Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

desátník Richard Praus (* 1933  †︎ 2022)

• +narozen 25. května 1933 v Písku

• dětství prožil ve čtvrti Portyč

• popisuje civilní život ve městě za druhé světové války

• zažil osvobození Písku americkou armádou

• příchod sovětské armády do Písku

• otec ředitelem lesnické školy

• vojenská služba u chemické roty v Praze

• občanská aktivita pamětníka na připomenutí role Američanů při osvobození Československa

• umisťování památníků na místa, kde operovaly americké jednotky

• založení občanského sdružení Buddies

• záchrana části archivu píseckého fotografa Vladimíra Langhanse

• zemřel 21. února 2022

Richard Praus se narodil v jihočeském městě Písek 25. května 1933. Dětství prožil v nejstarší části města přezdívané Portyč podle italské obce Portici, kde někteří místní obyvatelé bojovali počátkem 19. století v řadách habsburské armády. Vojenský duch místa jako by znovu ožil na konci 2. světové války v místních klucích, Portyčácích, kteří zvědavě sledovali přijíždějící vojáky nejdříve americké, později sovětské armády. Richard Praus byl tehdy jedním z nich. Ze síly dětských zážitků těží dodnes a jako zakladatel klubu Buddies pečuje o vzpomínku na osvoboditelské armády.

Portyč

Vyrůstal v rodině středoškolského profesora vyšší lesnické školy Bohumila Prause. Matka Kamila byla po celý život ženou v domácnosti. Před válkou, jako šestiletý, zaznamenal pamětník podivné mizení lidí. Židovského obchodníka Mautnera, u kterého rodiče nakoupili větší množství trvanlivých potravin, alkoholu a čokolády, kamaráda Vincka z domu, který měl židovský původ, spolužáka ze třídy... V roce 1943 se kvůli slabé němčině nedostal na gymnázium a pokračoval na reálce. Zkušenosti z posledních dnů války předznamenal zábor škol pro potřeby lazaretu německého wehrmachtu. Neučilo se vůbec, nebo nejvýše v náhradních prostorách, pokud se podařilo sehnat místo v některé z píseckých restaurací. Jednou týdně si děti chodily pro úkoly.

První květnové dny roku 1945 byly ve znamení transportů. Trvaly až do 6. května, kdy město ve večerních hodinách obsadily jednotky americké armády. „Před tím 6. květnem, to bylo období transportů. Od východu šel po táborské silnici den a noc nepřetržitě průvod německých civilních utečenců, vojáků, vojenské techniky, a jelikož to šlo od Táborky na Nový most a z Nového mostu k Přemyslově ulici a Pražskou na Novou hospodu, kde je odbočka na Lnáře, Blatnou a Strakonice, tak to bylo nepřetržitě: koně, technika – na čem se dalo utíkat, to tam táhlo,“ vypráví Richard Praus. Na větší incidenty s tím spojené si nevzpomíná, ale pamatuje si dobře, že Češi v přilehlých ulicích si stěžovali, že nemůžou spát. Byli také plní obav, aby k něčemu vážnějšímu nedošlo.

Kluci, jako byl Richard Praus, se toulali po ulicích, sledovali nízké přelety kotlářů, sbírali prázdné nábojnice, tzv. hilsny, shazovali německé tabule visící na domech.

Seržant Moon

Americká armáda a její 4. obrněná divize (4th Armored Division) vstoupila na území okupovaného Československa 6. května a zřídila velitelství ve Strakonicích. Písek ležel už v sektoru osvobození Rudou armádou, ta se ale zpozdila na Brněnsku a Ostravsku. Pískem procházela silnice od Tábora a ta sloužila jako hlavní cesta do americké okupační zóny, kam prchaly tisíce německých civilistů i vojáků. Jejich přítomnost vzbuzovala ve městě obavy. Revoluční výbor proto vyslal do Strakonic delegaci. Komunikace nebyla snadná, ale díky tlumočení Čechoameričana pana Bůžka se podařilo vyjednat nasazení amerických jednotek i v Písku, přestože ten už ležel za demarkační linií. Úkolem jednotky Task Force bylo zajistit kapitulaci městských jednotek wehrmachtu, které tvořilo asi 800 vojáků (kapitulaci musel být přítomný zástupce válčící protistrany), a jejich odsun za hranici města.

Speciální jednotka, Task Force, vedená kapitánem Kermitem G. Bernardem dorazila do Písku 6. května v podvečer. Hned následujícího dne, 7. května, obsadila město: „Poprvé jsem viděl americké vojáky, když přijeli se shermany na Pražskou ulici,“ říká Richard Praus. „Ústa od ucha k uchu, žvýkali a s radostí mezi dav kolem tanku rozhazovali žvýkačky, cigarety, konzervy...“ Anglicky chlapec nerozuměl, pochopil jen, že konzerva je dobrá, když voják pořád opakoval slovo „good“ a znělo to stejně jako v němčině. Byly to okamžiky euforie, dlouhé období úzkosti, které trvalo více než polovinu jeho dosavadního života, končilo. Rozhodl se pozvat amerického vojáka k nim domů. Věděl o otcově zásobě alkoholu a pozval ho na „schnaps“. Voják se jmenoval seržant Moon. „Vzpomínám si na to, jak ležel u nás ve vaně... to byla ještě tedy vana normálně na topení uhlím... Ležel v ní dvě hodiny a říkal: ,To jsem si celou dobu, co jsem na vojně, nemohl dopřát. Já bych tady v tom nejradši usnul!‘“ Otec uměl anglicky, proto nebyl problém se s vojákem domluvit, a Moon strávil v rodině několik nocí.

Rudá armáda dorazila až 10. května. Ve 14:30 přijela od Protivína k místnímu hřebčinci a tady došlo k setkání se zástupci americké armády. Poté byla upřesněna demarkační linie a Američané se stáhli a jejich místo ve městě zaujala armáda sovětská.

Také ruské vojáky pozval malý Richard domů k Prausovým. Byli tři, jmenovali se Ivan, Vladimir a jejich velitel, plukovník, na jehož jméno už si nevzpomíná. Podle čepic, které nosili, soudí dnes Richard Praus, že to byli členové kontrarozvědky GPU. Vzpomíná si na jedno extempore s návštěvou, když velitel rozhodl, že voják Ivan nebude s ostatními jíst u jednoho stolu, a část rodiny demonstrativně odešla jíst za Ivanem. Zažil také incident s desetiletým chlapcem, který přišel s Rudou armádou a za pomoci nabitého revolveru si na místních klucích vynucoval bicykl. Čeští kluci pochopili, že jim jde o život, a kolo raději odevzdali.

Když se v následujících desetiletích interpretovaly události osvobození s jednoznačným důrazem na zásluhy Rudé armády, Richard Praus věděl své o tom, kdo osvobodil Písek. To byl důvod, proč se k prožitkům z dětství jednou bude vracet. Vojáky obou armád ale vnímá podobně. „Já uznávám jednu i druhou armádu. Já se na armádu dívám očima prostého vojáka, nikdy ne toho, který je nahoře a velí. To už je potom politika. Ale ti prostí vojáci nasazují svůj vlastní život,“ vysvětluje svůj zájem Richard Praus.

Život šel dál

V září roku 1945 se dětský život Richarda Prause vrátil do starých kolejí a znovu mu začala škola. Za války se nedostal na gymnázium, u zkoušek pohořel z němčiny. Nastoupil proto na měšťanku, kde byl dva roky do konce války. Po přestávce v době osvobozování a následných prázdnin začal v září 1945 chodit do tercie klasického gymnázia. O rok později přestoupil na technickou reálku. V kvintě se rodina odstěhovala do Ústí nad Labem, které leželo ve vysídleném pásu Sudet, kde byl otec byl pověřen založením a řízením střední lesnické školy a školního statku. Richard tu dokončil středoškolské vzdělání na místním gymnáziu. Čekala ho vojna a rok mezi maturitou a vojnou tedy strávil jako dočasný učitel matematiky, češtiny a ruštiny na otcově lesnické škole. Dodnes vzpomíná, že tu učil mj. i repatriované volyňské Čechy češtinu. Ti totiž uměli česky mluvit, ale s gramatikou a pravopisem to bylo horší.

Na vojnu nastoupil do Prahy k chemické rotě. Byly to takzvané kádrové jednotky ministerstva vnitra. Dosáhl zde hodnosti desátník. Rota byla umístěna do objektu Břevnovského kláštera, který snad poskytoval vojákům neobvyklé historické prostředí, ale životní podmínky tu byly velmi drsné, zejména v zimním období. Poté pokračoval v Brně v poddůstojnické škole, která působila v neblaze proslulé věznici na Cejlu, a vojnu dokončil v Kutné Hoře.

Po vojně nastoupil na štáb civilní obrany města Ústí nad Labem jako náčelník chemicko-zdravotně-veterinárního oddělení. V Ústí se poprvé oženil. Od roku 1964 žije v Praze a až do penze pracoval jako odbytář Národního podniku Potrubí.

Návraty do Písku

Po revoluci z listopadu roku 1989 padla v české společnosti mnohá tabu a patří mezi ně i podíl americké armády na osvobození Československa v roce 1989. Richard Praus se začal aktivně podílet na odhalování bílých míst v paměti českého národa. Jako amatérský badatel vypátral řadu málo známých nebo zcela neznámých informací o průběhu květnových dnů roku 1945 v jeho rodišti. Inicioval instalaci památníku americké 4. obrněné divizi před budovou písecké Základní školy T. G. Masaryka. Příprava trvala tři roky. S kamarády z Military Car Clubu Plzeň inicioval u Podolského mostu umístění pamětní desky připomínající nejzazší americké stanoviště. Prausovy osobní aktivity vyústily v založení občanského sdružení Buddies a stal se jeho prvním předsedou. Na klubových internetových stránkách http://www.buddies-pisek.wbs.cz/ shromáždil veškeré dostupné a ověřené informace o průběhu květnových dnů v Písku.

Prausovo bádání přineslo objevy také v oblasti fotodokumentace historických událostí. Před několika lety ho oslovil bývalý spolužák ze střední školy Ladislav Langhans a upozornil ho, že v jeho domě leží ve sklepě rozsáhlý fotoarchiv jeho otce, který byl jedním ze tří píseckých fotografů. (Příjmení také naznačuje příbuzenskou souvislost s rodem slavného pražského fotografa Jana Langhanse.) „Všechno je otázka souhry náhod. Že se tím zabývám, že fotky dělal otec mého spolužáka a ten zase věděl, čemu se věnuji,“ vysvětluje Praus. Vedle tradiční komerční fotografie se písecký Vladimír Langhans věnoval i reportáži, a to zejména v květnových dnech roku 1945. Richard Praus mohl nahlédnout do jeho fotoarchivu a našel tam rozsáhlý soubor asi 80 neznámých a naprosto unikátních snímků, které dokumentují pobyt amerických jednotek ve městě Písku. Jsou na nich vidět například místa, kde byla podepsaná kapitulace německé posádky. Fotografie umisťují událost jinam, než se traduje. Na Prausovo doporučení kamarád předal negativy regionálnímu Prácheňskému muzeu. Akce proběhla doslova na poslední chvíli, protože Ladislav Langhans asi půl roku nato zemřel.

Protože zájem Richarda Prause o vojenskou historii čerpá z intenzivních prožitků tehdejší doby, pátral taky po osudu „svého“ seržanta Moona. Navazoval kontakty po celém světě, spojil se samozřejmě i s institucemi a jednotlivci v USA, zejména spolupracoval s veteránem Larrym Sitneyem, který se osvobozování západních Čech zúčastnil, ale nepodařilo se mu nic o Moonových dalších životních osudech zjistit. Nakonec pochybnost visí i nad samotným jménem. Jmenoval se skutečně Moon? Nebo si tak voják z neznámého důvodu jenom nechal říkat? To už se asi Richard Praus nikdy nedozví.

Vyprávění Richarda Prause zaznamenal a textově zpracoval Vilém Faltýnek.