Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Pražáková (* 1928)

• narozena v Byšicích 15. června 1928 jako nejmladší ze čtyř sourozenců

• jako dítě byla svědkem okupace a příjezdu nacistů

• během druhé světové války byl její bratr totálně nasazen, kopal zákopy před blížící se frontou

• v době heydrichiády byla svědkem zármutku své spolužačky, které popravili otce

• po válce dostudovala zdravotnickou školu v Teplicích

• po únoru 1948 zabavili jejím rodičům polnosti a dobytek

• v roce 1950 se vdala za Františka Pražáka, vedoucího mlékárny, a přestěhovala se do Rynoltic

• na začátku 50. let pomáhala přepisovat prověrky občanů Rynoltic, záměrně vynechávala závadné pasáže

• kvůli kádrovým a zdravotním problémům její manžel nastoupil jako dělník ve Spolaně, s dětmi se vrátili do Byšic

• pracovala až do důchodu ve Vitaně jako vedoucí propagace, působila v Československém svazu žen

• v roce 2000 tragicky přišla o syna

Rodiče začínali od nuly

Helena Pražáková se narodila v Byšicích, v okrese Mělník, 15. června 1928 jako čtvrté a nejmladší dítě manželům Šteflovým. Shodou okolností byli oba její dědečkové nemanželští. „V jejich době to byl veliký hendikep. To byla vyloženě ostuda.“ Přes nelehké začátky se ale oba dokázali uplatnit. Dědeček Hynek jako jeden z prvních členů sociálně demokratické strany nemohl v tehdejším Rakousku-Uhersku sehnat práci, a tak se s mladou ženou a tehdy půlroční dcerou – maminkou pamětnice – odstěhoval do Saska, kde pracoval v dolech. „Byl ale ctižádostivý a po otci zřejmě i zdatný a domohl se k dobrému majetku. Když začala první světová válka, dědeček měl velkoobchod s ovocem a rodina si velmi dobře stála.“

Maminka Heleny Pražákové měla na svou dobu celkem dobré vzdělání – dvouletou obchodní školu – což nebylo u žen tehdy obvyklé. Mohla tak pomáhat ve velkoobchodě a předčasně jej také převzala. Její tatínek se totiž během první světové války musel vrátit do Čech a tam narukovat. „Maminčina maminka měla těžkou tuberkulózu, umírala. Pro maminku, které tehdy bylo asi šestnáct let, to byla svízelná situace. S umírající maminkou a mladší sestrou zůstala v Německu. Někteří sousedé jí pomáhali s prodejem, ale situace za války byla těžká, maminka přišla o všechno.“ Vrátily se proto do Čech, do Vavřinče, kde měly tetu. Ta byla bezdětná a dvou dívek se ujala. Ztěžka ale v době války a přídělovém systému zajišťovala dětem obživu. Dědeček Hynek se jako legionář vrátil až dlouho po válce. „Fanynko, nech mě, mně úplně ztvrdlo srdce, já už nejsem ten, kdo jsem byl,“ opakuje pamětnice, co po návratu řekl její mamince, když ho chtěla obejmout. Dceři pak vyprávěla, jak moc jí to bylo líto.

Druhý dědeček byl pokrývačským mistrem. Tatínka Heleny Pražákové měl jako jediné dítě až ve čtyřiceti letech. Žena mu brzy zemřela, a syna tak vychovával s pomocí tchyně. Kvůli revmatu během první světové války narukovat nemusel. Odešel však jeho syn. Jako sedmnáctiletý hlídal sklad zbraní v Terstu, a když se vrátil a potkal svou budoucí manželku, nebyl ničím vyučen.

„Zdědil ale kousek zemědělské půdy, a tak s maminkou začínali na zanedbaném políčku. Maminka mu koupila odbornou knížku, protože o tom hospodaření vůbec nic nevěděl a chtěl to dělat dobře, aby se rodina uživila.“ Když už byla dospívající dívkou, rodina si dobře stála. „O všechno potom ale taky přišli.“

Namířil na něho, ale nevystřelil

Byšická školní léta se pamětnici kryjí se vzpomínkami na nácvik náletů a příchod nacistů v březnu 1938. „Poslouchali jsme s tatínkem rádio. Já jsem to nepoznala, říkal mi, že vysílají hudbu z Mé vlasti, a mužský hlas, takový zvláštní, se ozýval a říkal: ‚Občané a občanky, zachovejte klid. S těmi, kdo už jsou na našem území, musíme se setkat s důstojným klidem,‘“ dokáže i po osmdesáti letech napodobit Helena Pražáková dikci rozhlasového hlášení a pokračuje: „Šli jsme se s maminkou a tatínkem podívat, jak přicházeli Němci. Převážně jezdili na motorkách se sajdkárou. Jeden řídil, druhý seděl za ním a měl namířenou zbraň. Tehdy bylo strašné počasí, strašný nečas, pršelo, foukal vítr, do toho sníh. Projížděli ulicí, byl tam takový trochu popletený, poblázněný kluk a po jednom vojákovi hodil kuličku. Ten na něj namířil, ale pochopitelně nevystřelil.“

Poté, co nacisté zavřeli školy, byl bratr pamětnice totálně nasazen na Kokořínsku u tzv. Sarabáků, Němců, kteří dostali statky po vystěhovaných a po lidech, které nacisté zavřeli. Vůbec si s nimi ale nerozuměl, a tak jeho matka, která naopak německy uměla výborně, na pracovním úřadu v Mladé Boleslavi vyjednala bratrův odchod. Poté byl totálně nasazen v Rakousku, kde dělal zákopy pro blížící se frontu.

Plakala, ale utěšit se ji báli

Z období heydrichiády Heleně Pražákové utkvěl v paměti zejména jeden zážitek. „Moje spolužačka Lída měla tatínka amerického Čecha. Vrátil se z Ameriky a koupil si statek. Na půdě měl úplnou náhodou uložené staré americké noviny. Šli po něm a noviny našli. Hned ho sebrali. Druhý den ho hlásili v rádiu, že je zrádce národa, takže ho zabili. Lída musela i přes to všechno do školy. Pořád si to pamatuji, Lída ležela na lavici na rukou a plakala.“ Nacisté si vytipovali otce spolužačky pouze pro jeho americký původ a v tehdejší atmosféře se učitelé báli žačku dokonce jen utěšit. „Nikdo z kantorů si jí nevšiml, nikdo si to nedovolil, jen pan učitel Svoboda si k ní sednul, hladil ji a říkal: ‚Já vím, Lidunko, já vím.‘“ Situace dolehla na ni i na její další spolužáky. „Každý měl toho tátu a potenciální viníci byli všichni. Po válce jsem si říkala, kdyby tak ty Němce vyvraždili všechny. Ne z jednoduché nenávisti, ale z ustrašené nenávisti, že by se to mohlo někdy vrátit.“ Dnes je za nynější dobré vztahy s naším nejbližším sousedem ráda a připouští, že i za války existovali Němci, které celá situace musela rmoutit a styděli se za ni. Nacismus však podle ní dal šanci vyniknout charakterovému póvlu.

Vážila jsem si toho, že se nemusím bát

„Když skončila válka, byl to pocit úžasné úlevy. Večer jsem chodila do Teplic na koncerty, všude světlo, lidi. Pocit štěstí. Najednou jste si mohla říkat, co jste chtěla, ledacos jste si mohla koupit. Večer jsem si lehla a tak si vážila toho, že se nemusím bát, že bude nálet. Byla to prostě nádhera.“ Pamětnice po válce coby sedmnáctiletá dívka mohla dokončit teplickou střední zdravotnickou školu. Ráda chodila tancovat a účastnila se nově formovaného mládežnického hnutí. Popisuje, jak organizace UNRRA do Československa dovážela čokoládu a v Teplicích se daly sehnat krásné látky na šaty. „Začalo to být takové hezké mírové, ale přišel rok 1948 – a jako když utne,“ vrací se Helena Pražáková k únoru 1948. „Za tatínkem přišel soused, dělník, a celý šťastný říkal: ‚Pane Štefl, víte, co to bude? Teď to vezmeme do ruky a teď to půjde.‘ A můj tatínek říkal: ‚Jen aby, hochu, jen aby...‘“ Brzy jejím rodičům zabavili pole a dobytek. „Ale to brali kdekomu. Můj tatínek říkal: ‚Hlavně, když jsme všichni zdraví, horší je, kdyby měl někdo rakovinu.‘“

Rodiče nejdříve zůstali bez důchodu. Potom otec bral 70 Kčs a matka 30 Kčs. Rodina si ale vzájemně pomáhala. „Nám to nevadilo, můj muž vydělával, já jsem vydělávala. Maminka nám vařila, já jsem chodila do práce. Naši neměli bídu. Muselo se to přežít, ale hezké časy to nebyly.“

Nenapsala jsem to

S manželem se Helena Pražáková potkala díky svému švagrovi. Ptala se ho, koho si napsat do dívčí hry, ve které šlo o losování jména budoucího manžela. S vylosovaným Frantou z Rynoltic, švagrovým kolegou, si pak o rok později skutečně zatančila na jedné zábavě a už spolu zůstali. „Vdávala jsem se roku 1950, to byly hrozné časy.“ Manžel dělal ředitele – později národního správce – mlékárny. Do komunistické strany vstoupil v roce 1948, byl tam dva nebo čtyři roky a pak odešel. Když Helena Pražáková přišla do Rynoltic, neměla práci, a proto dostala za úkol přepisování tzv. prověrek. „V té době se dělávaly prověrky všech lidí, kteří byli aktivní v práci. Každý měl své materiály a hodnotil se. Bylo tam třeba, že je v kolektivu oblíben. Byl tam místopředseda strany, on mi to diktoval a já jsem mu to celý psala. Jenomže já jsem byla holka, nebylo mi ještě dvaadvacet, já jsem si z nich celkem houby dělala, já jsem je moc neznala. Takže když tam bylo něco takového všelijakého, že by je to prostě poškodilo, tak jsem řekla ‚moment‘ a nenapsala jsem to tam. Říkala jsem si, že takové blbiny nebude nikdo nikdy číst, že z toho nemůže nic tak dalece být.“

Nebyla to její první mladická „záškodnická“ akce. Vadilo jí, jak se místní skalní komunisté chlubili, že volby u nich v obci komunistická strana vyhraje na sto procent. „Když jsem byla u prvních voleb, říkala jsem si, že to zkusím. Když tam dám bílý lístek, tak jestli to přiznají. Tak jsem si ze zápisníčku A5 vytáhla list, schovala jsem si ho a šla jsem za plentu normálně volit, a místo kandidátky KSČ jsem tam strčila ten papír. Když jsem se pak potkala s někým z těch komunistů, ptala jsem se, jak dopadly volby, a on povídá: ‚Ta kurva nějaká, ona nám to zkazila, představte si, že tam dala bílý lístek!‘ V duchu jsem se strašně smála. Ale přiznali to, nebyli stoprocentní, a byla to velká hanba pro obec.“

Do komunistické strany Helena Pražáková nikdy nevstoupila. Manželovi pomáhala v mlékárně, kde později pracovala jako mzdová účetní. Poté, co její muž musel z kádrových a zdravotních důvodů z práce odejít, vrátili se do Byšic a manžel pracoval jako dělník v neratovické Spolaně. Sama po mateřské nastoupila do Vitany, nejdříve jako telefonistka a poté jako vedoucí oddělení propagace, a zůstala tam až do důchodu. Z pracovních důvodů se také angažovala v Československém svazu žen. Spolu s kolegy chtěli totiž udržet na místě svého nadřízeného, náměstka Vojtu. „Taky nebyl straník, a tak jsme se s kolegy tak nějak dohodli, že ho podržíme. Že se nebudeme angažovat, ale na druhou stranu, že mu nebudeme dělat potíže, aby nám zůstal.“ Ze stejného důvodu po roce 1968 vzala funkci jednatele závodního výboru.

Helena Pražáková měla dvě děti. Na školu se dostaly až po počátečních problémech. Syn vystudoval průmyslovku, dcera zdravotnickou školu. Z toho důvodu se později její dcera rozhodla pro členství v KSČ. Nechtěla prý, aby její děti měly podobné problémy.

O syna pamětnice v roce 2000 tragicky přišla. Optikou matky nahlíží i na sebeupálení Jana Palacha, jehož maminku znala. „Ve Všetatech v kiosku na nádraží prodávala bonbony, a aby syna udržela na studiích, tak sama doslova strádala. On tu maminku tak miloval, byl to tak charakterní kluk... Když mladý, zdravý a charakterní chlapec tohle udělal, to musel být charakter. Ale z hlediska té mámy, to hrdinství jí nic nedává.“

Místo strachu výchova

Helena Pražáková si, jak sama říká, chomout straničky nikdy nasadit nenechala. „Nenáviděla jsem termín třídní boj. To jim do dneška nemůžu zapomenout, jakýpak třídní boj... Nebo stranické školení. Nejhorší bylo, že člověk věděl, že je to všechno nesmysl. Třeba ten VUML. A to jsme museli všichni na to chodit. Poslouchal to ředitel, poslouchali to všichni, každému to škubalo pusou, a musel dělat, že je to chytré a k poslouchání.“ Vadila jí především všudypřítomná vysoká míra pokrytectví a nucená přetvářka. „Všechno bylo jenom jako.“ Na dnešní době si pamětnice váží především svobody slova.

Preventivní strašení mladých lidí možnou totalitou jí je ale protivné. „Nemyslím, že je třeba to všechno nějak budit zpět a vyhrožovat tím. Nikdy člověk nevstoupí do stejné řeky. Myslím, že mladí lidé to tak neprožívají a neberou. Když můj tatínek vyprávěl o starém Rakousku, brala jsem to tak, že se mě to netýká.“ Nejdůležitější ve formování charakteru je podle Heleny Pražákové výchova rodičů. Každá doba nese svá úskalí, někdo je pohodlný a nechá se událostmi vláčet, jiný ne, míní. Velmi si váží vzoru, který jí dala její maminka.

„Já jsem měla rodiče přemýšlivé, maminka mě ve válce posílala ke starým lidem, kteří opravdu neměli z čeho žít, a posílala jim tu litr mléka, tu pět kilo mouky, aby vůbec tu válku přežili. Byli zase lidi, kteří prodávali vajíčko za třicet korun. A bylo jim jedno, jestli to někdo může utáhnout. Jsem šťastná za to, jací byli naši a jakou nám dávali výchovu. Ale někdo má ten život opravdu hrozně složitý,“ uzavírá Helena Pražáková.