do toho dne člověk četl, že jsou to bratři, nejlepší přátelé a teď jich tam byly plné ulice.“

Následující rok se přidal ke studentským protestům. „Přidali jsme se k vysokoškolákům, kdy se stávkovalo za deset požadavků studentů. Vedoucí tanečního oddělení, manželka tehdejšího člena předsednictva ÚV, velmi protestovala a že by se tohle panu prezidentovi nelíbilo.“ Byl přítomen na protiokupačních demonstrací na Václavském náměstí v roce 1969. „Policie šla z vrchu v kordonu a tlačili lidi směrem na Příkopy, kde byla zase nějaká bariéra a mlátili tam lidi a vím, že se mi podařilo vlézt do telefonní budky a tam jsem to nějak přežil, než to skončilo. Tam jsem se bál. A to dělali naši, s Rusama to nemělo nic společného.“ 

Díky studiu konzervatoře se Zdeňkovi podařilo několikrát vycestovat do zahraničí. „S dneškem se to nedá srovnat. Teď je všechno globalizované, ale tehdy, v šedesátém devátém, to bylo jako příchod na jinou planetu.“ Po studiu na pražské taneční konzervatoři se hlásil na DAMU, ale ve třetím kole přijímacích zkoušek ho vyhodili. „Při přijímačkách na DAMU jsem se dostal až do třetího kola, ale nepřijali mě, což byl pro mě šok, protože v komisi seděli všichni ti herci, co se mě ptali, kdy už konečně odmaturuju. Když jsem se ptal, proč se to stalo, tak mi napsali, že jsem byl hrozný už v prvním kole, ale pořád doufali, že se to zlepší, ale nezlepšilo se to.“ Zůstal tedy na volné noze a Otomar Krejčí ho přijal do do inscenace Antigona v Divadle za branou. „Herci tam měli připomínky napsané na nástěnce psacím strojem. Když přišli, každý si sebral svou připomínku a šel.“ 

Když jsem teď četl spisy StB, překvapilo mě, že tím byli pověřeni lidi, kterým jsem absolutně důvěřoval

Období normalizace jeho rodinu i Zdeňka samotného poznamenalo. V tomto období totiž začala éra tajného sledování Státní bezpečností. „Na jednoho bráchu to dopadlo blbě, na druhého taky (Jan), protože byl muzikant a mánička, tak ho vyšetřovala StB a ještě měl manželku, která se narodila ve Spojených státech, tak se tam chtěli přestěhovat, a z toho měli další průšvih.“ Po studiích začal Zdeněk pracovat v ostravském divadle jako choreograf, ale kvůli vyšetřování bratra  na něj nasadili další špehy, což se ale dozvěděl až v nedávné době. „Podle těch krycích jmen - ty byly tak naivní- jste věděli, že to je ta konkrétní osoba, nenápaditě vymyšlený.“

Státní bezpečnost na něj ale neměla co „vytáhnout“, tak spíše sbírali klepy od lidí v divadle, se kterými se Zdeněk setkával. Jeho spis takzvané prověřované osoby (PO) nesl krycí jméno „Balet“ a tajná policie měla v 80. letech za úkol sledovat jeho počiny v rámci kultury a divadla. Obávala se, že podobně jako jeho bratr, chce emigrovat. V dochovaném svazku Státní bezpečnosti stojí, že Zdeněk je i přes své mládí, známou osobou ve svém oboru nejen u nás, ale i v zahraničí. Dále ve svazku stojí, že vzhledem ke své osobě a postavení si dovede získat přehled, co se v divadle děje a toho pak využít ve svůj prospěch. (1) Reakce na své spisy nenechaly Zdeňka chladným. „Když jsem teď četl spisy StB, překvapilo mě, že tím byli pověřeni lidi, kterým jsem absolutně důvěřoval - kolegové, přátelé i z administrativy, no tak mohlo mně to tehdy dojít, třeba kamarádka vedoucí kádrového oddělení, i když jsme si lidsky velmi rozuměli, mně mohlo dojít, že jako vedoucí kádrového oddělení bude mít ke spolupráci blízko. Jeden z důvodů, proč jsem vlezl do strany byl, že jsem měl naivní představu, že když budu komunista, po mně žádná StB nepůjde.“ 

Do strany nevstoupil z přesvědčení, ale z naivity, že to změní

V Ostravě ho silně nutili ke vstupu do KSČ, ale zpočátku razantně odmítal. „Celé divadlo bylo prolezlé komunistama, ředitel mi vzkazoval, ať pozdravuju soudružku manželku“, přičemž Zdeněk se nikdy neoženil. Nakonec ale ke vstupu do strany přistoupil, a to na základě rodinného rozhodnutí. Doufali, že jim to zlepší situaci ohledně pronásledování jeho bratra. „Ty nám pomůžeš i v tom pronásledování. Jdi tam jako kandidát KSČ. To bylo v roce 1984. Teď mi to přijde jako nesmyslný krok. Vyústilo to v členství, kdy já už byl v Karlíně.“ Po éře ostravského divadla se Zdeněk odebral zpátky do Prahy, kde nastoupil jako tanečník do Hudebního divadla Karlín. „U mě to nebylo žádné přesvědčení, ale furt jsem si naivně myslel, že to změním, že budu v proudu, který to změní, ale ani v Ostravě, ani v Praze to nebylo myslitelný.“ 

Jako člen KSČ se stal předsedou základní stranické organizace v Karlíně v roce 1986. Obnášelo to hlavně formální záležitosti, ale především se musel vyjadřovat k povolení výjezdů do ciziny. K této funkci patřila i organizace schůzí, kde byli přítomni další kolegové z divadla ze strany. Nikdo z nich však komunismu nevěřil. „Vstupovali tam kvůli zjednodušení života, že jim to zbytečně „nevopruzovalo“ život, v průběhu revoluce pak spousta členů knížky vrátila.“

Během revoluce Zdeňka zvolili do tzv. stávkového výboru. Byl to nečekaný krok a Zdeněk si jej vysvětluje tím, že důvěřoval lidem kolem sebe. „Já měl v divadle důvěru v lidi, snažil jsem se hodně lidem pomoct, kteří měli problémy. Pak se mi mstil obvodní výbor. Jak začaly být stávky, předseda si mě volal každý den na kobereček.“

Odevzdané legitimace házel do koše

Protesty vyústily 17. listopadu 1989, kdy se štábem natáčeli v Ústí nad Labem. Když se večer dozvěděl o demonstracích, sbalil se a odjel do Prahy na setkání divadelníků. „Místo představení, na které měli lidé koupenou vstupenku, bude  diskuzní pořad, zvali jsme tam politiky a takhle jsme se snažili každý večer koncipovat. Dopoledne jsme normálně zkoušeli, odpoledne probíhaly diskuzní pořady. Trvalo to do půlky prosince. Jednotliví členové pak nosili legitimace, že končí, ale já jsem to ani nikam nepsal, hodil jsem to do koše, co s tím? Funkci ani nemusel složit, prostě to skončilo.“

V Karlíně zůstal až do roku 1990 jako šéf baletu. Zároveň hostoval v Národním divadle a v polovině roku 1990 dostal nabídku od vedoucího baletu Národního divadla v Brně, aby ho vystřídal na své pozici. Od roku 1991 vedl 14 let brněnský balet. „Primátor mě jmenoval, ale já si to přes víkend rozmyslel. Je to blbé, někdo na mě vytáhne tyhle věci a já nechci začínat funkci s členstvím. V pondělí jsem šel za primátorem, řekl jsem mu, že jsem byl ve funkci v Karlíně a nechci, aby tohle pak někdo vytáhl, a z toho důvodu vracím funkce.“ Nikomu však tato etapa nevadila, a tak v divadle dohromady strávil 17 let, z toho 4 roky vykonával funkci ředitele divadla. 

Po brněnské etapě, která skončila rokem 2007, se vrátil do Prahy. Po návratu zastával funkci poradce ředitele Národního divadla v Praze, od roku 2009 byl vedoucím vnějších vztahů v divadle. Následující rok pak přešel na post uměleckého vedoucího v divadle Laterna Magika, kde pracoval do roku 2017.

Má to smysl!

Po odchodu z Laterny Magiky ho oslovila známá, vězeňská kaplanka, s prosbou o výpomoc v jednom pohybovém projektu ve vězení. Zdeněk na projekt přistoupil, sklidil velký úspěch a začal přemýšlet nad něčím větším. S kaplankou se domluvili, že dobrý námět pro představení by byla hra West Side Story, do které byl Zdeněk v minulosti už zapojen. Příběh je o rasové nesnášenlivosti, nenávisti a lásce a o touze po svobodě. „V lednu jsem to začal zkoušet s tím, že se to těžko rodilo, chvíli já jsem to chtěl vzdát, chvíli oni, bylo to velké sousto, ale protože jsem člověk houževnatej a trpělivej, tak to musím dotáhnout do nějakého tvaru.“ A protože chtěl mít v obsazení jak muže, tak i ženy, dojížděl do dvou věznic. Vězňové ale nesměli vystupovat na jevišti společně, proto ženy natočil a promítal je pak na plátně během mužského vystoupení. „Snažil jsem se s nimi pracovat jako bych nebyl ve věznici, ale na zkušebně a tak jsem si získal jejich důvěru. Cítil jsem, jak je to baví, jak se proměňují a jak si vzájemně pomáhají.  Mezi ženskýma byly i odsouzené za vraždu. Já jsem se jich neptal, to ony začala povídat, když jsme šli o pauze na cigaretu.“ Po čase si začal všímat, jak se vězeňský kolektiv proměňuje. „Dřív si záviděli, byli nepřátelští, pak jsem role udělal, že v každém čísle byl každý dominantní a mohl se ukázat a pak za nimi chodili cizí lidi, objímali je a gratulovali, všichni tam brečeli a uvědomili si, že to má smysl.“

 

 

(1) Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v dodatečných materiálech.