Helena Pražáková

„Vždycky, když byly volby, tak tam tihleti komunisti, takoví skalní – teda oni nebyli mnohdy ani moc chytří – tak oni se vždycky chlubili, že na sto procent to tam vyhrála strana. A já jsem sice věděla, že tím nic nenapravím, ani mi o nic tak dalece nešlo, ale říkala jsem si: Tak já to jednou zkusím, když jsem byla u těch prvních, když tam dám bílý lístek, tak jestli to přiznají. Tak jsem si ze zápisníčku A5 vytrhla list, schovala jsem si ho a šla jsem za plentu normálně volit a místo kandidátky KSČ jsem tam strčila ten papír. Když jsem se pak potkala s někým z těch komunistů, ptala jsem se, jak dopadly volby, a on povídá: ‚Ta kurva nějaká, ona nám to zkazila, představte si, že tam dala bílý lístek!‘ V duchu jsem se strašně smála. Ale přiznali to, nebyli stoprocentní a byla to velká hanba pro obec.“

„To bylo v roce 1939, 15. března, a poslouchali jsme s tatínkem rádio. Já jsem to nepoznala, říkal mi, že vysílají hudbu z Mé vlasti Bedřicha Smetany, a mužský hlas, takový zvláštní, se ozýval a říkal: ‚Občané a občanky, zachovejte klid. S těmi, kdo už jsou na našem území, musíme se setkat s důstojným klidem.‘ Šli jsme se s maminkou a tatínkem podívat, jak sem přicházeli Němci. Převážně jezdili na motorkách se sajdkárou. Jeden řídil, druhý seděl za ním a měl namířenou zbraň. Tehdy bylo strašné počasí, strašný nečas, pršelo, foukal vítr, do toho sníh. Projížděli ulicí, byl tam takový trochu popletený, poblázněný kluk a po jednom vojákovi hodil kuličku. Ten na něj namířil, pochopitelně nevystřelil.“