Jiří Přibyl

„Přišel jsem tam, hodil tašku na postel a všechno mi z toho vyjelo – a vyjel i Nový zákon. Byl u toho rotmistr, voják z povolání, který po něm okamžitě skočil: ‚Co to máš?‘ Říkám, že knížku, Nový zákon. ‚Ses zbláznil?‘ Říkám: ‚Proč?‘ Za dva dny přijel náčelník vojenské tiskárny, kam jsem měl nastoupit, jak jsem měl grafickou školu a byl z brodské tiskárny, tak si mě stáhl. A říkal, že se se mnou bude muset asi rozloučit, protože se tam tisknou přísně tajné věci vojenského charakteru a že tam nebudu moct jít, když jsem věřící. Říkal jsem, že mě to zajímá, ale jestli jsem věřící, to nedokážu přesně říct. ‚Tak mi tady na kolenou slibte, že nejste věřící!‘ – ‚Já nevím, jestli jsem věřící, nebo nejsem. Rozhodně mě to zajímá, mám to rád, líbí se mi to...‘ – ‚Dobře, tak já to s vámi zkusím.‘ Pak jsem se seznámil s jedním vojákem ze Slovenska – adventista sedmého dne. Říkal mi, že o nedělích, když má vycházky, chodí za jednou paní. ‚Povídáme si, ona nám udělá oběd. Chodíme tam asi dva vojáci tady z toho našeho útvaru.‘ Tak jsem začal chodit do bytu Rozárky Tiché, tehdy sedmdesátileté dámy, kde jsme si krásně povídali nejenom o víře, ale i o světě a tak dále... Po tři čtvrtě roce, kdy mě náčelník využíval, jak mohl: pořád mě posílal do Brodu do tiskárny, ať něco přivezu, po tři čtvrtě roce přišel: ‚Tak jsem s vámi skončil! Černý mraky se nad vámi zatáhly. Kontrarozvědka vás sledovala, stýkal jste se tady s těmi lidmi v Sušici – a do tiskárny už nesmíte!‘“