Jenovefa Poňuchálková

„No, to bylo krušné, když to došlo. Žádný nechcel sa teho zbavit, né, a komunisti chodili a tlačili tych hospodářů. Ten můj dycky chodili s tatínkem mojim. To jich zvali na ten obecní úřad k pohovoru a dycky došel zkrúšený a s plačem a komunisti na něho, že to mosí podepsat, a jak to nepodepíše, tož nás vystěhujú nekde do zabraného a toto dajú barák nekomu druhému a my půjdem ven. Když nebylo východiska, že tlačili na to a mosí a mosí, tož to potom podepsal, potom, už v třiapadesátém, už jsme byli v družstvu. No ale teda podepsal to, ale do družstva nechcel vstúpit, že dělá na elektrárně v Hodoníně. No a potom teda mosel z tej elektrárny... no, oni by ho jako nevyhodili, ale družstvo napsalo a musel jít do družstva. No dyž došel a čítal: ‚Ten to podepsal, ten to podepsal a tož já nevím, jak dlúho sa budeme bránit, jak to dlúho sa udrží.‘ Já jsem říkala: ‚Když to budeš moset podepsat a néni východiska, že budú na ty lidi všemožně tlačit, že ho nenechajú v klidu...‘ Tož to potom podepsal. Měli jsme tam prasata, dorost nějaký, jednu krávu jsme si necháli, a tú jednu a ještě jalůvka, nejaký dorost, to taky vzali. Tož to víte, že to člověk těžko snášal, že se s tym těžko lúčí se všeckým. Ťažko, ale dyž to vidí, jak to ide, tož néni východiska, tož to mosí podstúpit, esli sa mu to líbí, nebo nelíbí.“

„Bylo všecko zakázané, muziky žádné nebyly, to jsme se scházeli tak po dědině, bargde (na různých místech). Někdo, kdo uměl hrát na harmoniku, tož zahrál na harmoniku a my jsme tam poskákali a měli jsme muziku a všecko bylo takové utlačené, nebylo nic volného. Aj při tem hospodářství. Vím, že naši teda, že financi dojdú, moselo sa všecko skovávat. Abychom měli co jest, mosely sa skrýše (dělat). Nemohlo sa to nechat, protože to bylo odměřené, co može mět a co nemože mět, a jak mysleli, že je přebytek, tož to sebrali a hotovo. My jsme to měli tam v baráku, my jsme tam měli takovú komoru, a tož tam byla taká jama vykopaná a vyzdítá. Tam to bylo a na to sa postavilo... no, byli aj u nás. Dyž sa mělo zabijat, tak došel financ na kontrolu, kolik je prasat a jaké sú, a pak jestli je to tam, nebo to tam néni. Obilé sa moselo odevzdávat, ale jak tak sa to dařilo. Dycky to tak vyšlo, že jsme teda neměli hlad a že to jídlo jsme dycky měli.“