„V roce 1968 jsem byl členem Celozávodního výboru KSČ a technickým sekretářem ředitele ČKD Slaný. Z toho titulu jsem byl ve svých třiceti letech ,mocný pán‘ a byl jsem téměř u všeho dění, tedy v té době u progresivního vývoje událostí, které směřovaly k jistému druhu demokracie a ke zlepšení atmosféry v podnikání i ve společenském životě. Bohužel, vše se zhroutilo okupací ČSSR jednadvacátého srpna. Po tomto datu jsem byl delegován za ředitele inženýra Jaroslava Beneše do koordinačního výboru ve městě. Pokud si pamatuji, jeho členové byli z různých podniků a jeho úkolem bylo nějak se důstojně vyrovnat s okupací a nepřipustit chaos ve městě či přímé útoky sovětských vojsk, které byly v kasárnách i okolí. Do koordinačního výboru docházeli pánové Karel Ležák za Tatru, tajemník MNV Slaný Radoslav Tauš, za TJ Laďan Roll, za Baterii ředitel Bernard, ředitel Benaru, ředitel ČSAD, Karel Horáček, předseda MV KSČ, inženýr Nosek, za nemocnici doktor Horák a doktor Mašek a na další si nevzpomínám. Byl to reprezentativní orgán, který mohl jednat se zástupci okupantů na základě pověření široké veřejnosti. Někdy přišel i František Maixner, předseda měst národního výboru. Cílem koordinačního výboru bylo nepřipustit chaos a to se celkem podařilo, protože se nenaplnily výhrůžky Sovětů, že smažou nápisy proti okupaci na silnicích a zdech tanky a podobně. Vyjednavači, pánové Tauš a Karel Horáček, někdy s tlumočníkem panem Holíkem, byli úspěšní. V té době se také vytvořila silná prosovětská skupina představovaná štábem Lidové milice v ČKD, která při pozdějších prověrkách použila všechny znalosti o naší činnosti proti jednotlivcům, zvláště poté, když František Maixner se jednou přeřekl a místo koordinační výbor řekl kontrarevoluční. Od té doby tak skupina byla nazývána.“
„Mé postoje samozřejmě odnesla i moje manželka, pro kterou náhle nebyla v ČKD práce. Odnesla to snad víc než já, protože ji postupně nevzali v Dřevozpracujícím družstvu, kde se předseda dotázal nového předsedy MV KSČ Houdka, zda může. Samozřejmě nemohl, a tak ji na poslední chvíli zachránil, jako mě, ředitel Zemědělského stavebního sdružení inženýr Verner a zaměstnal ji jako referentku dopravy. Mé vyloučení mělo vliv i na umístění mé dcery na stavební průmyslovku do Mělníka. Nebylo žádoucí, aby dcera člověka, který byl proti vstupu sovětských vojsk, šla studovat. Tak vyznělo závěrečné vyhodnocení jejích přijímacích zkoušek. Musela se dostat na jinou školu po roce učení u ČSD, také s pomocí známých, a jezdit dvě stě kilometrů do stavební železniční průmyslovky v Letohradě. Důslednost, jakou projevili v ČKD, se projevila v dalších letech. Nemohli se smířit s tím, že jsem se postupně dostal na vedoucí místo, a ještě na začátku osmdesátých let posílali sdělení, která vedení Zemědělských staveb dělalo problémy s tím, jak mě udržet ve funkci.“
Vladimír Procházka se narodil roku 1938 v rodině živnostníka. Jeho dědeček a rodiče měli hospodu, prodej stavebnin, uhlí a autodopravu. Rodiče z otcovy strany pocházeli z Ledec, z matčiny z Polerad, přičemž oba žili delší dobu v Klobukách. Zde Vladimír navštěvoval školu a poté se dostal na tehdejší Vyšší průmyslovou školu v Kladně. Otec byl vnímán jako protikomunistický živel. Po absolvování průmyslovky nastoupil Vladimír do Strojíren Plotiště u Hradce Králové jako konstruktér přípravků ve slévárně. Po čtyřech měsících narukoval na vojnu, kterou odsloužil u leteckého pluku v Piešťanech na Slovensku a v jihočeské Bechyni. Ve dvaceti letech se oženil s Helenou Pištěkovou. Po návratu z vojny nastoupil do ČKD Slaný jako strojní technolog. V ČKD byl předsedou ČSM, čtyři roky byl členem KSČ a to mu pomohlo k funkci technického sekretáře ředitele. Kariéru ukončila okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Vladimír byl vyloučen z KSČ a propuštěn z práce. Stejný osud potkal i manželku. Jako mnoho jiných se uchytil u Zemědělských staveb Praha, nejprve jako inspektor pro stavební mechanizaci a za dva roky jako vedoucí střediska stavební mechanizace v Řepích. Odtud odešel v roce 1985, kdy již opět směl pracovat v okrese Kladno, do ACHP Zlonice, kde byl vedoucím dopravy a mechanizátorem. Po sametové revoluci 1989 se Vladimír Procházka mohl vrátit zpět do ČKD Slaný. Uplatnění našel v útvaru řízení výroby a nakonec se stal ředitelem divize strojíren. Od roku 1990 se angažoval také v zastupitelstvu obce Klobuky, dnes je tam starostou. Je také funkcionářem Československé strany sociálně demokratické.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
