Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Bojovali jsme za to, aby další války nebyly
narozen 17. prosince 1921 v Praze
mládí strávil v polském městě Śniatyń blízko Lvova
po sovětské okupaci Lvovska internován v gulagu
roku 1942 absolvoval vojenský výcvik v Buzuluku jako spojař
v roce 1943 bojoval v bitvě u Sokolova
roku 1944 se zúčastnil karpatsko-dukelské operace
po únoru 1948 perzekvován komunistickým režimem
v 70. letech pracoval jako referent v podniku Škoda Plzeň
zemřel 5. června roku 2005
Jaroslav Procházka se narodil 17. prosince 1921 v Praze jako syn československého legionáře z první světové války a polské matky. Ve školních letech se přestěhoval s celou rodinou do polského města Śniatyń (ukr. Snjatyn) nedaleko Lvova (dnes na území Ukrajiny), kde navštěvoval místní lyceum. Zde získal mimo jiné základní znalosti branné výchovy. Po celé mládí jevil výrazný zájem o radiotechniku. Po sovětské okupaci vojvodství lvovského na podzim roku 1939 byl zatčen NKVD, internován a posléze bez možnosti obhajoby odsouzen k deseti letům žaláře.
V roce 1941 Německo napadlo svého dosavadního spojence, Sovětský svaz. Díky tomu byl Jaroslav Procházka po čase amnestován a přesunut do vojenského výcvikového tábora v Buzuluku. Zúčastnil se zde základního výcviku jako spojař a pomáhal vybudovat spojařskou jednotku. „Až do odchodu na frontu jsme byli školeni a cvičeni. Naše jednotka byla dosti různorodá, byli tam osmnáctiletí kluci, ale i sedmdesátiletí starci… Byla to mezinárodní formace, mluvilo se tam česky, slovensky, rusky, ukrajinsky, ale také německy a jidiš. Nedělali jsme rozdíly. Asi to bylo tím, že jsme většinou prodělali stejné martyrium, než jsme do jednotky vstoupili.“
Zájem NKVD o Procházkovu osobu tímto však rozhodně neskončil; jeho jednotka byla doprovázena dvěma jejími důstojníky, kteří bývalé politické vězně neustále sledovali: „Byl jsem svědkem toho, jak čtyři naše důstojníky NKVD zatkla přímo v naší jednotce v Buzuluku, už nevím, jak se jmenovali. Každopádně už se nikdy nevrátili.“
„Náš bojový křest začal u Sokolova.“ V únoru 1943 se Procházkova jednotka přesouvala směrem k Sokolovu přes Voroněž a Charkov. Část cesty absolvovali železnicí, velké vzdálenosti však museli urazit pěšky v tuhých mrazech a hlubokých závějích. Při samotné bitvě o Sokolovo měl Procházka na starosti zabezpečení radiového spojení. Samotných bojů se tedy nezúčastnil.
„Po Sokolovu jsme byli staženi do vesnice Vesjolyje. Tam jsme odpočívali a pak jsme byli přesunuti do Novochapjorska, kde k nám přišly nové posily – Slováci a další navrátilci z lágrů, kteří přišli do Buzuluku později, zatímco my jsme už byli na frontě. Tím pádem bylo možné vytvořit brigádu. Dostali jsme nový vojenský materiál a takto vybaveni jsme se účastnili bojů u Bílé Cerekve a Žaškova.“
V době formování 1. československého armádního sboru byl Jaroslav Procházka pobočníkem generála Ludvíka Svobody: „Vzpomínám na něj jen v dobrém. Nenechám na něj dopustit… Byl to gentleman.“ Svobodovy sympatie si získal především zkonstruováním vysílačky, kterou jejich jednotka do té doby postrádala: „Svoboda byl nadšen a dal nám láhev vodky.“
„Vzpomínám si, že když jsme byli v Lucku, tak se Svoboda rozhodl, že se pojede podívat k sousedícím sovětským jednotkám. Jeli jsme Svoboda, Rytíř, Novák a já jsem řídil džíp. Svoboda seděl vedle mě. Jeli jsme a já mu najednou říkám, že už jsme tady blízko fronty. A on: ‚Mlč a řiď.‘ A jeli jsme po kolejích. Nakonec jsem radši zastavil, protože jsem na náspu uviděl převrácenou lokomotivu. Stál u ní ruský voják a v kotlíku si něco vařil. Svoboda vystoupil a ptá se ho: ‚Kde je fronta?‘ A on mu povídá: ‚Tady – asi padesát metrů.‘ To už jsem viděl, že je zle, tak jsem rychle otočil a uháněli jsme pryč. Nepřítel naštěstí nepočítal s tím, že se přiblížíme tak blízko, a jejich děla byla nastavena na delší vzdálenost. Než to přeorientovali, tak už jsme byli naštěstí pryč. Tenkrát jsme si zachránili životy. Jen co jsme odjeli, na to místo dopadly granáty.“
Vedle Sokolova bojoval Jaroslav Procházka také v Kyjevě: „To byl velký mezník, Svoboda před útokem prohlásil: ‚Bojujte za Kyjev jako za Prahu!‘ A skutečně, když jsme tam potom dorazili, tak mi Kyjev Prahu velmi připomínal… Když boj začal, tak se před štábem postavili dva naši praporečníci s naší zástavou a tiše vzdávali hold těm, kteří právě bojovali a umírali. Náš boj v Kyjevě se soustředil na některé významné body, jako byl závod Bolševik a filmové ateliéry. Kyjevané, když nás viděli, nevěřili svým očím, mysleli, že jsme Američané. Bylo to velmi dojemné.“
Druhá světová válka zavedla Jar. Procházku i na další bojiště: Bílá Cerekev, Žaškov, Volyně. V době svého bojového nasazení v karpatsko-dukelské operaci bojoval již po boku své manželky, jež pocházela z Kyjeva. S ní se také po skončení války vrátil do Československa.
„Na Dukle jsem také poprvé dostal záchvat malárie a zánět okostnice. Velitel nařídil odvoz, jel jsem tedy sanitkou do Jaślisek a šel se tam zubožený podívat za manželkou. Nepoznala mě! Tak zubožený jsem byl, že mě nepoznala! Potom mě v naší vojenské nemocnici vyléčili chininem.“
„Po válce jsem hned demobilizoval, protože jsem chtěl studovat na vysoké škole elektrotechnické. Studia jsem ovšem nedokončil, protože jsem měl rodinné potíže: narodilo se nám první dítě, musel jsem živit rodinu a také maminku se sestrou, které neuměly slovo česky.“ Z tohoto důvodu se stal vedoucím továrny na radiopřístroje v Jablonci nad Nisou.
Ovšem po únoru 1948 musel své místo opustit pro své negativní stanovisko ke vstupu do KSČ. V Písku tedy nastoupil do Čs. státního filmu jako promítač a vedoucí pojízdného kina, odkud se vypracoval až k pozici ředitele Filmového podniku v Plzni. V rámci normalizačních čistek o místo přišel a do odchodu do penze v roce 1976 pracoval jako řadový referent v podniku Škoda Plzeň.
Od roku 1946 působil v Československé obci legionářské, zprvu jako řadový člen, během Pražského jara se stal jejím oblastním předsedou v Plzni. Během normalizace byl však ze všech pozic odstraněn. Do občanského života se opět zapojil až po roce 1989.
„Mým přáním je, a za to jsme také bojovali, aby další války nebyly. Těžko pronikáme do povědomí mladých lidí, u kterých mají priority zcela jiné hodnoty. Mají zájem jen o civilizační vymoženosti a vlastenectví se vytrácí,“ řekl Jaroslav Procházka na závěr rozhovoru, který poskytl dokumentaristovi Post Bellum v roce 2002.
Redakční poznámka: medailon vytvořený na portálu Paměť národa na základě nahrávky z roku 2002 byl v lednu roku 2023 upřesněn a doplněn na základě informací poskytnutých panem Miloněm Nussbauerem, který s generálem Jaroslavem Procházkou spolupracoval v rámci podniku Škoda Plzeň a přátelili se i v následujících letech. Vzpomínka Miloně Nussbauera je uložena v dodatečných materiálech.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Čížek)