Vladimír Procházka (* 1938)

Vladimír Procházka

Vzpomínky na rok 1968 a normalizaci

„Ze strachu jsem všechny poznámky a zápisy spálil.“

Úvodem poznamenávám, že nemám žádné písemnosti z roku 1968, protože jsem vše spálil po událostech, o kterých se zmíním později, abych dodržel časový sled událostí, které měly obrovský vliv na mou kariéru, práci mé ženy a mých dětí.

V roce 1968 jsem byl členem Celozávodního výboru KSČ a technickým sekretářem ředitele ČKD Slaný. Z toho titulu jsem byl ve svých třiceti letech „mocný pán“ a byl jsem téměř u všeho dění, tedy v té době u progresivního vývoje událostí, které směřovaly k jistému druhu demokracie a ke zlepšení atmosféry v podnikání i ve společenském životě. Bohužel, vše se zhroutilo okupací ČSSR 21. srpna.

Po tomto datu jsem byl delegován za ředitele ing. Jaroslava Beneše do koordinačního výboru ve městě. Pokud si pamatuji, jeho členové byli z různých podniků a jeho úkolem bylo nějak se důstojně vyrovnat s okupací a nepřipustit chaos ve městě či přímé útoky sovětských vojsk, které byly v kasárnách i okolí. Do koordinačního výboru docházeli pánové Karel Ležák za Tatru, tajemník MNV Slaný Radoslav Tauš, za TJ Laďan Roll, za Baterii ředitel Bernard, ředitel Benaru, ředitel ČSAD, Karel Horáček, předseda MV KSČ, Ing. Nosek, za nemocnici MUDr. Horák a MUDr. Mašek a na další si nevzpomínám. Byl to reprezentativní orgán, který mohl jednat se zástupci okupantů na základě pověření široké veřejnosti. Někdy přišel i František Maixner, předseda MNV. Cílem koordinačního výboru bylo nepřipustit chaos a to se celkem podařilo, protože se nenaplnily výhrůžky sovětů, že smažou nápisy proti okupaci na silnicích a zdech tanky a podobně. Vyjednavači, pánové Tauš a K. Horáček, někdy s tlumočníkem panem Holíkem, byli úspěšní. V té době se také vytvořila silná prosovětská skupina představovaná štábem Lidové milice v ČKD, která při pozdějších prověrkách použila všechny znalosti o naší činnosti proti jednotlivcům, zvláště poté, co se František Maixner jednou přeřekl a místo „koordinační“ výbor řekl „kontrarevoluční“. Od té doby tak skupina byla nazývána.

Při pozdějších prověrkách také z tohoto pohledu bylo s jednotlivými členy jednáno a výsledkem bylo to, že jako jedni z prvních byli odvoláni z funkcí právě Ing. Nosek, Jaroslav Kostřáb, Otta Hora, Roll, samozřejmě Karel Ležák, ředitel Jaroslav Beneš a já. A protože prověrková komise byla důsledná, došlo i na lidi, kteří si zachovali občanskou slušnost a při likvidaci těchto lidí nesouhlasili s postupem komise. Tak byla odejita z funkce i statečná Jaroslava Škrdlantová, Božena Vidimská, Růžena Hladíková, Josef Čapek a řada dalších, na které si již nevzpomínám. Já jsem si mohl vybrat jediné místo, a to technologa, kterého jsem dělal před lety. Proto jsem ČKD opustil a přešel s pomocí přátel do Prahy do Zemědělských staveb, které v té době byly útočištěm podobně postižených lidí.

Změny ve vedoucích funkcích v ČKD se týkaly i náměstků ředitele. Odejit z podniku byl Dr. Gretz, z funkce obchodního náměstka, Ing. Nunvář z funkce technického náměstka, vyměněni byli i vedoucí provozů a útvarů – Josef Čapek, František Pospíšil – a naopak ti prověření postoupili „nahoru“, někteří dokonce do jiných podniků, jako kádrové posily, např. se tak stal vrchním kádrovákem v bývalém státním statku Zlonice rovnač plechů Josef Komeda.

Mé postoje samozřejmě odnesla i moje manželka, pro kterou náhle nebyla v ČKD práce. Odnesla to snad víc než já, protože ji postupně nevzali v Dřevozpracujícím družstvu, kde se předseda dotázal nového předsedy MV KSČ Houdka, zda může. Samozřejmě nemohl, a tak ji na poslední chvíli zachránil, jako mě, ředitel Zemědělského stavebního sdružení Ing. Verner a zaměstnal ji jako referentku dopravy.

Mé vyloučení mělo vliv i na umístění mé dcery na stavební průmyslovku do Mělníka. Nebylo žádoucí, aby dcera člověka, který byl proti vstupu sovětských vojsk, šla studovat. Tak vyznělo závěrečné vyhodnocení jejích přijímacích zkoušek. Musela se dostat na jinou školu po roce učení u ČSD, také s pomocí známých, a jezdit dvě stě kilometrů do stavební železniční průmyslovky v Letohradě.

Důslednost, jakou projevili v ČKD, se projevila v dalších letech. Nemohli se smířit s tím, že jsem se postupně dostal na vedoucí místo, a ještě na začátku osmdesátých let posílali sdělení, která vedení Zemědělských staveb dělalo problémy s tím, jak mě udržet ve funkci.

V Zemědělkách skončili na čas i Otta Hora a Jaroslav Kostřáb. Ti později odešli k jiným podnikům do dělnických profesí, aby měli klid. Ing. Nosek poté, co tahal v přípravně materiálu ČKD železo, skončil jako jeřábník u Metrostavu. Karel Ležák také musel, přestože byl největší odborník na opravy aut, odejít do kamenolomu Vinařice. Na další si již nevzpomínám.

V roce 1982 došlo k dalšímu tlaku na „vyhozené“, a tak jsem opět byl na tapetě. Tentokrát na mě šli přes kriminální službu v Praze. Byl jsem vyšetřován na základě jakéhosi anonymního udání za machinace ve skladu na mechanizačním středisku, kterého jsem byl vedoucím. Nic se neprokázalo, ale tlak vyšetřovatelů vedl téměř k mému zhroucení. Když se mezi řečí probírala cesta mého známého a také kolegy z práce Galušky, bývalého ministra kultury a bývalého šéfa EXPO v Bruselu za Dubčekem, pochopil jsem, proč jsem vyšetřován. Ze strachu jsem spálil i zápisy z koordinačního výboru a knihu, kde jsem měl všechny poznámky z té doby, včetně návrhů protestních petic sovětským vojskům.

Teprve v roce 1985 jsem mohl být zaměstnán na okrese Kladno, a tak jsem se dostal do ACHP Zlonice, kam mě vzal tehdejší ředitel Ing. Hrdina, který měl tu vlastnost, že se nikoho neptal, a měl takovou autoritu, že mu vše prošlo. Také v roce 1985 byla situace daleko příznivější, protože již vše směřovalo k obrodě.

Pozn.: Do voleb v roce 2010 zastával Vladimír Procházka v Klobukách funkci starosty. Nyní je místostarostou obce.