Jindřich Poledňa

„Byla to velká místnost, v ní velký stůl. My jsme seděli naproti komisi. Přišel Brousil, rektor všech vysokých uměleckých škol a řekl: ‚Soudruzi, než zahájím toto líčení, dovolte mi, abych si mohl ponechat beranici.‘ Byla zima a on byl nastydlý. Načež soudruzi zasedli proti nám a následovalo dvoudenní líčení. Účastnili se ho všichni děkanové uměleckých fakult, všichni kádrováci, vojenská příprava a tak dále. Přišlo mi to jako Norimberský proces. Uvedli to bodem, že jsme parodovali a zesměšňovali sovětskou hrdinskou píseň.“

„Vyběhl jsem za barák, byla srpnová neděle. Díval jsem se nahoru, úplně modrá obloha. Krásný den. Nebe bylo jako plné hvězdiček, letadla létala ve formaci osm krát osm. Vypadalo to jako koberec, na kterém jsou vzorky. A země duněla. Běžel jsem kousek od našeho domu, po takové cestičce na otevřené pole. Bylo to v Tikovicích. A říkám: ‚Hele, támhle u toho letadla se zablesklo!‘ To letěla bomba. Pak mě to vyhodilo na dům, říkali, že jsem tam byl ukřižovaný jako Ježíš.“

„Byl večer, mezi listopadem a prosincem. Už začalo mrznout, ale ještě bylo bláto. Šel jsem pro vodu do studny u hospody. Přijelo nákladní auto s plachtou. Od pana doktora Šťastného brali lidi a házeli je do toho auta. Byl jsem poslední, kdo je viděl. Později jsem se dozvěděl, že celá rodina je pohřbena zde, na židovském hřbitově.“