generál v. v. Jaroslav Procházka

„Buzuluk, to je poduralská nížina, kde panuje kontinentální podnebí – v létě ve dne tam bylo až pětačtyřicet stupňů a v noci zase zima. My jsme ta horka špatně snášeli, proto podplukovník Svoboda nařídil změnu ve cvičení. Vstávali jsme brzy ráno, asi ve čtyři hodiny, cvičení probíhalo do desíti a pak jsme měli povinně spát, ovšem v tom horku nikdo nespal. Další výcvik byl od šesti večer. Snášel jsem to dosti těžko, protože jsem byl pobytem v koncentráku značně vysílen, ale mladý organismus ledacos snese…“

„Výslech se pochopitelně neobešel bez facek. Bylo na mně pácháno velké násilí. Měl jsem ovšem štěstí, že tomu, co mě vyslýchal, se mě asi nějak zželelo, takže jsme potom při výslechu řešili různé matematické úkoly. Pak mi dali podepsat nějaký protokol. Všiml jsem si ovšem, že při výsleších na stole ležela hromádka špendlíků, z čehož jsem usuzoval, že to byl nástroj na vynucování doznání. Ovšem naštěstí mě to nepotkalo.“

„Ve Voroněži jsme museli vystoupit, protože Němci zničili trať před námi. Používali lokomotivy táhnoucí za sebou háky, které trhaly kolejnice. Šli jsme tedy pěšky až do Charkova, 350 kilometrů. Museli jsme to zvládnout za čtrnáct dnů. Ve dne jsme byli rozmístěni v domech ve vesnici, aby nás neobjevil nepřítel, a v noci jsme ve vysokém sněhu pochodovali. To byly mrazy minus 25 až minus 35 stupňů.“

„Naším hlavním spojencem byl v té době Sovětský svaz a ten vztah byl strašně složitý, protože na jedné straně my jsme se vrátili z koncentráku a ti vojáci, kteří měli na čepici rudou hvězdu, byli synonymem toho, co jsme prožívali. Ovšem my jsme to vyřešili tím způsobem, že jsme si řekli, že ti vojáčkové za nic nemůžou. Nenesou přece žádnou vinu na tom, že jsme byli někde zavření. Viděli jsme, jak hrdinně bojovali, a k nám se chovali skutečně velmi dobře.“