Prof. ThDr. Ctirad Václav Pospíšil , Th.D.

„Semín o mě napsal, že jsem husitskej teolog, aby mě shodil. Tak první reakce byla, že bych mu dal po husitsku… Ne, to jsem zamítl, Pán Ježíš… to ne. A pak jsem si řekl: ,To se musí řešit jinak‘. Došel jsem si do divadla, tam jsem si půjčil palcát, pásku přes oko v půjčovně a Lášek mi dal ten talár s kalichem. A já jsem si to oblékl v Metru a šel jsem na fakultu. A oni: ,Pane profesore, co se stalo?‘ A já říkám: ,Slyšte, slyšte, slyšte! Pan Semín o mně prohlásil lživě, že jsem husitský teolog, čímž se smrtelného hříchu proti osmému přikázání dopustil. Anžto vím, že káti se nebude, bych ho před plameny pekelnými zachránil, na jeden den musím se státi bratrem Žižkou.‘ Studenti, mrtví smíchy, fotografovali se se mnou. Tak jsem šel pak po fakultě, a když jsem přišel k Lobkowitzovi, tak ten se chechtal a říká: ,Pane profesore, to je Oxford, takhle by se to řešilo v Oxfordu,‘ a byl nadšenej. Oto Mádr mně vynadal, protože neměl smysl pro humor. A kardinál Karkulka, tak jsme říkali Vlkovi, že jo (protože byl Vlk a měl to červený, tak jsme mu říkali Karkulka), tak Karkulka mi vynadal, a mně to bylo úplně jedno, já jsem byl spokojenej.“

„Takhle nějak. Nejhorší výslech byl toho 20. listopadu 1984. A tam na mě nasadili takovýho padesátiletýho estébáka, kterýho jsem neznal. No, a ten výslech začal: ,Vy si myslíte, že ty dva roky jsou jako hovno? Dáme vás mezi buzeranty a se zdravou hlavou nevylezete.‘ Takhle začal výslech. No a pak říká: ,Tu občanku, tu už neuvidíte.‘ Na stěně jsem tam měl soudruha Dzeržinského, zakladatele Čeky, aby mi dali najevo, že se nic nezměnilo. Takže to byl psychickej nátlak. On mi řekl: ,Heleďte, vy vyjdete od nás, my vás porazíme autem, zabijeme a bude to nehoda a pachatele nenajdem.‘ Normálně takhle ten výslech probíhal, takže příjemný to nebylo. Nebo mně říkal: ,Jezdíte Metrem v Praze? Strčíme vás pod to a spáchal jste sebevraždu.‘ Já jsem se dvacet let bál stoupnout si k tomu, k té čáře, a vždycky jsem stál pět metrů od toho, protože jsem měl strach. To trvalo dvacet let od toho výslechu, jsem měl strach, že mě tam někdo strčí.“

„To bylo ve třetím ročníku a paní profesorka se jmenovala Remešová, češtinářka. Tak jsme dostali za úkol napsat slohovou práci ,Představuji sám sebe‘. Mě to furt nešlo, já jsem si říkal: ,Napíšu pravdu!‘ Tak jsem napsal, že jsem věřící, že ta propaganda, která tu víru dehonestuje argumentama z 19. století je prostě směšná a že socialismus, v tom smyslu sociálním jako beru, ale mělo by tu být víc… Prostě jsem napsal, co jsem si myslel. Velmi upřímně. No a teď bylo vyhodnocování a profesorka říká: ,Dopadlo to blbě, je tady tolik čtyřek, nějaký pětky, a Pospíšil tady zůstane po hodině.‘ Posadila si mě proti sobě a říká: ,Kde žiješ?‘ A já jsem říkal: ,Ve svobodné zemi, demokratické‘. ,Debile! Cos to napsal?‘ Já říkám: ,Pravdu‘. A ona: ,A to nikoho nezajímá, víš?‘ A teď řekla: ,Správně bys měl být vyloučenej ze školy. Ale já jsem to dala číst kolegům ve sborovně a hlasovali jsme o tobě. A rozhodnutí zní: Práci jsem ztratila a mám ti dát jedničku. A vypadni, debile!‘ A pak jsem šel za paterem Norbertem, to byl františkán, taky dlouhý léta v kriminálu, u Panny Marie Sněžný, a vykládal jsem mu to - rozumíš, byl jsem King-Kong - a on mně strašně vynadal, strašně mě vynadal. A řekl mně: ,Ty pitomče, víš jakému nebezpečí jsi vystavil ty profesory?‘. A pak dodal: ,Někteří mi sem chodí ke zpovědi, ty pitomče.“ A vyhodil mě. Já si myslím, že to je příhoda docela ilustrativní. Je to strašně těžký to posuzovat. Byla Charta, že jo, a teď se podepisovaly Anticharty a z rozhlasu se ozvalo, promluvil k nám soudruh ředitel Souček. A že teda ví, že všichni jsme proti Chartě a že to za nás podepsal a že už to jako máme splněný. A teď my jsme říkali: ,Jak to? Nikdo se nás neptal!' A teď třídní říkal: ,Vy hovada! Soudruh ředitel ví, že jste oslové a že mnozí z vás by to nepodepsali, a my bychom vás nemohli pustit k maturitě. A abychom vás nemuseli vyhazovat, tak to podepsal za vás. A buďte rádi, že nemáte špinavý ruce, že si je ušpinil on!‘ A dneska vidím, jak to bylo moudrý!“