Jiřina Přibylová

„Můj tatínek samozřejmě potajmu poslouchal vysílání anglické a to vždycky začínalo: ‚Buch, buch, buch, buch‘, což je v morseovce ‚V‘ a to znamenalo vítězství. A pak se ozvalo: ,Volá Londýn, volá Londýn.‘ Pak už běžely zprávy. Mluvil třeba pan prezident Beneš z exilové vlády a tak. No, teď přeskočím. Jeli jsme k babičce na venkov ve vlaku, kde bylo takové to ne jednotlivé kupé, ale celý vagon v jednom, takové dřevěné lavice. Já jsem seděla otci na klíně u okna a najednou zničehonic, zřejmě ten vlak nějak divně zabouchal o ty koleje, jsem začala na celý ten vagon vykřikovat: ,Volá Londýn, volá Londýn.‘ Všichni ztuhli, tatínek mi okamžitě ukazoval nějaký kozičky, kravičky někde venku. No, a v ten moment celé to kupé nebo ten vagon celý, kde bylo asi šedesát lidí, tak v ten moment všichni byli hluší, což bylo prostě... dělali, že jsou hluší. V ten moment prostě v rodičích ztuhla krev, ale dobře to dopadlo.“

„Strýc po deseti letech tam zemřel a jeho manželka, druhá teta, tam za ním jela, protože vždycky byla jednou za čas návštěva povolená, a když tam přijela, tak tomu bachaři říkala, za kým přijela. A on říká: ,Zomrel.‘ A teta říká: ,Jak to?‘ A teď on tam listoval a ona říká: ,A kde je?‘ Tak on zase listoval, listoval, potom tam našel nějaký číslo, já nevím dva tisíce něco, a že zomrel. A ona říkala: ,Kde je?‘ A on říkal: ,Tam!‘ A teď ukázal na nějaký takový pole a řekl jí číslo. Tak ona tam šla, chodila po tom poli. Tam byly nějaký laťky zabodaný s takovejma chabě napsanejma číslama, jak psy je tam zakopávali. Takže on je tam někde dodneška.“