Jaromír Pomahač

„No to si pamatuji. To jsme zrovna jeli do Děčína. S tetou jsme jeli do Hřenska se podívat a zastihlo nás to ve vlaku, ta měnová reforma. Vím, že v Hřensku když jsme byli, tak tam lidi házeli papírové peníze do studánek a do potoků. A vím, že stál třeba padesát korun rohlík, na tehdejší to bylo! Když tehdy rohlík stál třicet haléřů, a potom v té měně stál padesát korun. Lidi se zbavovali různě peněz, co měli, nic nebylo k dostání, všechno se vykoupilo.”

„Protože to byla taková obrovská síla vnitřní, že to by prostě nezvládl nikdo už dneska. To by museli vystřílet celou Prahu, když se to tak vezme. Když si dovedete představit plnou Letenskou pláň. To byl obrovskej dav. To byl plnej Václavák, ani se tam na Václavák nevešli lidi, byli v těch postranních ulicích. To byl obrovskej dav, to prostě už nebylo možný. Ono se říká, že za Prahou byla připravená milice, ale nikdo už si na to netroufl v tý době. Já nevím, to by dopadlo úplně hrozně. To by byla bratrovražda, to by prostě bylo.“

„Můj táta byl obchodník, takže měl takovou antikomunistickou náladu, strašně. Takže byl... třeba mi zakazoval Pionýra a tak dále. A to si pamatuju, že když byl v tom jedenapadesátém, dvaapadesátém roce proces s doktorkou Horákovou, tak táta to poslouchal v rádiu. To nebyla televize, nic, jenom se poslouchalo rádio. A teď táta ladil ještě Svobodnou Evropu a teď ještě takový zmatený to bylo. Pro mě to bylo strašně zmatený, ale pamatuju si, že táta strašně nadával, že jsou to vrazi, protože odsoudili k smrti ženskou. To se nikdy ve světě nestalo.“

„Tak mě vzal na kolo a jeli jsme se tam podívat, a když jsme se blížili k tomu nádraží, tak najednou kotláři, letadla. Tomu se říkalo kotláři, to byly takový stíhačky, který prostě měly za úkol zničit lokomotivu, takže ten kotel jim prostřelily a ta mašina byla kaput, ta byla prostě neschopná jízdy. A oni vždycky tak houkali divně, to houkali, a pak udělali nálet. A náš táta, můj táta, teda, mě shodil z kola do škarpy a zalehl mě. To si pamatuju jako dneska.“