"Mě oslovila jedna známá, co je vězeňská kaplanka, že dělá pohybový projekt s vězněma, a jestli bych jim tam k tomu něco neřekl. Tak jsem tam přijel, něco jsem jim tam opravil a oni byli z toho tak nadšení, že chtěli dělat něco jinšího. Tak jsem se s kaplankou domluvil, že dobrý titul by byl West Side Story, to je o tý rasový nesnášenlivosti, o nenávisti, o lásce a o nějaký svobodě a touze po svobodě. No, v lednu jsem to začal zkoušet s tím, že se to velmi těžko rodilo. Chvíli jsem to já chtěl vzdát, chvíli oni, ale protože jsem člověk houževnatej a trpělivej, tak jsem říkal, to musím dotáhnout do nějakýho tvaru."
"Myslel jsem si to samé co vždycky, ale naivně jsem měl představu, že můžu něco změnit, když budu v tý funkci. Je fakt, že mě neustále obvodní výbor za něco peskoval. Já měl furt nějaký problémy, cokoliv se v divadle stalo, já byl ten první nárazník. Nezapomenu na tu schůzi, kdy začal 17. listopad a začali jsme v Karlíně stávkovat a dělali tam ty večery a já tam byl i ve stávkovým výboru a šel jsem to oznámit na ten obvodní výbor a tam byla celá z ČKD, tam jak se do mě pustili ostatní předsedové: ,Co vy si myslíte, vy umělci? To je vlastizrada´ I když jsem řekl, že skládám funkci a vystoupil jsem."
"No, my jsme to prožívali velmi intenzivně, protože jsme bydleli v domě záchranné služby. V noci houkačky a já se probudil a celý den jsme běhali. Zrovna nově otevřeli po velké rekonstrukci ulici Dukelských hrdinů a začaly tam jezdit tanky, co to začaly zase ničit. To byl šílenej šok, mysleli jsme, že je válka. Rodiče z toho byli vyděšený, to byla hrozná situace. Když si to takhle teď uvědomím, tanky, cizí armáda... Samozřejmě ta záchranka celej den, toho jednadvacátýho, furt vyjížděla s bílýma praporama. Celý den jsem to sledoval před domem a najednou slyším nějaké Italy, kteří se snaží domluvit s někým, co se děje. Já se od patnácti chodil na institut na italštinu a tak jsem se s nima dal do řeči. Řekl jsem jim, že bude válka, přepadli nás Rusové. Oni přijeli z Mnichova, pak odjížděli, vzali si ode mě adresu a celá léta jsme se navštěvovali."
Zdeněk Prokeš se narodil 15. července 1952 v Praze do židovské rodiny Felixe a Elly Porgesových. Seznámili se v Terezíně a díky ochotnickému divadlu hrůzy ghetta přežili. Po válce se přestěhovali do Prahy a změnili si příjmení na Prokešovi. Zdeněk po svých rodičích zdědil umělecké nadání, a tak se od malička věnoval divadlu a daboval dětské filmy i se svými dvěma staršími bratry. V roce 1971 absolvoval konzervatoř v Praze se zaměřením na tanec, poté v roce 1979 vystudoval choreografii na Akademii múzických umění. Studium mu umožňovalo vyjíždět do zahraničí, kde viděl svobodný svět. Byl tajně sledován Státní bezpečností (StB), o čemž se dozvěděl až po revoluci. StB jej v 80. letech evidovala jako takzvanou prověřovanou osobu (PO) pod krycím jménem „Balet“. Zároveň s ním sledovala StB i jeho bratra Jana s manželkou, která se narodila ve Spojených státech a oba se pohybovali v uměleckém undergroundu. Během své kariéry dosahoval vysokých řídících pozic v divadlech, přesto dlouho váhal se vstupem do strany. Nakonec po nátlaku v rodině do strany vstoupil a doufal, že ji bude moct změnit. Svou funkci krátce před pádem komunismu složil a aktivně se zapojil do listopadových demonstrací v uměleckém prostředí. Stál u založení Občanského fóra. Po revoluci byl od roku 2003 do roku 2007 ředitelem Národního divadla v Brně. Od roku 2007 byl poradcem ředitele v Národním divadle v Praze a od roku 2009 byl vedoucím odboru vnějších vztahů. Roku 2010 se stal uměleckým vedoucím multimediálního divadla Laterna Magika. V roce 2024 žil Zdeněk Prokeš v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
