„Tak jsem došel na ministerstvo sociální péče na Palackého náměstí, přinesl jsem kopii české ústavy a žádal [jsem] styk s nějakým úředníkem, který by mohl se mnou hovořit o mém problému. Co se stalo? Ten říkal: ,O co se jedná?‘ Já jsem říkal: ,Já jsem občan Československa, tady je má občanská karta a podle ústavy, paragraf ten a ten, mám právo na zaměstnání. A protože mě akční výbor vyloučil ze studií, nemůžu dostat mé slíbené zaměstnání a nemůžu dostat zaměstnání nikde, protože mě nemůže přijmout žádný akční výbor, sám by byl pronásledovaný, že má nepřátelský postoj. A tak dále. Prosím Vás, vy jste tady zodpovědný, řekněte mi, co pro mě můžete udělat?‘ – ,Tak to je jednoduché. Když do šesti neděl nebudete mít žádné zaměstnání, tak já vám zaměstnání najdu.‘ Já jsem říkal: ,A kde budu pracovat?‘ – ,Půjdete kopat hlínu do uranových dolů.‘“
„Když jsem byl malý, tak jsem měl vychovatelky, které se o mě staraly. To byly vynikající osoby. To byly adventistky. Víte, kdo to je? [Znám, adventisté sedmého dne]. To jsou věřící lidé, kteří také světí sobotu, a proto mají zájem být zaměstnáni v židovských rodinách. Tak já jsem měl dvě. Jedna byla u mě tři roky, další byla u mě taky tři roky. A to byly přítelkyně. Ty se mnou trávily čas a vychovávaly mě. Byli jsme s nimi ve styku až do jejich smrti.“
„Pak jsme museli přes Vltavu a na druhé straně je louka a nahoře zase les. Říkal: ,To je ten nejnebezpečnější úsek. Když přejdeme přes Vltavu, tak musíte běžet do kopce, do louky, abyste se dostali do lesa, a když někde uváznete, tak je po vás konec. My vám nemůžeme pomoct.‘ A když jsem bez dechu přišel do lesa a koukám, kde je moje žena, tak tam nebyla. Já jsem říkal: ,Já musím nazpátek pro moji ženu.‘ Říkal: ,To nesmíte. To je nebezpečné. To nesmíte. To ji prostě musíte odepsat. To nejde.‘ Já jsem říkal: ,To nepřipadá v úvahu.‘ Tak jsem se vrátil a ona tam upadla vysílená. Tak jsem ještě vzal její tašku, co měla kolem krku, a táhl jsem ji poklusem nahoru. A podařilo se nám to.“
„V Kounicích mě národní výbor prohlásil za Němce a kolaboranta a na okresním úřadě zkonfiskoval majetek. Představte si to. To si člověk nedovede představit. Jak si ti Kouničtí, to je 1200 obyvatel, to je malinká obec, kde se každý zná, přišli na nápad mě obvinit, že jsem Němec a že jsem kolaboroval. Já jsem tady vůbec nikdy nebyl. A to prošlo. A mně to trvalo tři roky se ospravedlnit. Já jsem se musel ospravedlnit. Představte si to. Teprve za tři roky jsem dostal pozemky nazpátek. Navzdory místním občanům.“
„Potom jsme zjistili, že nejmladší bratr mé ženy, řezník, měl u Václaváku řeznictví a uzenářství a odtamtud existovala linka pro převod přes hranice. On s tím neměl nic společného, ale u něj se setkali lidi s nějakým člověkem, který měl spojku do Zdíkova na Šumavě, kde byl nějaký redaktor, co žil o samotě, a k tomu redaktorovi občas přišli Němci, co se museli vystěhovat. Jako pašeráci. A on jim zprostředkoval lidi, které vzali s sebou a kteří jim zaplatili. Oni za ty peníze koupili cigaretové papírky nebo co. A tím způsobem jsme chtěli jít přes hranice.“
Ing. Harry Pollak, Ph.D., se narodil 24. února 1923 ve Dvoře Semtín u Votic v židovské rodině. Po obecné škole studoval na gymnáziu v Praze a poté v Litoměřicích, kde dokončil čtyřletý cyklus. Do kvinty nastoupil ve francouzském Nîmes. Zde také maturoval a v roce 1940 vstoupil do 1. československé divize ve Francii. Přes Gibraltar se dostal do Anglie a posléze do Dunkerque, kde působil v 1. československé samostatné obrněné brigádě. O své válečné anabázi však hovoří nerad - prvním důvodem je neúcta v československé zahraniční armádě a druhým její špatná organizace. Po ukončení války se vrátil do Československa a studoval na technice v Praze. Po nástupu komunistů k moci však byl těsně před promocí z vysoké školy vyloučen. V roce 1949 uprchl se svou manželkou přes Šumavu do Západního Německa a byl internován ve Valka-Lageru u Norimberku. Jeho přáním bylo dostat se do Británie, ale než se v únoru 1950 dostal i s manželkou do Londýna, musel zdolat množství administrativních překážek. V Británii získal zaměstnání jako kreslič v kanceláři a poté se stal vedoucím v továrně na klimatizační přístroje. Následoval rychlý kariérní vzestup. Byl přijat do firmy Mead Carney, kde se stal expertem na tzv. analýzu hodnot. Později přešel do koncernu Dunlop a poté se stal ředitelem londýnské banky zabývající se ozdravováním velkých společností. V té době již byl renomovaným poradenským odborníkem a stal se čestným občanem Londýna. Potom se osamostatnil a aplikacemi analýzy hodnot se zabýval jako soukromý podnikatel. K firmám, které zachránil, patří např. Krupp, Eisenwerke, IBM a Aston Martin. V roce 2000 pamětník odešel do důchodu a o tři roky později získal doktorát na Vysoké škole ekonomické v Praze, kam jezdil přednášet. Žil ve Švýcarsku. Zemřel v roce 2014.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
