„V pondělí 26. června 1939 se poručík letectva Stanislav Zeinert dozvěděl od Václava Šebka příslušného do Zeměch, pilota ‚záložáka‘ leteckého pluku číslo 6, že za pomocí Svazu československých letců může emigrovat do Polska. Stanislav už předtím zvažoval, jak ilegálně překročit hranice. Chtěl pokračovat v létání a předpokládal, že Československo bude opět existovat. Chtěl být, jak píše v deníku ‚ v kondici... Proto druhého dne odjel vlakem z Kralup do Prahy, aby zjistil situaci ve svazu letců. Přijal ho sekretář svazu letců pan Malý. Sekretář si zapsal jeho jméno a požádal Stanislava, aby vyčkal příchodu poručíka hospodářské služby Šedivého, příslušného k leteckému pluku č. 6. Poručík Šedivý se objevil před 11. hodinou a předal mu instrukce: ,Budete vedoucím skupiny osmi lidí, 28. 6. se dostavte do sokolovny v Dejvicích. Obdržíte podrobné informace o přechodu hranice do Polska.‘ Stanislav mu sdělil, že by rád přizval do odboje poručíka letectva Miloslava Švice, k čemuž dostal souhlas. Při cestě z Prahy přemýšlel, že se vrhá do nejisté budoucnosti a doma zanechá matku. Ještě v Praze se rozloučil s přítelkyní Růženkou. Ve svazu letců mu doporučili turistické oblečení. Nebylo to příliš rozumné, protože se stali nápadnými a gestapo již v té době pátralo, kdo organizuje útěky.“
„Můj prastrýc poručík letectva Stanislav Zeinert se narodil 9. 12. 1915 v Neuměřicích u Slaného. Po okupaci Čech odešel do Polska, podepsal závazek do cizinecké legie, což mu umožnilo odjezd do Francie lodí Chrobry. Po porážce Francie odešel do Afriky, odtud do Anglie, kde působil jako pilot RAF 311. čs. bomb.Sq. 25. 5.1941 byl smrtelně zraněn následkem letecké katastrofy na letišti Langham, hrabství Norfolk. Skonal 26. 5. v nemocnici Cromer na vnitřní zranění.“
„V Praze se rozdělili, aby nebyli nápadní, a odjeli do Ostravy. Stanislav se zkontaktoval s železničářem Vojtou Pavlíčkem. Vojta mu ukázal cestu k místu, kde měli ve 23 hodin čekat na převáděče. Ve 23.15 při průjezdu nákladního vlaku naskákali do brzdařských bud. V každé budce se tlačili čtyři. Na polské straně je již čekaly bezpečnostní orgány, které s nimi sepisovaly osobní data. Potom je autobus odvezl do Frýštátu, kde se setkali s dalšími asi patnácti poručíky. 10. července byli přesunuti do Krakova. V Krakově se postupně shromáždilo mnoho československých vojáků a bylo nutno řešit jejich ubytování. 15. července 1939 došlo ke stěhování do tábora v Bronowicích. Tábor byl ve špatném stavu, uklízelo se a vylepšovalo prostředí. Velitelem tábora je štábní kpt. Novák a celé skupiny pplk. pěchoty Ludvík Svoboda. 24. července na dvoře tábora složili přísahu a byla sloužena mše. 29. 7. po lékařských prohlídkách se nalodili na loď Chrobry. Druhý den minuli Kodaň. Ve výsostných vodách se k lodi přiblížila loď německé policie. Žádali, aby přistáli v německém přístavu. Kapitán lodi to striktně odmítl, i žádost Němců o vydání seznamu cestujících. 1. srpna 1939 se vylodili ve francouzském přístavu Boulogne sur Mer. Odpoledne odjeli vlakem do Paříže a autobusem na leteckou základnu ve St. Cyr.“
Po nástupu NSDAP v Německu k moci velení naší armády potřebovalo absolventy vyšších průmyslových škol pro důstojníky československé armády v záloze. Stanislav nastoupil do školy pro důstojníky v záloze dělostřelectva u 52. dělostřeleckého pluku v Josefově, Miloslav Švic u leteckého pluku číslo 6 v Milovicích. Z rozhodnutí MNO byli dělostřelečtí aspiranti zařazeni také ke službě u letectva. Projít lékařskými prohlídkami nebylo snadné, ale Stanislavovi a Miloslavu Švicovi se to podařilo. Jejich osudem se stal Cheb. Od roku 1918 Chebem prošla řada funkcionářů letectva. Koncem dvacátých let se přestěhovalo učiliště do Prostějova. Na podzim roku 1937 zde končil pokračovací výcvik pilotů, důstojníků letectva v záloze. Z Chebu 1. 2. 1937 poslal Stanislav své matce zprávu, že si podal žádost do vojenské akademie. Od října 1936 do podzimu 1937 procházeli leteckým výcvikem absolventi důstojnické školy letectva v záloze, podle mimořádného rozkazu z 3. ledna 1937. Poslední letka č. 4 od leteckého pluku 1 TGM toto letiště opustila v lednu 1938, za mobilizace byla přeložena do Pardubic. Po mnichovské dohodě zde bylo letectvo Luftwaffe.“
„Všichni vyřazení absolventi se v závěru roku 1938 sešli ve Vojenském leteckém učilišti v Prostějově při aplikačních kurzech polních pilotů. Zde se opět setkal Stanislav s Milošem Švicem. Opět procházeli náročným studiem s množstvím speciálních předmětů. V pozůstalosti Stanislava Zeinerta jsou dvě fotografie z jara roku 1939. Na fotografii skupina poručíků v kombinezách na letišti v Prostějově: poručíl letectva S. Zeinert, M. Švic, Josef Zítek, Antonín Zimmer a Čeněk Rejšek. Mnozí z nich odešli po okupaci ČSR do zahraničí a do RAF a již nikdy se nevrátili domů.“
Pplk. Antonín Potecký se narodil 19. dubna 1934 ve Zvoleněvsi. Povinnou školní docházku absolvoval ve Slaném od roku 1940. Základní vzdělání ukončil v červnu 1949 jednoročním učebním kurzem. V roce 1949 byl přijat do Vojenského výchovného střediska leteckých mechaniků v Olomouci a byl vybrán do učebního oboru elektromechanik. V roce 1952 nastoupil základní vojenskou službu, kde pokračoval ve studiu na Vojenské odborné škole leteckých mechaniků v Popradu a Leteckém technickém učilišti v Liptovském Mikuláši. V srpnu 1953 po dokončení důstojnických zkoušek byl v hodnosti poručíka přidělen k 28. bitevnímu leteckému pluku v Brně. Po uzavření sňatku s Annou Hybenovou a narození syna byl v roce 1955 převelen do Prešova k Týlové záloze letadel. V roce 1959 byl útvar zrušen a Antonín Potecký přešel k 1. leteckému školnímu pluku. Po jeho zrušení byl přeložen ke 2. leteckému školnímu pluku do Košic. V roce 1970 odešel učit na Vojenskou střední odbornou školu leteckou, po absolvování dvouletého studia ve Vojenské akademii v Brně zastával funkci staršího učitele elektrického a speciálního vybavení letadel a vrtulníků. V období let 1979-81 učil v Libyi provoz a opravy letadel. Do důchodu odešel v roce 1989. V roce 2010 obdržel od Velitelství letectva Slovenské republiky ve Zvolenu odznak a diplom „Zasloužilý technik letectva“.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
