Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Jindřich Poledňa (* 1934)

Zhanobil jsem sovětskou hrdinskou píseň

  • narozen 3. 9. 1934 ve Štikovicích

  • skaut

  • 26. 8. 1944 zraněn během bombardování Brna americkými letci

  • po válce se stal členem ochotnického souboru

  • od roku 1953 studentem činohry na DAMU

  • roku 1955 byl z fakulty vyhozen kvůli hanobení sovětské písně

  • přešel na katedru alternativního divadla a loutky

  • hrál v mnoha filmech, např. Ledoví muži, Snadný život, Bláznova kronika či Transport z ráje

  • vedoucí výrobního štábu ve studiích Barrandov

  • v roce 1968 emigroval do Švýcarska

  • založil filmové a televizní studio pod bankou Credit Swiss

  • po revoluci se jako důchodce vrátil do Čech

Jindřich Poledňa se narodil 3. září roku 1934 do katolické rodiny. Oba jeho rodiče se živili jako krejčí v malé vesnici Štikovice, která leží kousek od Brna. Jindřich byl nejmladší z pěti sourozenců a jako benjamínek byl jediný, který měl dovoleno rodičům tykat.

Válka

Na válečná léta si Jindřich vzpomíná velmi dobře, přestože byl v té době ještě malý kluk. Pamatuje si, že okolo Štikovic bylo mnoho německých vesnic, ve kterých členové Hitlerjugend každé ráno vztyčovali nacistické vlajky. Do první třídy nastoupil Jindřich 1. září roku 1940. Vzpomíná, že když k nim ve škole mluvil pan ministr Moravec, všichni žáci museli stát v pozoru a hajlovat.

U Poledňů doma se tajně poslouchal rozhlas i desky Voskovce a Wericha. Poslouchat chodili také pan farář a pan učitel. „Já jsem uměl rádio naladit, tak jsem tam mohl večer zůstat s nimi,“ vypráví Jindřich.

Židé

Ve Štikovicích i vedlejším Ořechově bydlelo mnoho židovských rodin. Všichni tito Židé byli během války postupně odvedeni do transportů. Jindřich má velmi silnou vzpomínku na rodinu pana doktora Šťastného, se kterou se jeho tatínek přátelil. „Byl večer, mezi listopadem a prosincem. Už začalo mrznout, bylo bláto. Šel jsem pro vodu k hospodě, byla tam studna. Přijelo nákladní auto s plachtou. Táhli lidi od pana doktora Šťastného a házeli je do toho auta. Přijeli si pro ně. Byl jsem poslední, kdo je viděl. Později jsem se dozvěděl, že celá rodina je pohřbena zde, na židovském hřbitově,“ smutně vzpomíná Jindřich.

Bombardování Brna

26. srpna roku 1944 došlo k bombardování Brna americkými letadly. Během náletu spadla jedna bomba i na pole za Štikovicemi. „Vyběhl jsem za barák, byla srpnová neděle. Díval jsem se nahoru, úplně modrá obloha. Krásný den. Nebe bylo jako plné hvězdiček, svazy létaly ve formaci osm krát osm. Vypadalo to jako koberec, na kterém jsou vzorky, to byla ta letadla. A země duněla. Běžel jsem kousek od našeho domu po takové cestičce na otevřené pole. Bylo to v Tikovicích. A říkám: ‚Hele, támhle u toho letadla se zablesklo!‘ To letěla ta bomba. Pak mě to vyhodilo na dům, říkali, že jsem tam byl ukřižovaný jako Ježíš,“ vzpomíná pamětník na zranění, ze kterého se vzpamatovával celý následující rok.

Osvobození

V květnu roku 1945 byl Jindřich již z nemocnice doma a společně s rodiči si kreslil mapu postupu spojeneckých vojsk. V Brně a jeho okolí zuřily tvrdé bitvy, celé Štikovice byly na konci války zdevastované. Dům rodiny Poledňových byl vybombardovaný. „Nálety byly dost zlé. Několikrát jsme utíkali z domu, kde hořelo. Postupně jsme se posouvali od domu k domu, celá vesnice se postupně posouvala. Nakonec jsme skončili namačkaní v nějakém sklepě na kraji Štikovic,“ vypráví Jindřich. Některé ženy z vesnice se schovávaly na půdě, aby je vojáci neznásilnili. „Maminka byla moc hezká žena a nějaký německý voják ji pohladil po zadku. Zrovna žehlila, tak vzala žehličku a šla s ní proti němu. A on hned vycouval. Moje máma byla hrdinka,“ vypráví pyšně pamětník.

Poválečná léta

Po válce se Poledňovi vrátili do zničeného domu a postupně ho opravili. Otec obnovil svou krejčovskou dílnu. Jindřich začal zase chodit do skauta, v oddílu poslouchali klasickou hudbu a četli zajímavé knihy. Stal se také členem ochotnického souboru v Ořechově. Pro Jindřichovu rodinu skončily relativně klidné poválečné roky během komunistického převratu v roce 1948. „Táta hodil noviny na krejčovskou tabuli a řekl: ‚Co s námi bude?‘ A potom to začalo. Dostávali jsme jídlo na příděl, táta byl nazvaný kapitalistou,“ vzpomíná pamětník. O rok později ukončil Jindřich měšťanku, na další studia však jeho rodina již neměla peníze. Jako jediný ze sourozenců tak neměl maturitu. Jindřich ale toužil po dalším studiu a o prázdninách si vydělával na školu. V roce 1948 byl zatčen jeho starší bratr Oldřich za to, že během sokolského průvodu křičel: „Ať žije Beneš!“ Komunisté ho poté zavřeli do blázince, kde roku 1955 zemřel.

Vstup otce do KSČ

„Táta nás nebyl schopný uživit. Jednou odešel z domu na komunistickou schůzi k Peškům. Dali mu papír a on podepsal vstup do KSČ. Přišel zpátky a máma se ho ptala: ‚Kde jsi byl?‘ Nechtěl jí odpovědět. Ale jí to bylo jasné, věděla, kam šel, vycítila to. Načež si vzala šátek a odešla. Přišla k Peškům, oni ji přivítali, řekli, ať se posadí a podali jí papír, kde měla podepsat vstup. Ona je poprosila, aby jí ukázali to, co psal manžel, aby to mohla napsat podle něho. Měla jen dva roky školy, ještě za císaře pána. Oni jí ten papír podali, ona ho vzala, roztrhala, hodila na stůl a odešla,“ vypráví s úsměvem Jindřich. Jeho otec byl tedy členem KSČ necelou čtvrt hodinu. Dál se živil jako krejčí, po Oldřichově smrti nastoupil do továrny jako vrátný.

Zákaz studia

Protože Jindřich nemohl z finančních důvodů studovat, nastoupil v Prostějově jako učedník krejčího. Po pár měsících toho však nechal a vrátil se do dílny k otci. „Chtěl jsem hrát divadlo, hned po konci války jsem se stal členem malého souboru v Ořechově,“ vzpomíná pamětník. O rok později se tedy pokusil přihlásit na hereckou fakultu v Praze, kde mu však řekli, že nemá maturitu, a proto ho nemohou přijmout. Doporučili mu, aby nastoupil do kurzu určeného pro dělníky, v rámci kterého by si doplnil vzdělání. Dva roky tedy strávil studiem v Plzni. „Učili nás profesoři z plzeňského gymnázia. Studovali jsme do jedenácti do večera,“ vzpomíná Jindřich. Po dvou letech úspěšně složil maturitní zkoušku. „Pak mě poslali makat do fabriky v Líšni, abych měl dělnický původ,“ vypráví Jindřich.

Divadlo

V roce 1953 se Jindřichovi splnil sen. Byl přijat na divadelní fakultu v Praze. Pražský život nasával plnými doušky a každý večer trávil v některém z mnoha divadel. Od začátku studia na fakultě velmi výrazně vynikal svým talentem, režiséři se o něj doslova prali. Život studenta DAMU však nebyl tak idylický, jak si ho Jindřich představoval. Velmi brzy začal mít problémy s několika profesory, kteří byli zapálení komunisté. „Hereckou tvorbu jsme začínali tím, že jsme četli Rudé právo,“ vypráví znechuceně Jindřich. „Všude mě chtěli, ale já jsem nikde hrát nesměl. Ve třinácti filmech jsem hrál, ale ani v jednom mě do titulků nenapsali. Nelíbil jsem se jim,“ vypráví. Potíže s profesory i StB stále eskalovaly. „Udělal jsem jiný pohyb a už mě zase zatkli,“ vzpomíná pamětník.

Vyhazov

Jindřichovy potíže vyvrcholily v roce 1955, kdy byl vyhozen z fakulty. Vyloučení předcházelo školní líčení, během kterého byli ještě s dvěma přáteli obviněni mimo jiné z toho, že hanobili sovětskou hrdinskou píseň a jejich chování a morálka neodpovídá chování a morálce vysokoškoláka.

„Byla to velká místnost, v ní velký stůl. My jsme seděli naproti komisi. Přišel Brousil, rektor všech vysokých uměleckých škol a říká: ‚Soudruzi, než zahájím toto líčení, dovolte mi, abych si mohl ponechat beranici.‘ Byla zima a on byl nastydlý. Načež soudruzi zasedli proti nám a následovalo dvoudenní líčení. Účastnili se ho všichni děkanové uměleckých fakult, všichni kádrováci, vojenská příprava a tak dále. Přišlo mi to jako Norimberský proces,“ vypráví Jindřich.

Katedra alternativního divadla

Naštěstí pověst výborného herce Jindřicha předcházela a pod svá křídla si ho vzal profesor Erik Kolár, zakladatel katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU. Zde pamětník dokončil v roce 1958 studium. Během studií se seznámil se spoustou zajímavých herců a režisérů. Po škole dostal umístěnku do Hradce Králové, kam však jít nechtěl a raději nastoupil jako kulisák do divadla Jiřího Wolkera. O pár měsíců později se jim se ženou narodil první syn.

Film

Posléze se Jindřich stal asistentem scény u pana Friče v barrandovských studiích. Na toto období vzpomíná velmi rád, pod taktovkou Friče se dostal ke spoustě zajímavých projektů. Poté se stal vedoucím výrobního štábu a začal pracovat na dokumentech v sérii Zvědavá kamera. V několika filmech si také zahrál, například Ledoví muži, Snadný život, Bláznova kronika či Transport z ráje.

Okupace

28. srpna roku 1968 začal Jindřichovi hektický týden. Jakmile zjistil, co se děje, běžel s ostatními členy televizního štábu do skladu ve Vladislavově ulici pro kamery a fotoaparáty, aby bylo vše zaznamenáno. „Jen co jsem prošel kolem vojáka, hned mi vytáhl pásku z foťáku. Točili jsme dění v ulicích, vojáky, tanky,“ vypráví. Hrubý materiál se vozil do barrandovských laboratoří, kde se pásky vyvolávaly a televize vysílala dění v ulicích. „Filmy jsem schovával v pytlíku pod kabátem,“ vzpomíná Jindřich.

Emigrace

Po 28. srpnu bylo Jindřichovi jasné, že už bude dál jen přituhovat. Bleskurychle se proto s manželkou a dvěma dětmi rozhodli emigrovat. 3. září, v den Jindřichových třicátých čtvrtých narozenin, nasedli s rodinou na vlak směrem do západního Německa. V Bambergu si Jindřich našel práci jako dělník v přístavu. Posléze mu přítel zajistil místo v Berlíně. Ani zde se však Jindřich nechtěl usadit. Rozhodli se dojet do Švýcarska. Po měsíci, během kterého chodil Jindřich každý den na švýcarskou ambasádu, získal azyl a lístek na vlak pro celou rodinu.

Druhý domov

Ve Švýcarsku byli přijati skvěle. Po několika měsících se z tábora přesunuli do Curychu, kde začal Jindřich pracovat jako technik pro firmu Kondorfinum. Po nějaké době pamětník Kondorfinum opustil a začal pracovat v bance Credit Swiss, kde založil filmové a televizní studio fungující pod bankou. 

Po revoluci začal pamětník zase jezdit do Čech, natrvalo se vrátil již jako důchodce až v roce 1990.